Betlémské světlo - 60 %

Stárnoucímu spi­so­va­te­li Karlu Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už psa­ní nejde jako dřív. Nedokončené povíd­ky se mu hro­ma­dí v hla­vě, jejich posta­vy vylé­za­jí na den­ní svět­lo a doža­du­jí se, aby autor pokra­čo­val v ději......

Je sice synem slav­né­ho otce, roz­hod­ně se ovšem dá říct, že se doká­zal vyma­nit z jeho stí­nu. Režisér a sce­náris­ta Jan Svěrák, syn her­ce, sce­náris­ty, dra­ma­ti­ka a spi­so­va­te­le Zdeňka Svěráka na sebe doká­zal upou­tat pozor­nost už svým absol­vent­ským sním­kem Ropáci, jeho celo­ve­čer­ní debut Obecná ško­la si poté rov­nou došel pro nomi­na­ci na Oscara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film a Svěrákův tře­tí film Kolja nomi­na­ci v té samé kate­go­rii rov­nou pro­mě­nil. Svěrák ta navá­zal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sle­do­va­ný­mi vla­ky a dodnes pat­ří mezi nej­u­zná­va­něj­ší lokál­ní fil­mo­vé tvůr­ce. A i když se vět­ši­na sho­du­je, že jeho vrchol­né obdo­bí skon­či­lo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kva­li­ta­mi doká­za­li i posled­ní Svěrákovy fil­my str­čit do kapsy vět­ši­nu lokál­ní pro­duk­ce v daných letech. Jak si poté vlast­ně sto­jí Svěrákův 10. celo­ve­čer­ní film?

I ten­to­krát si Jan Svěrák napsal scé­nář sám, inspi­ra­cí mu poté bylo prá­vě psa­ní poví­dek jeho otce. Svěrák sám dří­ve avi­zo­val, že by Betlémské svět­lo mělo být fil­mem o vyrov­ná­vá­ní se stár­nu­tím a měl by být vizu­ál­ně inspi­ro­ván fil­my Wese Andersona. Ne, fil­my Wese Andersona nová svě­rá­ko­vi­na nepři­po­mí­ná ani z pat­ra. Z mého pohle­du se jed­ná ovšem o kra­pet lep­ší film než Tři brat­ři a Po str­niš­ti bos a pře­de­vším o film zají­ma­věj­ší. Dobrý film to ve finá­le pře­ci jen je a Svěrák tak doká­že vzbu­dit nadě­ji, že má pořád dale­ko k posled­ním fil­mům zmí­ně­né­ho Jiřího Menzela, pře­ci jen jde ovšem o leh­ké zkla­má­ní. Nejen co se týče samot­né­ho námě­tu, ale i co se týče samot­né­ho tvůr­ce.

Být Betlémské svět­lo celo­ve­čer­ním debu­tem čer­s­tvě začí­na­jí­cí­ho tvůr­ce, jem­né poplá­cá­ní po rame­nou a opti­mis­mus nad tím, že by před sebou ten daný mla­dý umě­lec mohl mít slib­nou kari­é­ru, jen by se při­tom příš­tě neměl tolik oka­tě sna­žit o napo­do­be­ní svě­rá­kov­ské poe­ti­ky. Jenže pak dojde k tomu uvě­do­mě­ní, že tohle není dílo sna­ži­vé­ho padě­la­te­le, ale toho osca­ro­vé­ho tvůr­ce, kte­rý i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vra­cí doká­zal vět­ši­nou nato­čit ale­spoň sku­teč­ně výrazná díla. I pro­to by člo­věk mož­ná oče­ká­val víc, kdy je vizu­ál­ní strán­ka sice pocti­vá, pře­ci jen ovšem ne tolik zají­ma­vá. A i když má ten pro­slu­lý svě­rá­kov­ský humor pořád tu něž­nost, i ten mož­ná vyzní­vá o pozná­ní sla­bě­ji než něko­li­krát minu­le. Svěrák ve své kari­é­ře ostat­ně nasta­vil lať­ku tak vyso­ko, že bude těž­ké se sku­teč­ně vrá­tit na vrchol.

Samotný nástřel děje při­tom zní zají­ma­vě. Dokáže sym­pa­tic­ky při­po­me­nout kome­die Oldřicha Lipského, kdy zní sku­teč­ně slib­ně mate­ri­ál o auto­ro­vi, jehož posta­vy k němu začí­na­jí pro­mlou­vat a tou­ží po tom, aby jim napsal šťast­né kon­ce. Problém je, že se ve finá­le žád­ná ze tří poví­dek nevy­je­ví jako dva­krát nos­ná, mini­mál­ně tedy jejich vývoj. A jakmi­le dojde na moment, kdy spi­so­va­tel Šejnoha z osob­ních důvo­dů dovo­lí posta­vám jít si chví­li vlast­ní ces­tou, defi­ni­tiv­ně dochá­zí k nezod­po­vě­ze­ným otáz­kám toho, jak vlast­ně pra­vi­dla Šejnohy a postav kolem něj fun­gu­jí a jest­li v prů­bě­hu nasta­ve­ná pra­vi­dla nepo­pí­ra­jí sami sebe.

