V hlavě - Obsah/O filmu

OBSAH

Období dospí­vá­ní může být veli­ce kom­pli­ko­va­né. A pro jede­nác­ti­le­tou Riley, kte­rá se musí se svou rodi­nou pře­stě­ho­vat z ame­ric­ké­ho Středozápadu do San Francisca, kde její tatí­nek dostal novou prá­ci, to pla­tí dvoj­ná­sob. Stejně jako nás všech­ny, i Riley ovliv­ňu­jí její emo­ce – Radost, Strach, Vztek, Nechuť a Smutek. Emoce žijí na Hlavním veli­tel­ství, což je řídí­cí cen­t­rum uvnitř Rileyiny mys­li, odkud Riley pomá­ha­jí vypo­řá­dat se s nástra­ha­mi všed­ních dní. Jak se Riley spo­leč­ně se svý­mi emo­ce­mi pokou­ší vyrov­nat s pro­blémy nových začát­ků v San Franciscu, pro­puká na Hlavním veli­tel­ství zma­tek. Ačkoliv se Radost, Rileyina hlav­ní a nej­dů­le­ži­těj­ší emo­ce, pokou­ší brát všech­no z té nej­lep­ší mož­né strán­ky, obje­vu­jí se mezi emo­ce­mi nesho­dy v tom, jak se co nej­lé­pe vypo­řá­dat s novým měs­tem, domo­vem a ško­lou.

O FILMU

„Emoce jsou něco jako hla­sy v naší hla­vě,“ říká reži­sér Pete Docter. „Když jsme na tom­to fil­mu začí­na­li pra­co­vat, roz­hléd­li jsme se kolem sebe – na naše děti, přá­te­le či kole­gy – a uvě­do­mi­li si, že kaž­dý z nás má něja­kou výcho­zí nála­du. Všichni zaží­vá­me obdo­bí štěs­tí nebo smut­ku, ale někte­ří lidé jsou pros­tě šťast­ní nebo naštva­ní sko­ro pořád. Riley pat­ří mezi ty šťast­něj­ší děti. Takže Radost muse­la být prv­ní emo­cí, kte­rá se obje­ví, a má s Riley výji­meč­ný vztah.“

„Radost má k dis­po­zi­ci 33 krás­ných sekund, během kte­rých je zce­la osa­mo­ce­ná,“ popi­su­je Amy Poehler, kte­rá Radost v původ­ním zně­ní namlu­vi­la. „Pak se Riley roz­plá­če a obje­ví se Smutek. Radost si uvě­do­mu­je, že se bude muset o Riley dělit se vše­mi ostat­ní­mi city a emo­ce­mi.“

Když se Rileyina rodi­na pře­stě­hu­je do děsi­vé­ho nové­ho měs­ta, mají emo­ce plné ruce prá­ce a nad­še­ně Riley pomá­ha­jí vyrov­nat se s nároč­ným pře­su­nem. Ale když Radost a Smutek nedo­pat­ře­ním skon­čí v zapad­lých zákou­tích Rileyiny mys­li – a vez­mou s sebou někte­ré zásad­ní Rileyiny vzpo­mín­ky – zůsta­ne vele­ní v pře­kva­pe­ných rukou Strachu, Vzteku a Nechuti. „Zkuste si to před­sta­vit,“ navr­hu­je vedou­cí výro­by John Lasseter. „Jedenáctileté dítě, kte­ré zůsta­ne bez Radosti a Smutku – jen se Vztekem, Strachem a Nechutí. Připomíná vám to snad něja­ké sku­teč­né jede­nác­ti­le­té dítě?“

Radost a Smutek jsou nuce­ni pro­chá­zet nezná­mý­mi mís­ty – Dlouhodobou pamě­tí, Krajem před­sta­vi­vos­ti, Abstraktním myš­le­ním a Výrobnou snů – pokud se mají poku­sit o návrat zpát­ky do Hlavního veli­tel­ství a k Riley. Po ces­tě potká­va­jí nej­růz­něj­ší posta­vy – od Zapomínačů, kte­ří mají na sta­ros­ti tří­dě­ní Rileyiných vzpo­mí­nek, až po Rileyina fik­tiv­ní­ho pří­te­le Bing Bonga, kte­rý hle­dá způ­sob, jak zaří­dit, aby si na něj Riley vzpo­mně­la. „Když byla Riley malá a měla buj­nou fan­ta­zii, byl jejím oblí­ben­cem,“ říká Docter. „Ale v sou­čas­nos­ti se podo­bá her­ci bez prá­ce, kte­rý se zou­fa­le pokou­ší o come­back.“

Snímek V hla­vě, kte­rý je nabi­tý kla­sic­kým kouz­lem spo­leč­nos­ti Pixar, dis­po­nu­je boha­tou šká­lou postav, pozo­ru­hod­ných momen­tů a humo­ru. „Našim cílem byla od samé­ho počát­ku pře­de­vším legra­ce,“ říká pro­du­cent Jonas Rivera. „Moje děti ten film vidě­ly a pořád si poví­da­jí jenom o Vzteku. Podle nich je oprav­du legrač­ní. A pouť, na kte­rou se vydá­va­jí Radost a Smutek, je jed­ním vel­kým a úžas­ným dob­ro­druž­stvím.“

„Myslím, že dospě­li – rodi­če – budou celý film vní­mat doce­la jinak,“ pokra­ču­je Rivera. „Bude to pro ně stá­le zábav­né, ale najdou v něm i jis­tou hloub­ku. O to se Walt Disney vždyc­ky sna­žil.“

„Prostě se mi líbí, kolik citů se v tomhle fil­mu ukrý­vá,“ dodá­vá Poehler. „Během pár minut vás roz­plá­če i roze­smě­je. A vypa­dá pros­tě nád­her­ně. Je to svět, kte­rý je sou­čas­ně veli­ce pově­do­mý i úžas­ně kou­zel­ný.“

Každý rodič, kte­rý se pokou­ší vycho­vá­vat dospí­va­jí­cí dítě, strá­ví spous­tu času pře­mýš­le­ním o tom, co se asi jejich dítě­ti zrov­na honí hla­vou – a prá­vě o tom pře­mýš­lel i osca­ro­vý reži­sér Pete Docter, když sle­do­val svou vlast­ní dce­ru Ellie.

