Předevčírem oslavil 80. narozeniny režisér, kterému se podařilo jako jedinému umístit do mých filmových „top ten“ rovnou dva filmy (Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem) - Miloš Forman. A protože různých připomenutí bylo možné najít v uplynulých dnech ve všech možných médiích nepočítaných, znovu - podobně jako při nedávné osobní vzpomínce na Václava Havla - jsem se rozhodl nepsat o oslavenci všeobecně známá a dohledatelná fakta, ale přidat spíš netradiční osobní zkušenost, která je s ním spojená.
Když jsem byl malý kluk, našel jsem doma v jednom šuplíku poklad: Staré časopisy z „obrozeneckého“ roku 1968. Pominu teď výtisky časopisu Mladý svět, při jejichž četbě jsem měl vždycky intenzivní pocit, že „páchám odboj“, protože jsem jen zíral na otevřenost tehdejších článků (mladší čtenáři se teď samozřejmě musejí usmívat, protože pro ně je už (naštěstí) takové vzpomínání něco jako Zápisky z války galské :-)). Nicméně ve druhém štosu byly časopisy KINO z let šedesátých, ze kterých jsem se dozvěděl mnohé o tehdy právě probíhajícím zlatém období české kinematografie, české nové vlně, kdy najednou i jinak celkem netalentovaní čeští režiséři začali náhle točit výborné filmy. No a co teprve tak talentovaný a svérázný režisér jako Miloš Forman! A tak jsem se dočetl o Láskách jedné plavovlásky i o filmu Hoří, má panenko a byl jsem naštvaný, že díky trezorové politice tehdejšího režimu tyhle filmy patrně nikdy nespatřím. Byl jsem ale šťastný, že jsem si o nich mohl aspoň přečíst, prohlédnout si pár fotek a s nabytými znalostmi jsem pak mohl okouzlovat spolužačky.
Podívejte se na hodnocení Vzpomínka na Kinoboxu.
Filmový střih - a přenáším se do poloviny osmdesátých let a do Prahy, kde v centru v (tehdy) přepychovém kině Alfa (copak se v těch prostorách asi děje teď?) běžel dlouhé týdny Formanův Amadeus. Viděl jsem ho tehdy třikrát a doslova jsem ho hltal a byl jsem tou úžasnou filmařinou a dramatickým příběhem opravdu fascinovaný. Nikdy nezapomenu, jak publikum v naprostém tichu sedělo v zaplněném sále přes celé (a pořádně dlouhé) titulky, lidem tekly po tvářích slzy, všichni skoro nábožně poslouchali tóny Mozartova klavírního koncertu (nikdo, ani jediný člověk z těch několika stovek se nezvedl a nespěchal do šatny pro kabát), a po skončení titulků se diváci spontánně a bouřlivě roztleskali. Miloš Forman byl jako režisér oficiálními místy po svém triumfu s novým filmem vzat velmi neochotně na milost, ale s jeho předchozími filmy se v distribuci pytel rozhodně neroztrhl.
Ale opět jsem měl štěstí, když k nám na vysokoškolskou kolej začal docházet profesor Jaromír (Miky) Kučera, který na FAMU přednášel filmovou historii (pamatujete si ho možná v roli sexuologa v prvních „Básnících“, který vyřkne např. úchvatnou větu „Sex patří k mládí jako mládí k socialismu!“ :-)) a i nám - chemikům - byl ochoten vyprávět a pouštět úžasně zajímavé filmové příběhy, s důrazem na to, co nebylo možné vidět v žádném kině. Programy věnované Miloši Formanovi byly, pokud se pamatuji, úplně ty první. A tak jsem měl možnost vidět úplně všechny Formanovy filmy v době, kdy o nich u nás vědělo minimum lidí. Viděl jsem všechny filmy Formanovy české éry, které už jsou teď prakticky klasikou a v televizi jdou pořád dokola. Viděl jsem dodnes neprávem opomíjený a místy velmi vtipný dokument Desetiboj natočený na mnichovské olympiádě v roce 1972. Viděl jsem první Formanův americký (a přesto velmi, velmi evropský) film Taking off (dodnes ho mám moc rád), napětím jsem ani nedutal u neuvěřitelného mnohaoskarového Přeletu nad kukaččím hnízdem, viděl jsem Ragtime, který si dodnes do českých kin cestu nenašel a je tu k dispozici jen na DVD, no a viděl jsem i pověstný muzikál Vlasy. To vše v úžasném a překotném podání (s fascinující rychlostí mluvy a s neustálými komplikovanými odskoky a výhybkami) Mikyho Kučery, který filmy v původním znění s německými titulky hbitě simultánně tlumočil a ještě nás stihl upozorňovat na zajímavé věci, které byly na plátně k vidění, rozhazovat rukama, běhat po sále a ve volném čase (tj.mezi větami děje filmu) vyprávět své vlastní zážitky s promítanými filmy a s režisérem. Silný divácký zážitek, nic pro slabé nátury!
A poslední z dnešních předpotopních vzpomínek je vzpomínka na večer, kdy byl po létech „hnití“ v trezoru možná vůbec poprvé v Praze veřejně promítaný film Hoří, má panenko. Na tehdejší projekci (tuším, v roce 1987) ve filmovém klubu Elektrotechnické fakulty v Dejvicích se sešlo tolik lidí, že jsme seděli narvaní jak sardinky v obrovské přednáškové místnosti, kde se nedalo skoro dýchat, za dveřmi stály další stovky zájemců, pro které se narychlo a neplánovaně připravovalo druhé představení od 22:00. Tehdy se vlastně kruh uzavřel a já jsem se dočkal okamžiku, ve který jsem jako pesimistické dítě nad černobílými stránkami starého časopisu KINO nevěřil: Že se trezor otevře (on se tedy tehdy jen pootevřel, řada filmů v něm ještě zůstala až do roku 1990) a já budu při tom.
Miloš Forman od té doby ještě nějaké filmy přidal a já můžu jen obdivovat, že se mi vlastně všechny líbily; i ty jeho nejhorší jsou ještě pořád o dost lepší, než ty nejlepší mnohých jiných tvůrců. A jsem rád, že jsou všechny k vidění pro všechny zájemce, kteří se tak můžou kdykoli na vlastní oči přesvědčit, proč patří Miloš Forman k největším režisérům historie.
Tak vám přeju pane režisére (s pár dny zpoždění, sorry) hodně zdraví, dobré nálady a hodně nápadů. Copak je pro lidi s vaším kořínkem a vaší energií osmdesátka nějaký věk?
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Přihlášení
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější komentáře