Photo © Bohemia MP

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Pomalu se blí­ží 33. roč­ník výroč­ních cen České fil­mo­vé a tele­viz­ní aka­de­mie Český lev. Nominace a vítěz­né dílo fanouš­kov­ské anke­ty bude ozná­me­no již 19. led­na 2026. Ještě jsem nesta­či­la zhléd­nout všech­ny fil­my z loň­ské pro­duk­ce, ale dnes bych vám ráda před­sta­vi­la celo­ve­čer­ní doku­men­tár­ní sní­mek Jarek, reži­sér­ky Petry Všelichové, kte­rý mapu­je život i tvor­bu kon­tro­verz­ní­ho uměl­ce. Film měl kino pre­mi­é­ru kon­cem srp­na 2025 a poz­dě­ji se obje­vil i na onli­ne plat­for­mách jako Oneplay, kde je dostup­ný pro šir­ší pub­li­kum.

Tak trochu varování před příliš intenzivním životem

Tvůrce zau­jal pří­běh muže, pís­nič­ká­ře, skla­da­te­le, texta­ře a fol­ko­vé­ho zpě­vá­ka, ale také man­že­la a otce, kte­rý hra­je na kyta­ru údaj­ně již od svých tři­nác­ti let. Pro mno­hé fanouš­ky zůstá­vá milo­va­nou osob­nos­tí, pro někte­ré je nená­vi­dě­ným, ale v důsled­ku řady vlast­ních roz­hod­nu­tí se stal kon­tro­verz­ním uměl­cem. Dokument sle­du­je nejen osob­ní život a pamě­ti Jaromíra Nohavici – jeho dět­ství, rodiš­tě, vztah k otci a mat­ce i nemoc­né­mu bra­t­ro­vi, ale rov­něž jeho tvor­bu – pís­ně, tex­ty a kon­cer­ty. Vzpomíná na své dět­ství a mlá­dí, ost­rav­ské pro­stře­dí, kde vyrůs­tal, jak byl vycho­vá­ván otcem a mat­kou, jak hrál fot­bal a jak jeho bra­tr váž­ně one­moc­něl.

Uvádí, že jako kluk pocho­pi­tel­ně zlo­bil, pro­to jej mat­ka tvr­dě tresta­la, zatím­co otec jej spí­še vedl k hous­lím, kni­hám i spor­tu. Jako drob­nou per­lič­ku dodá­vá, že byl čle­nem pio­nýr­ské orga­ni­za­ce, v jejímž rám­ci se v dět­ství zúčast­nil mezi­ná­rod­ní­ho sdru­že­ní na Slovensku, kde se zami­lo­val do mla­dé Italky. Dokument divá­ky pří­mo zave­de na Jarkův kon­cert­ní sál v Dolních Vítkovicích. Neodmyslitelně zde zazní prů­řez uměl­co­vou širo­kou tvor­bou – od pís­ni­ček, přes bás­ně až po dal­ší tex­ty.

Padne i při­zná­ní k život­ní sla­bos­ti, kdy během své umě­lec­ké kari­é­ry řešil osob­ní pro­blémy alko­ho­lem. Protože děti ani rodi­na jeho popí­je­ní nesná­še­li dob­ře, pod­stou­pil násled­ně léčbu alko­ho­lo­vé závis­los­ti na pro­ti­al­ko­ho­lo­vém oddě­le­ní psy­chi­atrie ve Šternberku. Ačkoliv dnes nezná­me všech­ny důvo­dy, kte­ré jej ved­ly ke spo­lu­prá­ci s STB, což doklá­da­jí tzv. Cibulkovy sezna­my, jeho věr­ní fanouš­ci se přes tuto sku­teč­nost pře­nes­li, stej­ně jako přes fakt, že z rukou rus­ké­ho pre­zi­den­ta Vladimira Putina pře­vzal Puškinovu cenu za pře­kla­dy rus­kých uměl­ců – pře­de­vším pís­ní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. Tato série roz­hod­nu­tí i jeho poli­tic­ké posto­je jej činí kon­tro­verz­ním navzdo­ry jeho dekla­ro­va­né­mu odpo­ru k býva­lé­mu reži­mu, za nějž dostal něko­lik záka­zů čin­nos­ti. Sám sebe v závě­ru defi­nu­je jako „šaš­ka na krá­lov­ském dvo­ře moc­ných“.

Klady a zápory

Dokument obsa­hu­je kro­mě nově poří­ze­né­ho obra­zo­vé­ho mate­ri­á­lu v barev­ném pro­ve­de­ní i čer­no­bí­lé archiv­ní zábě­ry a dobo­vé osob­ní nahráv­ky, kte­ré dosud neby­ly veřej­ně vidě­ny. Tento kon­trast minu­los­ti a pří­tom­nos­ti při­ro­ze­ně pod­po­ru­je auten­ti­ci­tu a vrs­tev­na­tost vyprá­vě­ní, také pod­tr­hu­je kon­ti­nu­i­tu uměl­co­va život­ní­ho pří­bě­hu. Scénář Marka Dohnala je dob­ře sesta­ven, pro­myš­le­ně a pře­hled­ně, bez hlu­chých míst či zby­teč­né redun­dan­ce. Vyprávění je cit­li­vě zasa­ze­no do kulis uměl­co­va pro­fes­ní­ho i osob­ní­ho živo­ta – dává pro­stor jak fak­tic­kým infor­ma­cím, tak sub­jek­tiv­ní pamě­ti a sebe­re­fle­xi. Díky tomu nepů­so­bí jako mecha­nic­ký živo­to­pis, ale spí­še auten­tic­ky. Celkově napo­má­há vtáh­nout do poe­tic­ky ladě­né atmo­sfé­ry, kte­rá evo­ku­je emo­ce, vzpo­mín­ky a nos­tal­gii, aniž by pří­liš sklouzá­va­la k pato­su. Výraznou roli v tom­to ohle­du sehrá­vá zvu­ko­vá slož­ka – zvuk Michaela Míčka a Filipa Šnajdra cit­li­vě dopl­ňu­je obraz a napo­má­há při­blí­žit divá­ko­vi nejen uměl­co­vu tvor­bu, ale i uměl­co­vu duši. Tvůrci nabí­ze­jí soudrž­nou výpo­věď, řeme­sl­ně solid­ní zpra­co­vá­ní i auten­tic­kou atmo­sfé­ru.