„Moje dce­ra namlu­vi­la mla­dou Ellie ve fil­mu Vzhůru do oblak – tu vese­lou a odváž­nou dív­ku – a v té době se té posta­vě hod­ně podo­ba­la,“ říká Docter. „Ale když jsme začí­na­li pra­co­vat na fil­mu V hla­vě, byla už Ellie star­ší – zhru­ba kolem jede­nác­ti – a zača­la být hod­ně mlčen­li­vá a samo­tář­ská. Nutilo mě to k úva­hám o tom, co se jí asi zrov­na honí hla­vou a proč k té změ­ně došlo.“

Ale pak si Docter vzpo­mněl sám na sebe v jejím věku. „Je to veli­ce nároč­né obdo­bí,“ říká. „Bublina nevin­né­ho dět­ství prask­ne a vy máte pocit, že jste vta­že­ni do svě­ta dospě­lých, ve kte­rém vás kaž­dý hod­no­tí a oče­ká­vá se, že se bude­te cho­vat spe­ci­fic­kým způ­so­bem. Chcete být fajn, ale nemá­te tuše­ní, co to vlast­ně přes­ně obná­ší.“

A tady při­chá­ze­jí na řadu emo­ce.

Od samé­ho počát­ku se Docterovi líbi­la myš­len­ka podí­vat se do lid­ské mys­li a před­lo­žit tako­vý nápad fan­ta­zii nejed­no­ho z tvůr­ců, kte­rý divá­kům už v minu­los­ti umož­nil ces­tu do měs­ta pří­še­rek nebo poz­dě­ji do Jižní Ameriky v léta­jí­cím domě, zavě­še­ném na balón­cích. „Přišlo mi, že by to moh­lo být zábav­né,“ říká reži­sér. „Chtěl jsem pro­zkou­mat abs­trakt­no – niko­liv mozek jako tako­vý, ale mysl. Podle mého názo­ru se to pro ani­mo­va­ný film skvě­le hodi­lo. A pokud to měl být pří­běh o emo­cích a jeho auto­ry měl být stej­ný tým, kte­rý před­tím vytvo­řil film Vzhůru do oblak, musel být emo­ce­mi nabi­tý.“

Nápad ztvár­nit emo­ce coby posta­vy tak dal násled­ně vznik­nout pří­bě­hu film V hla­vě – Docterova dce­ra Ellie pak poslou­ži­la jako inspi­ra­ce pro Riley, jede­nác­ti­le­tou hoke­jist­ku ze Středozápadu, kte­rá žije pře­váž­ně šťast­ným živo­tem, dokud se její rodi­na nepře­stě­hu­je do vel­ké­ho a nezná­mé­ho San Francisca. Její emo­ce – vede­né ener­gic­kou Radostí – se usi­lov­ně sna­ží Riley s nároč­ný­mi změ­na­mi vyrov­nat. Ale ačko­liv Rileyin život je důvo­dem, proč exis­tu­jí její emo­ce, pod­le tvůr­ců fil­mu V hla­vě nejde ve sku­teč­nos­ti o Rileyin pří­běh.

„Je to veli­ce osob­ní pří­běh o tom, co obná­ší rodi­čov­ství,“ míní pro­du­cent Jonas Rivera. „Jako rodič zaží­vám ohrom­nou spous­tu doko­na­lých oka­mži­ků, kdy si pře­ji, abych doká­zal zasta­vit čas. Ale to by neby­lo správ­né. Od toho tu nejsme. Našim úko­lem je děti vést.“

„Jak naše děti stár­nou, začí­na­jí nám chy­bět doby, kdy byly malé, sedě­ly nám na klí­ně a objí­ma­ly se s námi,“ dodá­vá Docter. „A ačko­liv všich­ni rodi­če chtě­jí, aby se jejich děti vyda­ly pozná­vat svět – svým dětem jejich živo­ty pře­ji a nechci pro ně nic víc než aby se ocit­ly tam, kde prá­vě jsou – když skon­čí jejich dět­ství, je to tak tro­chu smut­né a hoř­ko­slad­ké. To je klí­čo­vým prv­kem toho­to fil­mu.“

Tvůrci fil­mu pro­to pově­ři­li Radost – kte­rá neu­stá­le poska­ku­je a září (doslo­va) opti­mis­mem – aby se uja­la nároč­né­ho úko­lu vycho­vá­vá­ní Riley – v pře­ne­se­ném smys­lu – spo­leč­ně s ostat­ní­mi emo­ce­mi, kte­ré posky­tu­jí své vlast­ní oje­di­ně­lé názo­ry. „Radost je z nich nej­star­ší – Riley se naro­di­la šťast­ná,“ říká Rivera. „Ale stě­ho­vá­ní přes polo­vi­nu kon­ti­nen­tu je veli­ce nároč­ná věc a Radost zjiš­ťu­je, že je jí vele­ní svě­řo­vá­no stá­le méně čas­to, takří­ka­jíc. Není ochot­na Smutku dovo­lit, aby poka­zil všech­nu tu tvr­dě odve­de­nou prá­ci, kte­rou za ty roky vyko­na­la.“

Pouť, na kte­rou se Radost spo­leč­ně se Smutkem vydá­vá, je veli­ce objev­ná. „Radost si uvě­do­mu­je, že i Smutek nako­nec mož­ná hra­je v Rileyině živo­tě svou roli,“ míní Docter.

Podle něj je klí­čem ke štěs­tí – nejen v tom­to fil­mu – to, jak štěs­tí defi­nu­je­te. „Radost je schop­na se učit a vyví­jet a pře­hod­no­co­vat své názo­ry na to, co je to štěs­tí,“ sou­dí. „Na začát­ku jde jenom o smích a zmrz­li­nu – a na tom není nic špat­né­ho. Ale život nám uka­zu­je, že jde ve sku­teč­nos­ti o mno­hem víc.“

„Když jsem film natá­čel, uvě­do­mil jsem si, že jsem šťast­ný díky rodi­ně a blíz­kým přá­te­lům,“ pokra­ču­je. „Jistě, jsou to lidé, se kte­rý­mi se spo­leč­ně dob­ře bavím, ale jsou to také lidé, na kte­ré jsem byl naštva­ný, bál se o ně a sdí­lel s nimi smu­tek. Skutečné pou­to mezi lid­mi vzni­ká na zákla­dě této cito­vé hloub­ky a kom­plex­nos­ti.“

Filmoví tvůr­ci ze spo­leč­nos­ti Pixar jsou vyhlá­še­ní tím, jak se na kaž­dý film při­pra­vu­jí – ať už jde o to stát se odbor­ní­kem v oblas­ti auto­mo­bi­lo­vé­ho desig­nu pro potře­by sním­ku Auta, či puto­vá­ní po Skotsku v zájmu vytvo­ře­ní ohro­mu­jí­cích kulis fil­mu Rebelka. Tvůrci fil­mu V hla­vě se tou­ži­li pono­řit do stu­dia myš­le­ní, vzpo­mí­nek, lid­ských emo­cí a toho, jak se během dospí­vá­ní vyví­je­jí.

