#1962: Divoši - 85 %

Načítám počet zobrazení...

Rovnou se při­znám, že i když je Lucie Lomová poměr­ně důle­ži­tá, čas­to se obje­vu­jí­cí čes­ká autor­ka, zase tak dob­ře ji neznám. Setkal jsem se s něko­li­ka její­mi komiksy v rám­ci série „Aaargh!“ a jedi­ný sešit, kte­rý jsem od ní četl a kte­rý napsa­la jen ona, byl „Na odstřel“. To byl komiks, kte­rý se mi líbil, ale od té doby jsem Lucii moc šan­cí nedal. Jsem ale rád, že jsem se mohl dostat k dal­ší­mu její­mu autor­ské­mu komik­su, kte­rým jsou „Divoši“, pro­to­že na nich je roz­hod­ně vidět, že se jed­ná o zku­še­nou a vel­mi dobrou autor­ku, kte­rá vás pro pří­běh dove­de nadchnout. V pří­pa­dě komik­su „Divoši“ je pak nut­né zmí­nit, že se nejed­ná vylo­že­ně o pří­běh, kte­rý by Lucie vymys­le­la, ale jed­ná se o pří­běh, kte­rý vychá­zí ze vzpo­mí­nek čes­ké­ho ces­to­va­te­le a bota­ni­ka, kte­rý se jme­no­val Alberto Vojtěch Frič.

Alberto Vojtěch Frič byl muž, kte­rý si na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí zami­lo­val rost­li­ny, kte­ré byly pro Evropu stá­le ješ­tě exo­tic­ké. Jednalo se o kak­tu­sy. Dokonce měl svou vlast­ní sbír­ku kak­tu­sů, svůj vlast­ní skle­ník, kte­rý ale bohu­žel nepře­žil, pro­to­že došlo na mra­zy, kte­ré sbír­ku zabi­ly. Alberto se ale své váš­ně nechtěl vzdát, a tak pod­ni­kl svou prv­ní ces­tu do Jižní Ameriky, aby nasbí­ral vzor­ky a seme­ne, aby si svou sbír­ku mohl zno­vu zalo­žit. A neby­la to jeho prv­ní ces­ta. Jižní Amerika mu oči­vid­ně uča­ro­va­la, a to nejen pro kak­tu­sy, ale i pro­to, že zde byla stá­le bílá mís­ta, jež bylo potře­ba obje­vo­vat. A on se neza­le­kl a pus­til se do jiho­a­me­ric­ké­ho pra­le­sa, aby zde obje­vo­val nejen nové dru­hy, ale sezna­mo­val se i s míst­ní­mi kme­ny. Přátele našel pře­de­vším mezi Čamakoky.

Alberto se do oblas­ti vra­cel, a tak se roku 1908 sta­lo, že se mezi Čamakoky vrá­til ve chví­li, kdy je postih­la něja­ká tajem­ná cho­ro­ba. Nevěděl, jak jim pomo­ci, a tak se roz­ho­dl, že na ces­tu zpět do Asunciónu vez­me Čerwuiše, čama­koc­ké­ho mla­dí­ka, kte­rý se sám nabí­dl, že by s ním jel. Cesta není jed­no­du­chá, jako kdy­by jim nikdo nechtěl pomoct. Události nako­nec vedou až tak dale­ko, že je Alberto nucen se vrá­tit do Evropy i se svým novým spo­leč­ní­kem, kde spo­leč­ně zaží­va­jí zají­ma­vá dob­ro­druž­ství a setká­ní. Rozhodně to neby­lo tra­dič­ní, aby se v Evropě, v praž­ských ulič­kách, pro­chá­zel indi­án. Právě na Čerwuiše a jeho pobyt v Praze, ale i na to, co mu před­chá­ze­lo, stej­ně jako násle­do­va­lo, se zamě­řu­je komiks „Divoši“, kte­rý Lucie napsa­la i nakres­li­la.

„Divoši“ je kni­hou, kte­rá je zábav­ná, kte­rá je pouč­ná, kte­rá v sobě má ale i tro­chu toho tem­něj­ší­ho, pro­to­že celou kni­hou nás pro­vá­zí i lin­ka urči­té nená­vis­ti, nebo nesná­šen­li­vos­ti, před­sud­ků a také závis­ti. Se závis­tí se setkal pře­de­vším Alberto, kte­rý byl dob­rý v tom, jak jed­nal s indi­á­ny, jak se k nim cho­val, a tak se dostá­val do míst, kam se jiní nedo­sta­li, dově­děl se pří­běhy, kte­ré jiní nesly­še­li. A tak se musel srov­ná­vat s tím, že jsou zde oso­by, kte­ré na něm nene­cha­jí nit suchou. Čerwuiš se musel srov­nat hlav­ně s raso­vý­mi před­sud­ky a s tím, že indi­án je pro mno­hé tvor pod­řad­ný. Smutné je, že tohle je názor, kte­rý je mož­né sly­šet i dnes. Lucie Lomová se ale pří­bě­hu cho­pi­la s úctou a s respek­tem ke všem posta­vám, kdy zby­teč­ně nic nehro­tí, ale uka­zu­je osu­dy tako­vé, jaké byly. A někdy to pros­tě není pěk­né, stej­ně jako život někdy není pěk­ný. Skvělé čte­ní, kte­ré uka­zu­je, že dob­rých pří­bě­hů je pořád dost, pokud se jich cho­pí schop­ný autor.