Problém by při­tom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl scho­pen vymys­let funkč­ní fik­tiv­ní svět. Vzpomeňme prá­vě na Kuky se vra­cí, kde byl před­sta­ven svět s něja­ký­mi pra­vi­dly a záko­ni­tost­mi. Jan Svěrák se při­tom opět pokou­ší napo­do­bit u psa­cí­ho sto­lu styl své­ho otce a daří se mu to pod­stat­ně lépe než u Po str­niš­ti bos. Po sto­pách své­ho otce doká­že Svěrák chví­le­mi při­jít s poměr­ně chyt­rým i milým humo­rem, kdy to pořád celé pocho­pi­tel­ně dale­ko k vrchol­ným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se někte­ré sku­teč­ně vtip­né a chyt­ré momen­ty pořád musí opí­rat o scé­nář, kte­rý zas tak nefun­gu­je. Dojde ovšem i na slov­ní hrát­ky s češ­ti­nou či hříč­ka­mi a v jis­tých momen­tech to sku­teč­ně doká­že krá­čet ve sto­pách těch nej­zda­ři­lej­ších scé­ná­řů Zdeňka Svěráka.

Tři povíd­ky jinak nej­nos­něj­ší sku­teč­ně nejsou: Jedné o léči­tel­ce chy­bí jaký­ko­liv kon­flikt, dru­há o rodi­čích tou­ží­cí po uzdra­ve­ní jejich syna trpí­cí­ho Downovým syn­dro­mem zase svůj kon­flikt vyře­ší poměr­ně snad­no, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povíd­ka, kde jsou ústřed­ní­mi posta­va­mi foto­graf Matěj v podá­ní Vojtěcha Kotka a lékár­ni­ce v podá­ní Terezy Ramby. I tady se v prů­bě­hu vyje­ví otáz­ky ohled­ně toho, jak vlast­ně fun­gu­jí pra­vi­dla ono­ho pro­lé­vá­ní rea­li­ty pana Šejnohy s jeho lite­rár­ní­mi ´´ dět­mi ´´ , celá povíd­ka má ovšem ve finá­le dost mož­ná nej­za­jí­ma­věj­ší poin­tu. I když je vlast­ně též tak tro­chu při­ta­že­ná za vla­sy.

V prů­bě­hu se vlast­ně ovšem Betlémské svět­lo neje­ví jako film o spi­so­va­te­li, kte­ré­ho pro­ná­sle­du­jí jeho výplo­dy, kte­ré byli vytvo­ře­né dle náhod­ných lidí z jeho živo­ta. Stěžejní je ve finá­le spí­še kon­flikt ohled­ně tak tro­chu kom­pli­ko­va­né­ho vzta­hu s man­žel­kou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech spo­leč­ný čas slu­ší a pad­nou k sobě. Po vzo­ru Vratných láhví navíc před­sta­vu­jí man­žel­ský pár s men­ším rozko­lem, kte­rý je ovšem též opět vyře­šen snad­no a nej­vět­ším pro­blé­mem jsou tak v prů­bě­hu pře­de­vším prá­vě mize­ní z rea­li­ty. A jen zamr­zí, že v souč­tu není ono utí­ká­ní do fik­tiv­ní­ho svě­ta tro­chu více pro­zkou­ma­né.

Je to při­tom pořád oči­vid­ně pocti­vá prá­ce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozi­ci kame­ra­ma­na nele­ní, hud­ba Ondřeje Soukupa je sluš­ná (i když se jis­té hudeb­ní moti­vy opa­ku­jí něko­li­krát až mož­ná pří­liš) a opět je to poté celé řeme­sl­ně zruč­né, kdy se roz­hod­ně nedá říct, že by Svěrák u své­ho fil­mu absen­to­val sna­hou či schop­nost­mi. Nutno též dodat, že kro­mě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako před­sta­vi­tel nové gene­ra­ce Svěráků na fil­mu jako stři­hač podí­lel František Svěrák. A samot­ný střih je poté roz­hod­ně fajn, kdy na prv­ní dohled člo­věk nedo­hle­dá něja­ké ty kon­ti­nu­ál­ní nesrov­na­los­ti či cel­ko­vé stři­ho­vé nedo­stat­ky.

V souč­tu tak Betlémské svět­lo pořád roz­hod­ně není špat­nou zále­ži­tos­tí, kdy to ovšem nezna­me­ná, že je důvod rado­vat se z toho, že by se Jan Svěrák vrá­til ke své nej­lep­ší for­mě. Betlémské svět­lo je jen sluš­nou zále­ži­tos­tí, kte­rá slib­ný námět dva­krát nevy­tě­ži­la a dva­krát svě­to­bor­ně se nevy­po­řá­da­la s výsled­ným pří­bě­hem. Herci jsou fajn, řeme­sl­ná strán­ka pořád str­čí do kapsy vět­ši­nu lokál­ní pro­duk­ce, ty nej­lep­ší časy jsou ovšem oči­vid­ně nej­spíš sku­teč­ně pryč. Přesto opro­ti dvě­ma posled­ním fil­mům Jana Svěráka leh­ký pokrok a ale­spoň ta poe­ti­ka doká­že pořád zabrat. Bývalo ovšem líp......

Photo © Biograf Jan Svěrák