Aby lépe pocho­pi­li, jak lid­ská mysl fun­gu­je, navá­za­li spo­lu­prá­ci s věd­ci, neu­ro­lo­gy, psy­cho­lo­gy a dal­ší­mi exper­ty. Dr. Dacher Keltner, spo­lu­ře­di­tel Greater Good Science Center, je pro­fe­so­rem psy­cho­lo­gie na Kalifornské uni­ver­zi­tě v Berkeley, kde je vedou­cím labo­ra­to­ře soci­ál­ních inter­ak­cí. „Strávil jsem 25 let své kari­é­ry stu­di­em lid­ských emo­cí,“ pro­hla­šu­je. „Zajímá mě, jak své emo­ce vyja­dřu­je­me pro­střed­nic­tvím gri­mas, hla­su a hma­tu.“

Mimo jiné pomoh­ly tvůr­cům fil­mu Keltnerovy zku­še­nos­ti s výbě­rem emo­cí, kte­ré se ve fil­mu obje­vu­jí. „Názory věd­ců na to, kolik emo­cí doká­že­me vní­mat, se liší – od čtyř až po 27 pod­le toho, koho se na to zeptá­te,“ říká Docter. „Dílo dr. Keltnera nazna­ču­je, že je jich 21, včet­ně emo­cí jako nuda, pohr­dá­ní či stud. Co se postav týče, exis­tu­je celá řada mož­nos­tí. Bylo zábav­né o tom pře­mýš­let. Nakonec jsme se roz­hod­li pro pěti­ci emo­cí, kte­ré se obje­vu­jí na prak­tic­ky všech vědec­kých sezna­mech.“

Keltner také pomá­hal defi­no­vat podo­bu svě­ta mys­li v tom ohle­du, jakým způ­so­bem spo­lu emo­ce spo­lu­pra­cu­jí, aby Riley pomoh­ly vyrov­nat se se změ­na­mi v jejím živo­tě. „Zrovna jsem hoto­vý film viděl a sku­teč­ně mě ohro­mil,“ říká. „Myslím, že je veli­ce těž­ké vyjá­d­řit, jak emo­ce ve vaši hla­vě ovliv­ňu­jí vaše cho­vá­ní a to, jak svět kolem sebe vní­má­te. Filmu se to ale poda­ři­lo pře­kva­pi­vě dob­ře. Líbí se mi to dyna­mic­ké napě­tí mezi tím, co se ode­hrá­vá uvnitř mys­li pro­ta­go­nist­ky fil­mu a tím, co se děje ve vněj­ším svě­tě.“

Tvůrci fil­mu stu­do­va­li také obdo­bí dospí­vá­ní a to, jak by se dítě v podob­ném věku vyrov­ná­va­lo s trau­ma­tic­ký­mi udá­lost­mi. „Všechno to vychá­zí ze sku­teč­nos­ti, že dospí­vá,“ říká reži­sér Ronnie Del Carmen. „Riley se mění a už se necí­tí šťast­ná – a není pro­to schop­na empa­tie. Stává se z ní kla­sic­ká pro­tiv­ná tee­nager­ka.“

„Součástí dospí­vá­ní je i ztrá­ta,“ míní Keltner, kte­rý je otcem dvou dcer, jež obě svůj pře­chod k dospí­vá­ní ve zdra­ví pře­čka­ly. „Ztráta přá­tel, ztrá­ta dět­ství – jsou důle­ži­té pro lid­ský vývoj. Způsob, jakým se film V hla­vě cho­pil Rileyiných poci­tů ztrá­ty a toho, jak ji v tom její rodi­na pod­po­ru­je, je veli­ce půso­bi­vý.“

Podle Keltnera nás film učí, jak se s růz­ný­mi udá­lost­mi smí­řit, což je také před­mě­tem celé řady vědec­kých stu­dií. „Jsem pře­svěd­čen o tom, že naše emo­ce osci­lu­jí,“ říká. „Nastávají chví­le, kdy je vaše mysl napl­ně­na stra­chem – na sekun­du nebo dvě – než dojde na vztek. Film nám to zob­ra­zu­je v podo­bě sou­bo­je o ovlá­da­cí panel, kte­rý je pod­le mého názo­ru z vědec­ké strán­ky věro­hod­ný. Ale klí­čo­vým pou­če­ním je tu sku­teč­nost, že se musí­te se vše­mi svý­mi emo­ce­mi smí­řit. Musíte si uvě­do­mit, že jsou všech­ny sou­čás­tí vaší nor­mál­ní, kaž­do­den­ní mys­li, a že to je v pořád­ku.“

Ve fil­mu V hla­vě se obje­vu­je tým emo­cí, kte­ré pomá­ha­jí jede­nác­ti­le­té Riley pře­ko­nat zne­po­ko­ji­vé změ­ny, kte­ré ji potka­ly. Ale v prů­bě­hu pří­prav na natá­če­ní si neby­li tvůr­ci fil­mu jis­ti tím, kte­ré z emo­cí by měli ve fil­mu zob­ra­zit. „Někteří psy­cho­lo­go­vé pro­hla­šu­jí, že exis­tu­je až 27 růz­ných emo­cí,“ říká reži­sér Pete Docter. „Pohrávali jsme si s nápa­dem dopl­nit Hrdost. Nebo Škodolibost, kte­rá se vyží­va­la v boles­ti dru­hých. Ale začí­na­lo jich být tro­chu moc. Nakonec jsme se roz­hod­li pro pět.“

Poté tvůr­ci fil­mu kaž­dou z emo­cí cha­rak­te­ri­zo­va­li, urči­li jí v Rileyině mys­li poslá­ní, a pro­šli nároč­ným pro­ce­sem roz­ho­do­vá­ní o tom, jak by kaž­dá z nich měla správ­ně vypa­dat. „Podoba a vzhled emo­cí muse­ly divá­kům při­po­mí­nat, že se jed­ná o ztě­les­ně­ní poci­tů,“ říká Docter. „Nejsou to malí lidé. Jsou to emo­ce. Jsou tvo­ře­ny ener­gií – sklá­da­jí se z tisí­ců čás­tic, kte­ré při­po­mí­na­jí ener­gii. Chtěli jsme zob­ra­zit, jak emo­ce půso­bí – jaké mají tva­ry a bar­vy – a také jim vdech­nout spe­ci­fic­kou pova­hu.“

