„Muž z budoucnosti“ (Sam Rockwell) přichází do restaurace v Los Angeles, kde musí získat přesnou kombinaci nespokojených zákazníků, aby se k němu přidali na jednodenní výpravu za záchranou světa před smrtící hrozbou zločinecké umělé inteligence...
Gore Verbinski možná nepatří mezi nejznámější režijní jména, jeho filmy nicméně zná téměř každý. Na začátku 21. století se mu povedlo přenést japonský horor Ringu do podoby povedené americké předělávky Ring/Kruh, následně se stal režisérem původní velmi úspěšné trilogie Piráti z Karibiku. Na spolupráci s její hvězdou Johnny Deppem poté navázal oscarovým animákem Rango, který vzdával hold westernovému žánru, když se ovšem pokusil po Pirátech z Karibiku učinit další úspěšnou adaptaci atrakce v zábavním parku v podobě Osamělého jezdce, tvrdě narazil. Film měl studiu Disney prodělat mezi 160–190 miliony dolarů, na úspěch Pirátů z Karibiku se tak navázat nepodařilo. Před léty se Verbinski vrátil k hororovému žánru v podobě Léku na život, nyní poté realizoval film, který jde snadno vnímat jako aktuální – Zlom vaz, bav se, neumři je totiž filmem o umělé inteligenci. Již v zahraničí padala označení jako komediální variace na Terminátora, jestli poté tento film něco dokazuje, je to fakt, že Gore Verbinski zůstává vizuální hračičkou, u které byla jeho režijní pauza veliká škoda. A i proto je dobře, že je zpět ve velmi dobré formě.

Zlom vaz, bav se, neumři se odehrává ve světě, který až děsivě působí jako vize potenciální blízké budoucnosti. Lidé využívají technologie, protože jim usnadňují život, přitom si často ani neuvědomují, jak se to celé může vymknout kontrole. A že za pohodlí je možná lidstvo ochotné zaplatit až příliš vysokou cenu. Sam Rockwell, který je častěji vídán spíše ve vedlejších či záporných rolích, tu hraje hlavní postavu. Jeho muž z budoucnosti potká v restauraci skupinku, se kterou se pokusí zachránit svět. Má jít o jeho 117. případ, kdy se o něco takového pokouší, jeho cílem je poté použít USB, které obsahuje ochranu proti umělé inteligenci. Jenomže to není vůbec lehký úkol a výsledkem je specifické sci-fi dobrodružství, kde ústřední partě začne jít po krku hned několik různých typů protivníků. Zároveň flashbacky osvětlují pozadí oné skupiny lidí, které muž z budoucnosti potřebuje k spáse světa. Někdo technologie nenávidí, někdo je skrze ně šikanován, někomu se tak trochu vymkly z rukou. A u každé z postav tak vlastně dává smysl, že by teoreticky mohli začít s mužem z budoucnosti sympatizovat a pokusit se bojovat proti příliš temné budoucnosti. I když samozřejmě vznikají jisté pochybnosti a dochází k náznakům, že vše nemusí být tak, jak se může zdát.
Scénář Matthewa Robinsona se občas nebojí být kontroverzní, což je k tématu, které posledních několik let vyvolává kontroverze, adekvátní. Nejdůležitější ovšem je, že Verbinski dělá přesně to, co mu šlo vždy – točí filmy s velmi kreativním rukopisem a očividnou osobitostí. A přitom k tomu na rozdíl od Pirátů z Karibiku či Osamělého jezdce nepotřebuje rozpočet ve výši 200 milionů dolarů (jeho novinka měla stát jen 20 milionů dolarů, přitom by se snadno věřilo, že stál minimálně dvojnásobek). Postupem času se ukazuje, že by pozadí všech postav ideálně zapadalo jako epizody z antologie Black Mirror, jakmile ovšem dojde na jejich propojení a akčnější druhou půlku, vše do sebe ideálně zapadne a ukáže se, že veškeré budování mělo svůj smysl. Především se z toho stává velmi zábavná podívaná a rychle se ukáže, že málokterý film uvedený v roce 2025 má na to, aby se stal minimálně v jistých kruzích kultovní klasikou.

