#1867: Diosamante - 80 %

Nebudu lhát, Alejandro Jodorowsky je můj oblí­be­ný sce­náris­ta. Jako komik­so­vé­ho sce­náris­tu ho mám radě­ji než jako fil­mo­vé­ho tvůr­ce, líbí se mi jeho pře­sah mezi žán­ry, kdy rád spo­ju­je sci-fi, fan­ta­sy a filo­so­fii. Díky tomu je neu­stá­le svůj, je spe­ci­fic­ký a roz­hod­ně není pro kaž­dé­ho. I tohle se mi na něm líbí, pro­to­že si doká­že vytvo­řit sku­pi­nu fanouš­ků, kte­ří budou hltat kaž­dé jeho dílo. A to mi tro­chu impo­nu­je. Takový tvůr­ce se nut­ně neo­hlí­ží na tren­dy, ale jede si svou, jede si i tak, jak ji cítí, a pokud se při­způ­so­bu­je, tak spo­lu­pra­cov­ní­kům. I když v pří­pa­dě komik­su „Diosamante“ to byl spí­še Gal, kdo se při­způ­so­bil. Na začát­ku je Jodorowského před­mlu­va, kte­rá je sama zají­ma­vým pří­bě­hem. Byl to Gal, kdo oslo­vil Jodorowského jako prv­ní, při­tom Jodorowsky pova­žo­val ilu­strá­to­ra za legen­du. Gal je vel­mi spe­ci­fic­ký tvůr­ce, kte­ré­ho u nás v pod­sta­tě nezná­me. Do „Diosamante“ toho na kon­tě neměl moc, pro­to­že je to per­fek­ci­o­nis­ta a kaž­dá strán­ka mu pros­tě trvá. Mimo jiné i pro­to, že vyu­čo­val.

Jodorowsky řekl Galovi, že by s ním rád spo­lu­pra­co­val, ale pou­ze ve chví­li, kdy bude Gal ocho­ten tvo­řit tro­chu jinak než dopo­sud. Znamenalo to, že by měl chuť vytvo­řit něco v bar­vě, což zatím nevy­tvo­řil. Gal si dal čas na roz­myš­le­nou, a jak je tomu pro něj typic­ké, i tady to tro­chu trva­lo. Ale za půl roku se ozval s tím, že by do toho šel. A tak vzni­kal prv­ní sešit, opět tedy spí­še tem­pem poma­lej­ším, kte­rý se na svět­lo svě­ta dostal v roce 1992. Jodorowsky a Gal zača­li pra­co­vat na dal­ším seši­tě, cel­kem měly být čty­ři, ale k dokon­če­ní dru­hé­ho nedo­šlo. Gal v roce 1994 zemřel. Dokončil zhru­ba polo­vi­nu strá­nek, kte­ré v čes­kém vydá­ní „Diosamante“ najde­te, pří­běh ale ukon­če­ný není. Jodorowsky se poz­dě­ji spo­jil s Igorem Kordeyem a dru­hý díl vyda­li v roce 2002 pod názvem „La Parabole du fils per­du“. Tímto by měl být pří­běh pod­le vše­ho dokon­čen.

Co je „Diosamante“ zač? Diosamante je krá­lov­na, kte­rá má vel­mi spe­ci­fic­ký ritu­ál. Na kaž­dý Nový rok vyzve ty nej­udat­něj­ší bojov­ní­ky, aby se mezi sebou bili. Ten, kdo pře­ži­je, s ní bude moct počít potom­ka, i když ani po vítěz­ství ho neče­ká krás­ný osud. Jeho údě­lem je smrt z rukou samot­né Diosamante. Jenže letoš­ní ritu­ál nedo­pa­dl pod­le oče­ká­vá­ní a Diosamante je frustro­va­ná. Jako oby­čej­ná žena jde mezi lidi a sle­du­je jejich počí­ná­ní. Sama vlast­ně neví, co chce, když zjis­tí, že by chtě­la zabít toho nej­mou­dřej­ší­ho muže, jimž je Urbal ze Sarabby. Jenže když ho pozná, uvě­do­mí si, jakou byla, a nastu­pu­je jakousi ces­tu očiš­tě­ní. Tady by se zdá­lo, že to začí­ná být hod­ně filo­so­fic­ké, ale při­tom je to pořád his­to­ric­ké fan­ta­sy, kte­ré je akč­ní a vel­mi nápa­di­té. Jodorowsky zde uka­zu­je svou skvě­lou fan­ta­zii a také výteč­ný výběr spo­lu­pra­cov­ní­ků.

Gal doká­zal nakres­lit kaž­dou scé­nu sku­teč­ně doko­na­le a je jed­no, jest­li je to malý panel s detai­lem nebo vel­ká scé­na s pořád­ným množ­stvím postav. Na kaž­dém pane­lu si dal zále­žet stej­ně a ohro­mu­jí­cí je i jeho prá­ce s barva­mi, kte­ré nejsou vylo­že­ně záři­vé, ale jsou tako­vé, aby dokres­lo­va­ly nála­du pří­bě­hu. Dovede bar­vy skvě­le pou­ží­vat, pokud jich je potře­ba více, nebo­jí se toho, a to i přes­to, že v komik­su dosud s barva­mi nepra­co­val. Gal skvě­le pra­cu­je s čer­nou lin­kou, ale napří­klad vzdá­le­něj­ší poza­dí se nebo­jí malo­vat bez lin­ky, jako kdy­by se jed­na­lo o rea­li­tu roz­plý­va­jí­cí se za naším obzo­rem, podob­ně jako vzdá­le­něj­ší objek­ty vní­má­me roz­ma­za­ně vlast­ní­ma oči­ma. Jodorowsky a Gal si skvě­le sed­li a je ško­da, že nemoh­li komiks dokon­čit spo­leč­ně. Jsem si jis­tý, že by to stá­lo za to. Argo dál pokra­ču­je ve vydá­vá­ní Jodorowského a jsem za to rád.