Najít podo­bu emo­cí ale neby­lo snad­né. „Jde prav­dě­po­dob­ně o nej­těž­ší věc, kte­rou jsme muse­li v oddě­le­ní pro návrh postav kdy řešit,“ říká vedou­cí tvor­by postav Sajan Skaria. „Když jsme začí­na­li, nemě­li jsme tuše­ní, kte­rým smě­rem se vydat. Pete Docter řekl, že máme vytvo­řit něco, co jeho mat­ka ješ­tě nevi­dě­la. Nic víc. Nic kon­krét­něj­ší­ho jsme v počát­cích k dis­po­zi­ci nemě­li.“

„Jak nás začí­na­ly napa­dat někte­ré veli­ce pozo­ru­hod­né a zábav­né návrhy,“ pokra­ču­je Skaria, „muse­li jsme při­jít na to, jak je rea­li­zo­vat. Museli jsme se ujis­tit, že máme k dis­po­zi­ci tech­no­lo­gii, kte­rá by doká­za­la naše výtvo­ry vykres­lit.“

Co se Radosti a dal­ších emo­cí týče, byl výtvar­ný tým odhod­lán věno­vat jejich tvor­bě maxi­mum pro­střed­ků, tech­no­lo­gií, fan­ta­zie i výzku­mu. „Jde tu hlav­ně o emo­ce – jsou hlav­ní­mi hvězda­mi,“ zdů­raz­ňu­je Docter. „Můžeme ovliv­ňo­vat to, jak se cho­vá­me, ale neo­vliv­ní­me to, co cítí­me.“

„Líbí se nám před­sta­va toho, že kaž­dý den muse­jí cho­dit do prá­ce,“ říká pro­du­cent Jonas Rivera. „Jedná se o zaměst­ná­ní a oni se v něm sna­ží být co nej­lep­ší, pro­to­že jim na té dív­ce veli­ce zále­ží. Klíčem je samo­zřej­mě to, že kaž­dá z emo­cí má jiné poslá­ní – a kaž­dé z těch poslá­ní je stej­ně důle­ži­té.“

„Jednou z mých nej­ob­lí­be­něj­ších vlast­nos­tí ani­ma­ce je její expre­siv­nost,“ říká Docter. „Můžete posta­vič­ku roz­po­hy­bo­vat způ­so­by, kte­ré sice nemuse­jí být reál­né, ale dáva­jí jas­ně naje­vo, jak se cítí­te. V tom­to fil­mu jsme byli schop­ni ani­ma­ci pohy­bu roz­vi­nout smě­ry, kte­rý­mi jsme se v jiných fil­mech dosud vůbec nevy­da­li.“

Tony Fucile, kte­rý má na svém kon­tě prá­ci na fil­mech jako Lví král či Aladdin, se na tom­to sním­ku podí­lel jako ani­má­tor. Byl pově­řen úko­lem vnést do svě­ta počí­ta­čo­vé ani­ma­ce to nej­lep­ší ze svě­ta ani­ma­ce ruč­ní. Fucile se zúčast­ňo­val pro­jek­cí díl­čích ani­ma­cí a veli­ce čas­to své poznám­ky zpro­střed­ko­vá­val ve for­mě náčrt­ků přes tyto pro­jek­ce, kte­ré bylo mož­no zazna­me­nat a poskyt­nout je ani­má­to­ro­vi. „Spolupracoval jsem s ani­mač­ním týmem, abychom tro­chu dola­di­li pozi­ce posta­vi­ček,“ říká Fucile. „Rád pozi­ce a výra­zy tro­chu zvý­raz­ňu­ji – málo­kdy navrh­nu, že by bylo lep­ší ubrat.“

„Všechny emo­ce jsou těmi nej­sty­li­zo­va­něj­ší­mi kres­le­ný­mi posta­vič­ka­mi, o jaké jsme se v celo­ve­čer­ním fil­mu tady v Pixaru kdy poku­si­li,“ říká hlav­ní ani­má­tor Victor Navone. „Jsou to posta­vy, kte­ré by ve sku­teč­nos­ti bylo snaz­ší nakres­lit na papí­ře – ale ve třech roz­mě­rech jsou veli­ce nároč­né. Jsou to vel­mi výji­meč­né a oje­di­ně­lé posta­vy – pros­tě jsme se chtě­li ujis­tit, že budou per­fekt­ní.“

Cílem Radosti vždyc­ky bylo zajis­tit, aby byla Riley šťast­ná. „Jakmile se Riley naro­dí, obje­vi­la se Radost – byla prv­ní z jejích emo­cí,“ popi­su­je Docter. „Má k Riley veli­ce výji­meč­ný vztah a veli­ce si ho cení.“

Podle Doctera byla Radost vybrá­na jako hlav­ní Rileyina emo­ce, pro­to­že Riley je typ člo­vě­ka, kte­rý je při­ro­ze­ně vese­lý – až na pár výji­meč­ných oka­mži­ků. Současně měli pocit, že to veli­ce dob­ře zrca­dlí před­sta­vy rodi­čů o tom, jak by se měly jejich děti cítit. „Chceme, aby naše děti byly šťast­né, uží­va­ly si živo­ta a měly ze vše­ho radost,“ míní. „Ne vždyc­ky to tak fun­gu­je a my se musí­me při­způ­so­bo­vat – což je lek­cí pro nás pro všech­ny, včet­ně Radosti.“

Radost má bar­vu slun­ce a je vese­lá, opti­mis­tic­ká a odhod­la­ná se za všech okol­nos­tí bavit. Vnímá kom­pli­ka­ce v Rileyině živo­tě jako pří­le­ži­tos­ti, a oka­mži­ky, kdy Riley není kdo­ví­jak vese­lá, jako nut­ná zdr­že­ní na ces­tě za něčím úžas­ným. Pokud je Riley šťast­ná, je šťast­ná i Radost.