Pro koho je dokument Jarek určen?

Životopisný doku­ment je nejen určen pro jeho sou­čas­ní­ky a milov­ní­ky jeho pís­ní, ale i pro ty, koho zají­ma­jí sil­né a kon­tro­verz­ní život­ní pří­běhy.

Verdikt

Životopisný doku­ment o Jaromíru Nohavicovi roz­hod­ně nepů­so­bí nud­ně – vcel­ku mne zají­mal, vtá­hl do děje a bavil celých 103 minut. Nutno uznat, že doku­ment se nebo­jí odha­lit tem­ná mís­ta a neob­chá­zí ani kon­tro­verz­ní téma­ta, kte­rá Nohavicovu osob­nost dlou­ho­do­bě pro­vá­ze­jí. Během sle­do­vá­ní jsem si zavzpo­mí­na­la, neboť mno­hé jeho pís­ně zli­do­vě­ly a zná­me je téměř všich­ni z dob mlá­dí a tábo­rá­ků. Dokument neas­pi­ru­je na defi­ni­tiv­ní por­trét – dle vlast­ních slov samot­né­ho Nohavici je „mar­ná sna­ha uká­zat, kdo Nohavica ve sku­teč­nos­ti je“. Jako živo­to­pis­ný doku­ment si mys­lím, že film obsto­jí, na data­bá­zi ČSFD zís­kal hod­no­ce­ní při­bliž­ně 70 %, ale na Českého lva letos asi nedo­sáh­ne.

Jaromír Nohavica

Písničkář, skla­da­tel, textař, fol­ko­vý zpě­vák, naro­ze­ný 7. 6. 1953 v Ostravě hra­je na kyta­ru od svých tři­nác­ti let. Začal stu­do­vat na Vysoké ško­le báň­ské, ale stu­dia pře­ru­šil, vystří­dal něko­lik zaměst­ná­ní, ale pak radě­ji zůstal texta­řem na vol­né noze. Proslavil se svým prv­ním tex­tem pro Marii Rottrovou Lásko, voníš deš­těm. Ty, kte­ré psal pro Marii Rottrovou, jsou zná­mé, ale méně se ví, že psal i pro Petra Jandu a sku­pi­nu Citrón. Bydlí v Českém Těšíně, má ženu a dvě děti.

V roce 1982 se odhod­lal veřej­ně vystou­pit jako pís­nič­kář, jeho start byl úspěš­ný, stal se vel­mi popu­lár­ní a někte­ré jeho pís­nič­ky dokon­ce postup­ně zli­do­vě­ly. To vše bez pří­tom­nos­ti v médi­ích a vyda­ných desek. Až v roce 1988 při­šlo prv­ní album Darmoděj, kte­ré oka­mži­tě zmi­ze­lo z pul­tů. Vznikl Nohavicův mýtus, kte­rý pře­tr­val i kri­zo­vé obdo­bí v Nohavicově živo­tě, kdy se léčil ze závis­los­ti na alko­ho­lu. Jasným zna­me­ním, že Nohavica opět sklá­dá napl­no, bylo pěk­né, mír­ně pesi­mis­tic­ké album Mikymauzoleum, plné vět­ši­nou smut­ných pís­ni­ček.

Zdálo se, že je těž­ké tako­vé album pře­ko­nat, ale Nohavica při­šel v roce 1996 s deskou Divné sto­le­tí, kde k novým pís­ním při­dal spo­lu s pro­du­cen­tem nové nástro­je a hla­sy. Album mělo obrov­ský úspěch. Po dvou letech vyšlo album Koncert, na němž se Nohavica obje­vu­je na pódiu s Kapelou, což o pozná­ní změ­ni­lo podo­bu pís­ni­ček (album obsa­hu­je vět­ši­nou star­ší pís­ně, jimž toto zpra­co­vá­ní doda­lo nové kouz­lo). Zatím posled­ní Nohavicovou řado­vou deskou je Moje smut­né srd­ce z roku 2000, jsou na ní vět­ši­nou posmut­ně­lé milost­né pís­ně.

Jaromír Nohavica píše pís­ně již přes 40 let. Nevystupuje vždy jen jako sólis­ta, ale spo­lu­pra­cu­je s růz­ný­mi hudeb­ní­mi těle­sy, např. s Čechomorem nebo Janáčkovou filhar­mo­nií. Na svém kon­tě má přes 500 vlast­ních pís­ní, spous­tu bás­ní, a nejmé­ně 120 tex­tů a pře­kla­dů pís­ní pro jiné inter­pre­ty. Nohavica je také nej­pře­klá­da­něj­ším čes­kým pís­ňo­vým auto­rem. Jeho pís­ně se zpí­va­jí pol­sky, ang­lic­ky, němec­ky, rus­ky, ukra­jin­sky, chor­vat­sky, maďar­sky, špa­něl­sky, ital­sky.