Výsledek možná vždy nepůsobí za každou cenu vtipně a originálně, protože chvílemi více působí jako pocta takovým těm „za vlasem přitaženým“ filmům, které už dnes jen tak nevznikají. Součástí scénáře je ovšem i několik vážných momentů, které v sobě mají jistý satirický nádech. Především ta pasáž, která odhaluje temnou vizi budoucnosti, ve které si bude moci člověk po smrti svého dítěte koupit jeho klon… aby nakonec zjistil, že klon sice vypadá jako jeho dítě, ale v rámci osobitosti ještě má své mouchy. Ale alespoň si může člověk koupit klon zlevněně s reklamami! Všechny ty satirické kousance jde poměrně snadno identifikovat, přitom se dá tak snadno říct, že Robinsonův scénář se velmi často strefuje do černého. A když už jsou jisté momenty ve scénáři absurdní, je to často proto, že je to celé až absurdně trefné.
Je tak možná škoda, že Zlom vaz, bav se, neumři směřuje až k příliš předvídatelnému finiši. Takovému, které dokáže propojit všechny motivy a postavy, ale přeci jen možná až příliš paradoxně generičtější a občas evokuje dojmem, že přesně takhle by rozpracovaný scénář dopsala AI. Jenže pořád je celé to finále zábavné, především i díky očividným funkčním pomrknutím a především očividné konzistenci, která se nikdy nepřestane úplně vytrácet. A to je ve finále to hlavní, protože očividně autorský blockbuster nikdy nemusí bojovat o to, aby o svou nálepku přišel. Film vykresluje zajímavý svět, který vypovídá o tom, kam lidstvo možná nevyhnutelně směřuje, zároveň má funkční soundtrack Geoffa Zanelliho, který dokáže doprovázet energický náboj, který celý tento film má. Škoda jen, že při 134 minutách film občas nevyhnutelně bojuje se svým tempem, které občas nevyhnutelně drhne.

Z filmu v průběhu trčí jasný důraz toho, že lidé občas rádi utečou od reality, nevyhnutelně je ovšem jednou musí konfrontace s realitou čekat. A pokud se od ní budou chtít za každou cenu odprostit, následky poté mohou být tragické a především nenávratné. Hlavní část příběhu by obstála jako videoherní kampaň, flashbacky jednotlivých postav se dokážou jasněji vyjádřit k problémům spojeným se závislostí mladých na internetu či možnému útěku lidí do virtuálních prostředí. V rámci flashbacků je to spíše podmětné, v zápletce s cestovatelem z budoucnosti hravější. Především i díky závěrečnému rozuzlení, které se sice při zpětném ohlédnutí vlastně jeví tak trochu prvoplánově, do velké míry ovšem vystihuje přesně to, co se snaží tento film sdělit, a i proto dokáže jako finále bez problému obstát. Především i díky dodatku, který s nadhledem naznačuje jeden ze způsobů, jak v boji proti umělé inteligenci vyhrát.
Především se nicméně potvrzuje, že i když se to za pochodu nemusí tak úplně zdát, tenhle film má pod čepicí. A dokáže tak obstát nejen díky faktu, že se k režii vrací filmař, jehož pořád působivé schopnosti v rámci vizuálního vyprávění prostě a jednoduše chyběly. Minimálně v Americe se poté mohl na film dostat zdarma každý, kdo již kvůli AI přišel o práci. Jde tak o jeden z těch případů, kdy hlavní myšlenky filmu nevyznívají pokrytecky. A především úkaz toho, že jestli jde proti nevyzpytatelnému vlivu AI nějak zbrojit, filmaři jako Gore Verbinski nám můžou do budoucna ukazovat, jak přesně. Film se tak může opravdu stát v jistém smyslu milníkem dávno před tím, než nám budou filmy do budoucna generovat už jenom algoritmy.

Zlom vaz, bav se, neumři je filmem, který sice není bez chyby, zároveň ale připomíná, proč je Gore Verbinski stále jedním z nejzajímavějších hollywoodských režisérů své generace. I s relativně skromným rozpočtem dokáže vytvořit vizuálně nápaditou a autorsky osobitou podívanou, která se nebojí komentovat současný svět stále více závislý na technologiích. Přestože scénář místy sklouzne k jednodušším řešením a tempo filmu občas zadrhne, pořád jde o energickou sci-fi jízdu, která dokáže bavit i provokovat k zamyšlení nad tím, kam se technologická civilizace může ubírat. A pokud film něco skutečně potvrzuje, pak to, že proti nevyzpytatelnému vlivu umělé inteligence se dá bojovat především lidskou kreativitou. Filmaři jako Verbinski totiž stále dokazují, že osobitý autorský rukopis a nápadité vizuální vyprávění jsou přesně tím, co žádný algoritmus nedokáže plnohodnotně nahradit. Díky bohu za to!


















(4,91 z 5)