Podle vedou­cí­ho ani­má­to­ra Shawna Krauseho pomoh­lo namlu­ve­ní Amy Poehler v původ­ním zně­ní posta­vu dotáh­nout k doko­na­los­ti. „Pete Docter chtěl, aby Radost byla tak tro­chu rošťač­ka – nechtě­li jsme, aby byla pří­liš slu­níč­ko­vá a nepů­so­bi­la svým opti­mis­mem spíš při­hlouple. To, jak ji Amy namlu­vi­la, nám s tím hod­ně pomoh­lo.“

„Radost je ener­gic­ká, má ráda zába­vu a je sko­ro až hyperak­tiv­ní,“ pokra­ču­je Krause. „Je to šibal, ale ne zlo­my­sl­ný. Šíří kolem sebe štěs­tí. Je to až nakaž­li­vé – pros­tě si nedá pokoj.“

Albert Lozano, umě­lec­ký vedou­cí postav, se inspi­ro­val počá­teč­ní­mi návrhy výtvar­ní­ka Ralpha Egglestona. „Ralphovy pas­tel­ky, kte­rý­mi tyto návrhy kres­lil, mi při­po­mí­na­ly bub­lin­ky. Radost je jako čer­s­tvě ote­vře­ná láhev šam­paň­ské­ho – je pros­tě neza­sta­vi­tel­ná. Často vytvá­řím kolá­že, tak­že jsem vzal obrá­zek prs­kav­ky, dodě­lal k němu obli­čej, ruce a nohy, a měl jsem hru­bou před­sta­vu, jak by Radost měla vypa­dat. Věděl jsem, že z ní musí nad­še­ní pří­mo trys­kat.“

„Radost je veli­ce tem­pe­ra­ment­ní,“ popi­su­je pro­du­cent Jonas Rivera. „Je plná živo­ta a ener­gie, což ovliv­ni­lo naše roz­ho­do­vá­ní při vytvá­ře­ní fyzic­ké podo­by emo­cí. Usoudili jsme, že by měly být všech­ny tvo­ře­ny ener­gií.“

Aby tuto ener­gii moh­li něja­kým způ­so­bem na plát­ně zob­ra­zit, při­zva­li si tvůr­ci fil­mu na pomoc vedou­cí­ho týmu efek­tů Garyho Bruinse, aby spo­leč­ně se svým týmem ten­to pro­blém vyře­šil. „Pete chtěl, aby Radost byla tvo­ře­na čás­ti­ce­mi, kte­ré v prů­bě­hu celé­ho fil­mu září a vystře­lu­jí jí z pokož­ky,“ říká Bruins. „To zna­me­na­lo vytvo­řit efekt, kte­rý by se obje­vo­val ve stov­kách zábě­rů. Něco tako­vé­ho jsme nikdy nedě­la­li.“

Jakožto hlav­ní hvězda celé­ho pří­bě­hu se Radost nejen obje­vu­je ve spous­tě scén, ale pro­vá­dí v nich také vel­ké množ­ství úko­nů – cho­dí, běhá, živě ges­ti­ku­lu­je. Tým pro tvor­bu efek­tů musel při­jít s řeše­ním, kte­ré by tako­vé šká­le situ­a­cí vyho­vo­va­lo. „Byl jsem při­pra­ve­ný to celé stop­nout,“ při­zná­vá Bruins. „Ale kaž­dý záběr, kte­rý jsme vyzkou­še­li, vypa­dal veli­ce dob­ře, a nám tak došlo, že jsme na dob­ré ces­tě.“

Systém, kte­rý vytvo­ři­li a kte­rý vyu­ží­vá změn barev a prů­hled­nos­ti pro ztvár­ně­ní pohy­bu čás­tic, pře­ko­nal jejich oče­ká­vá­ní. „Skutečně pod­po­ro­val myš­len­ku toho, že je Radost tak vese­lá, že zkrát­ka nad­še­ním pře­ky­pu­je,“ míní Bruins. „Pak jsme vše ješ­tě dopl­ni­li o vzná­še­jí­cí se čás­ti­ce, kte­ré poně­kud naru­šu­jí její silu­e­tu a zůstá­va­jí za ní jako sto­pa, kdy­ko­liv někam jde nebo udě­lá prud­ký pohyb.“

Radost, jejíž oči jsou při ani­ma­ci defi­no­vá­ny při­nejmen­ším dvoj­ná­sob­ným počtem para­me­t­rů než v pří­pa­dě kte­ré­ko­liv před­cho­zí ani­mo­va­né posta­vič­ky spo­leč­nos­ti Pixar, jsou také zdro­jem svět­la a žlu­to­mod­ře září. Podle tech­no­lo­gic­ké­ho odbor­ní­ka Billa Reevese bylo tře­ba vytvo­řit zce­la nový sys­tém, pomo­cí kte­ré­ho bylo mož­no dosáh­nout vzhle­du, po jakém tvůr­ci fil­mu tou­ži­li. „Vyzkoušeli jsme tuc­ty způ­sobů, jak tuto záři vytvo­řit, a nako­nec jsme se roz­hod­li pro volu­me­t­ric­ké řeše­ní. Ale pro­to­že se obje­vu­je v tak vel­kém množ­ství scén, potře­bo­va­li jsme náš soft­ware pře­kon­fi­gu­ro­vat tak, aby vše doká­zal spo­čí­tat.“

Hlavním úko­lem Strachu je Riley ochra­ňo­vat a sta­rat se o její bez­pe­čí. Neustále vyhlí­ží poten­ci­ál­ní kata­stro­fy a trá­ví spous­tu času odha­do­vá­ním mož­ných nebez­pe­čí, úska­lí a rizik, spo­je­ných s Rileyinými kaž­do­den­ní­mi akti­vi­ta­mi. Existuje jen veli­ce malé množ­ství situ­a­cí, kte­ré Strach nepo­va­žu­je za nebez­peč­né a poten­ci­ál­ně smr­tí­cí.

Podle tvůr­ce pří­bě­hu Joshe Cooleyho tvůr­ci fil­mu Strach vystih­li prak­tic­ky oka­mži­tě. „Byla to jed­na z nej­snaz­ších postav ve scé­ná­ři, pro­to­že jsme všich­ni ale­spoň chví­li během kaž­dé­ho dne pohá­ně­ni stra­chem,“ míní Cooley. „Neměli jsme nejmen­ší pro­blémy před­sta­vit si, jak by na danou situ­a­ci Strach rea­go­val: pros­tě by rea­go­val neú­měr­ně.“

Tvůrci fil­mu vytáh­lou fia­lo­vou posta­vu Strachu vyu­ži­li k celé řadě kome­di­ál­ních gagů. Výtvarník postav Chris Sasaki v pří­pa­dě jeho podo­by vychá­zel z veli­ce pros­té­ho nápa­du. „Poměrně záhy mě napadlo: co kdy­by byl pros­tě tvo­řen jen čárou s oči­ma?“ říká. „Bylo to tak extrém­ní, jak jen bylo mož­né, a z toho­to jsme také vychá­ze­li.“

Strach se postu­pem času poně­kud změ­nil, aby ho bylo mož­né lépe ani­mo­vat, ale jeho základ­ní silu­e­ta je více­mé­ně stej­ná. „Je jako una­ve­ný, vydě­še­ný a napja­tý nerv,“ sou­dí Docter.

„Má poně­kud nudlo­vi­tou silu­e­tu s dlou­hou hube­nou páte­ří, kte­rá se doká­že růz­ně pro­ta­ho­vat a smrš­ťo­vat a ohý­bat,“ dodá­vá Navone. „Jeho osob­nost nám dovo­lo­va­la vyu­žít širo­kou šká­lu výra­zo­vých pro­střed­ků. Je to strašpy­tel, ale přes­to má v sobě jis­tou dáv­ku gran­di­óz­nos­ti. Představuje ve fil­mu kome­di­ál­ní prvek.“

„Z hla­vy mu trčí zakrou­ce­ný vlas, schop­ný mili­o­nu růz­ných pozic, kte­ré odpo­ví­da­jí Strachovu aktu­ál­ní­mu roz­po­lo­že­ní,“ pokra­ču­je Navone. „Můžeme s ním naklá­dat jako se psím oca­sem: je-li smut­ný, visí vlas zplihle dolů, pokud ho něco bolí, vystře­lí jako zasa­že­ný bleskem.“

„Pro mě to bude vždyc­ky div­ný fia­lo­vý chlá­pek s motýl­kem,“ při­zná­vá Bill Hader, kte­rý tuto posta­vu v původ­ním zně­ní namlu­vil. „Představuji si ho jako veli­ce upja­té­ho střed­ní­ho mana­že­ra, kte­rý se zou­fa­le sna­ží plá­no­vat všech­no s před­sti­hem na osm kro­ků. Aby Riley chrá­nil, musí v kaž­dé situ­a­ci vše nad­sa­zo­vat.“

„Na tomhle fil­mu je navíc úžas­né, že dia­lo­gy, kte­ré mezi sebou emo­ce vedou, se veli­ce podo­ba­jí těm, kte­ré se vám běž­ně ode­hrá­va­jí v hla­vě,“ pokra­ču­je Hader.

Vzteku veli­ce inten­ziv­ně zále­ží na tom, aby s Riley bylo jed­ná­no féro­vě. Má prud­kou pova­hu a má sklo­ny čas­to vybuch­nout (doslo­va), když věci nejdou pod­le plá­nů. Velice snad­no rea­gu­je pře­hna­ně a není pří­liš ocho­ten se vypo­řá­dá­vat s život­ní­mi pro­blémy. „Od samé­ho začát­ku jsem Vztek viděl jas­ně před sebou, ať už při psa­ní scé­ná­ře nebo při návr­hu postav,“ říká Docter. „Věděl jsem, co si s ním počít a jak ho vyu­žít pro kome­di­ál­ní scé­ny.“

„Červená se zkrát­ka zdá­la tou správ­nou vol­bou,“ vysvět­lu­je vedou­cí výro­by John Lasseter. „Každou chví­li vybuch­ne vzte­kem, tak­že jsme usou­di­li, že by bylo legrač­ní, kdy­by mu, když se oprav­du roz­pá­lí, zača­ly z hla­vy šle­hat pla­me­ny.“

„Se Vztekem nebyl nejmen­ší pro­blém,“ říká Navone. „Jakmile jsme při­šli s jeho kra­bi­co­vi­tou silu­e­tou a naštva­ným obo­čím a oči­ma, oka­mži­tě jsme vědě­li, co je zač. Má krát­ké ruce a nohy a nemů­že moc otá­čet hla­vou, pro­to­že více­mé­ně nemá krk. Energii, kte­rou v sobě dusí, pro­to zná­zor­ňu­je­me tím, že se neu­stá­le chvě­je a vrčí. Velice čas­to vztekle pocho­du­je sem tam.“

Lewis Black, kte­rý je fanouš­kem veš­ke­ré tvor­by spo­leč­nos­ti Pixar, pova­žu­je šan­ci pro­půj­čit v ang­lic­kém zně­ní svůj hlas prá­vě této posta­vě, za pře­lom ve své kari­é­ře. „Věděl jsem od samé­ho počát­ku, že to bude veli­ce výji­meč­ná role,“ říká. „Zapíšu se do pově­do­mí divá­ků jako mrňa­vý čer­ve­ný chlá­pek, kte­rý věč­ně řve a hoří mu hla­va.“

Podoba zmí­ně­né­ho ohně je pod­le Bruinse výsled­kem počá­teč­ních tes­tů, pomo­cí kte­rých tvůr­ci fil­mu ově­ři­li, co bude a co nebu­de fun­go­vat. „Začali jsme s kla­sic­kým, veli­ce rea­lis­tic­kým ohněm. Ale celá posta­vič­ka je veli­ce sty­li­zo­va­ná – je tvo­ře­na z čás­tic. Žije v Hlavní veli­tel­ství, kte­ré je také veli­ce sty­li­zo­va­né a pes­t­ré. Realistický oheň do toho vůbec neza­pa­dal. Takže jsme se roz­hod­li vydat jiným smě­rem.“

V odka­zu na čás­ti­ce, kte­rý­mi jsou emo­ce tvo­ře­ny, dopl­nil tým pro tvor­bu efek­tů čás­teč­ky i do Vztekových pla­me­nů a pro­po­jil tak bar­vu posta­vy s bar­vou ohně. „Oheň samot­ný je sil­ně sty­li­zo­va­ný,“ vysvět­lu­je Bruins. „Neobsahuje tra­dič­ní detai­ly, kte­ré bys­te moh­li spat­řit ve sku­teč­ném ohni.“

Nechuť je veli­ce umí­ně­ná, vel­mi upřím­ná a sna­ží se zabrá­nit tomu, aby Riley nic neo­trá­vi­lo – jak v doslov­ném smys­lu, tak i v tom pře­ne­se­ném. Velice bed­li­vě dohlí­ží na lidi, mís­ta a věci, se kte­rý­mi při­chá­zí Riley v kon­takt – ať už jde o bro­ko­li­ci nebo o loň­ské mód­ní sty­ly. „Chce se ujis­tit, že lidé Riley neo­vliv­ní svým pro­tiv­ným cho­vá­ním nebo špat­ným vku­sem v oblé­ká­ní, a také že se bude vyhý­bat nevy­zkou­še­ným kom­bi­na­cím pokr­mů,“ říká reži­sér Ronnie Del Carmen.

Nechuť má ty nej­lep­ší úmys­ly a odmí­tá ustou­pit ze svých vyso­kých náro­ků. „Je veli­ce umí­ně­ná a nijak to neskrý­vá, prá­vě nao­pak,“ dodá­vá Del Carmen.

Tvůrci fil­mu usou­di­li, že pro Nechuť je ide­ál­ní bar­vou zele­ná, což není jedi­ným odka­zem na zele­ni­nu, na kte­rou při tvor­bě Nechutě mys­le­li. „Její tvar při­po­mí­ná bro­ko­li­ci,“ objas­ňu­je Docter, kte­rý povo­lal svůj tým exper­tů na emo­ce, aby osob­nost Nechutě dopi­lo­va­li. „Vyzařuje z ní hoř­kost,“ dodá­vá. „Když dáte malým dětem něco hoř­ké­ho, zaškle­bí se a vypláz­nou jazyk, aby hoř­ký pokrm vypliv­la. To je zákla­dem Nechutě.“

Mindy Kalling, kte­rá ji namlu­vi­la, říká, že moti­va­ci své posta­vy pocho­pi­la veli­ce rych­le. „Nechuť chce Riley zkrát­ka jen chrá­nit,“ vysvět­lu­je. „Chce ji uchrá­nit před jaký­mi­ko­liv situ­a­ce­mi, kte­ré nejsou bez­peč­né či na úrov­ni.“

„Nechuť je pedant­ská a pohy­bu­je se tro­chu upja­tě,“ říká Krause. „Pokud se něco bude dít, bude u toho ona jako posled­ní. Je sil­ná a sebe­jis­tá. Kdyby cho­di­la na střed­ní ško­lu, byla by popu­lár­ní roz­t­les­ká­vač­kou.“

„Její pohy­by půso­bí roz­to­mi­le,“ dodá­vá Navone. „Má pev­něj­ší drže­ní těla a hod­ně se kýve v bocích. Nechuť je ze všech emo­cí jedi­ná, u koho máte pocit, že se učil cho­dit s kníž­ka­mi na hla­vě.“

Žádné z emo­cí pří­liš nechá­pou, jaký úkol má vlast­ně Smutek. „Smutek vlast­ně svou roli sama zpo­chyb­ňu­je,“ říká Del Carmen. „K čemu je vlast­ně dob­rá? Je to posta­va s níz­kým sebe­vě­do­mím, kte­rá tou­ží pomá­hat, ale musí čelit pode­zře­ní, že Riley ve sku­teč­nos­ti vůbec nepo­má­há.“

„Nechce, aby byla Riley nešťast­ná, ale má sou­čas­ně dob­ré instink­ty,“ dopl­ňu­je Rivera. „Vycítí, kdy by měla něco udě­lat, i když v tom bude sama.“

Tvůrci fil­mu měli Smutek rádi, i když je čas­to smut­ná. „Smutek je neroz­hod­ná a váha­vá, ale sou­čas­ně veli­ce milá a las­ka­vá,“ říká Docter. „Miluje Riley a pře­je jí jen to nej­lep­ší.“

Povahově se Smutek v jis­tých ohle­dech podo­bá dítě­ti, a pod­le Krauseho k ní ani­mač­ní tým při­stu­po­val mno­hem uvol­ně­ně­ji než k ostat­ním emo­cím. „Je roz­hod­ně více rezer­vo­va­ná, letar­gic­ká – není pří­liš aktiv­ní. V pří­pa­dě Smutku je méně více.“

Modrá barva a silu­e­ta obrá­ce­né slzy k ní poměr­ně dob­ře jdou. A ačko­liv by Smutek byla veli­ce ráda opti­mis­tič­těj­ší a pomá­ha­la Riley být šťast­ná, je pro ni veli­ce těž­ké být pozi­tiv­ní. Někdy se zdá, že tím nej­lep­ším, co je mož­né udě­lat, je si pros­tě leh­nout a vypla­kat se.

Bing Bong je Rileyin ima­gi­nár­ní kama­rád. (Musíte mít na pamě­ti, že když Riley byly tři roky, byla zví­řa­ta obrov­ským hitem.) Bohužel je bez prá­ce od té doby, co Riley byly čty­ři, a zou­fa­le se sna­ží neu­pad­nout v zapo­mně­ní, zatím­co Riley dospí­vá.

Bing Bongův hlas v ori­gi­ná­le posky­tl Richard Kind. „Než se dět­ská mysl napl­no vyvi­ne, vymýš­lí si celá řada dětí ima­gi­nár­ní kama­rá­dy, se kte­rý­mi si mohou poví­dat, pokud se cítí osa­mě­le nebo jsou vydě­še­ni,“ vysvět­lu­je Kind. „A půso­bí veli­ce sku­teč­ně – jsou to doo­prav­dy kama­rá­di. Mají něja­ké opod­stat­ně­ní? Vůbec ne, ale ima­gi­nár­ní kama­rád může dítě­ti pomo­ci pře­ko­nat pro­blémy a když ho potře­bu­je, má ho vždy po ruce.“

Když Bing Bonga Radost se Smutkem pot­ka­jí, už po Rileyině mys­li něja­kou dobu putu­je. „Je z něj teď tro­chu bez­do­mo­vec,“ svě­řu­je se Kind. „Takže je více než nad­še­ný z neče­ka­né spo­leč­nos­ti.“

Stejně jako všich­ni dob­ří ima­gi­nár­ní kama­rá­di je i tenhle veli­ce tvo­ři­vý. „Bing Bong je z cuk­ro­vé vaty,“ říká Docter. „Má nugá­to­vé jádro, kte­ré ale více­mé­ně nikdy nevi­dí­me, a co se tva­ru týče, je to zčás­ti kocour, zčás­ti slon a – dle jeho slov – zčás­ti del­fín, což je tro­chu podiv­né. Je v pod­sta­tě kom­bi­na­cí toho vše­ho, co jsme jako děti měli rádi.“

Výtvarníci se při jeho tvor­bě původ­ně inspi­ro­va­li ima­gi­nár­ním kama­rá­dem samot­né­ho reži­sé­ra, kte­rý se pod­le Sasakiho ale­spoň čás­teč­ně podo­ba slo­no­vi. „Když jsem byl malý, zbož­ňo­val jsem sušen­ky ve tva­ru zví­řat. Mohli jste vzít hla­vu z jed­no­ho a spo­jit ji s tělem z jiné­ho. Něco na tom je. Od toho jsme pokro­či­li k úva­hám na téma „Proč by nemohl mít koči­čí vou­sy?“ a „Dáme mu psí uši a mýva­lí ocas“.“

„Na Bing Bongovi jsme se chtě­li podí­let všich­ni,“ říká Navone. „Je to ohrom­ně zábav­ná posta­va. Jde o něko­ho, s kým bychom si všich­ni chtě­li hrát. Chtěli jsme zacho­vat jeho dět­skou při­taž­li­vost.“

Aby toho lépe dosáh­li, inspi­ro­va­li se při jeho ani­ma­ci Oliverem Hardym, Jackie Gleason a Johnem Candym. „Na Bing Bongovi jsou klí­čo­vá jeho ústa,“ popi­su­je Navone. „Jsou občas oprav­du vel­ká a rty při­po­mí­na­jí kusy léko­ři­ce. Je jako Art z Univerzity pro pří­šer­ky. Co se navr­že­ní sys­té­mů pro jeho ani­ma­ci týče, bylo potře­ba nic pří­liš nekom­pli­ko­vat, a pak k tomu při­po­jit Bing Bongovo tělo, a rázem to celé bylo ješ­tě mno­hem těž­ší.“

Rilery Andersenová je věč­ně šťast­né dítě, při­nejmen­ším do té chví­le, než osla­ví své 11. naro­ze­ni­ny a její otec dosta­ne mís­to na opač­ném kon­ci země, tak­že se celá rodi­na musí pře­stě­ho­vat do San Francisca. Zatímco se sna­ží sžít s novým domo­vem a novou ško­lou, pro­ží­vá Riley zce­la nezná­mou kom­bi­na­ci emo­cí.

„Pokud se podí­vá­te na své vlast­ní děti, přá­te­le, rodi­nu, zdá se, že kaž­dý má něja­kou výcho­zí pova­hu,“ míní Docter. „Někteří lidé jsou v jádru smut­ní nebo naštva­ní – ale Riley je šťast­ná. Takže tahle vel­ká změ­na může být v jejím věku veli­ce zásad­ní.“

Podle Lozana se podo­ba Riley inspi­ro­va­la její aktu­ál­ní situ­a­cí. „Je ve věku, kdy začí­ná výraz­ně­ji růst,“ popi­su­je. „Takže tak tro­chu nepa­su­je do své­ho těla. Je vytáh­lá a tak tro­chu se klá­tí, půso­bí to poně­kud neo­hra­ba­ně.“

Maminka by pro svou rodi­ny udě­la­la coko­liv, tak­že když se pře­stě­hu­jí do San Francisca, dělá maxi­mum pro to, aby jí pomoh­la při­způ­so­bit se tomu­to pro ně neob­vyk­lé­mu nové­mu svě­tu.

Lozano pro­hla­šu­je, že výtvar­ní­ci chtě­li v jejím podo­bě zdů­raz­nit jis­tou odhod­la­nost. „Věděli jsme, že se jed­ná o ženu, kte­rá by se zami­lo­va­la buď do bra­zil­ské­ho pilo­ta vrtu­l­ní­ku, nebo nao­pak do výstřed­ní­ho ajťá­ka. Chtěli jsme zdů­raz­nit, že ačko­liv už žije poně­kud used­lej­ším živo­tem, své vol­no­myš­len­kář­ství si stá­le zacho­va­la.“

Diváci mají šan­ci nahléd­nout také do mamin­či­ny mys­li a spat­řit její vlast­ní emo­ce, kte­ré nosí stej­né čer­ve­né brý­le jako ona. Tvůrci fil­mu pro ni také vytvo­ři­li spe­ci­ál­ní ver­zi Hlavního veli­tel­ství.

Hlas této posta­vě v původ­ním zně­ní pro­půj­či­la Diane Lane. „Jako mat­ka to chá­pu. Když vycho­vá­vá­te vlast­ní děti, nevy­hnu­tel­ně s nimi zno­vu pro­ží­vá­te jis­té situ­a­ce ze své­ho vlast­ní­ho dět­ství. Když vidí­te, že se vaše děti s něčím potý­ka­jí, vzpo­mí­ná­te si na to, jak jste čeli­li stej­ným pro­blé­mům. Riley je jedi­ná­ček, stej­ně jako moje dítě, tak­že mě to v mno­ha ohle­dech veli­ce oslo­vo­va­lo.“

Tatínek je nad­šen­cem pro rodi­nu, hokej a nová dob­ro­druž­ství. Když tedy dosta­ne šan­ci, vrh­ne se do ní po hla­vě – i když to zna­me­ná, že se budou muset pře­stě­ho­vat veli­ce dale­ko. Je prav­da, že má občas pro­blémy pocho­pit, co si obě ženy v jeho živo­tě mys­lí, ale z celé­ho srd­ce je i tak milu­je.

Emoce v tatín­ko­vě mys­li mají – stej­ně jako on sám – sklo­ny k jis­té nepo­zor­nos­ti, zejmé­na pokud se zrov­na hra­je hokej. Mají taky jeho cha­rak­te­ris­tic­ký knír.

Tento knír byl původ­ně brad­kou, ale tvůr­ci fil­mu chtě­li zdů­raz­nit, že otec do nové­ho měs­ta tak doce­la neza­pa­dá. „Chtěli jsme, aby ze své­ho oko­lí vyční­va­li jako spí­še kon­zer­va­tiv­ní rodi­na, kte­rá se ocit­la v San Franciscu,“ popi­su­je Sasaki a dodá­vá, že lidé, kte­ré v San Franciscu ve fil­mu vidí­me, jsou poměr­ně sty­lo­ví. „Zcela jis­tě bys­te mezi nimi bez nejmen­ších pro­blé­mů pozna­li rodi­nu z Minnesoty.“

Otce namlu­vil v ori­gi­ná­le Kyle MacLachlan, kte­rý je sám otcem šes­ti­le­té­ho syna. „Jako rodič jsem se sám do této fáze ješ­tě nedo­pra­co­val, mám ješ­tě tro­chu času, než dospě­je­me do těch­to počá­teč­ních fází dospí­vá­ní,“ říká MacLachlan. „Ale bude zají­ma­vé jimi pro­chá­zet a sna­žit se během nich syna pod­po­ro­vat, mož­ná na něj mít i tro­chu vliv v tom ohle­du, jak si s nimi pora­dí. Jako rodič jed­no­znač­ně chce­te, aby zůsta­li sami sebou, ale sou­čas­ně je tou­ží­te i pod­po­ro­vat.“

Zapomínači mají na sta­ros­ti – inu, zapo­mí­ná­ní. Pracují v Dlouhodobé pamě­ti, tří­dí Rileyiny vzpo­mín­ky a likvi­du­jí ty, kte­ré jsou pod­le nich nepod­stat­né – napří­klad jmé­na vět­ši­ny ame­ric­kých pre­zi­den­tů, kte­rá se uči­la na prv­ním stup­ni, nebo vel­kou část hry na kla­vír (s výjim­kou pár drob­nos­tí).