Vzpomínka na filmy Miloše Formana

Předevčírem osla­vil 80. naro­ze­ni­ny reži­sér, kte­ré­mu se poda­ři­lo jako jedi­né­mu umís­tit do mých fil­mo­vých „top ten“ rov­nou dva fil­my (Amadeus a Přelet nad kukač­čím hníz­dem) - Miloš Forman. A pro­to­že růz­ných při­po­me­nu­tí bylo mož­né najít v uply­nu­lých dnech ve všech mož­ných médi­ích nepo­čí­ta­ných, zno­vu - podob­ně jako při nedáv­né osob­ní vzpo­mín­ce na Václava Havla - jsem se roz­ho­dl nepsat o osla­ven­ci vše­o­bec­ně zná­má a dohle­da­tel­ná fak­ta, ale při­dat spíš netra­dič­ní osob­ní zku­še­nost, kte­rá je s ním spo­je­ná.

Když jsem byl malý kluk, našel jsem doma v jed­nom šuplí­ku poklad: Staré časo­pi­sy z „obro­ze­nec­ké­ho“ roku 1968. Pominu teď výtis­ky časo­pi­su Mladý svět, při jejichž čet­bě jsem měl vždyc­ky inten­ziv­ní pocit, že „páchám odboj“, pro­to­že jsem jen zíral na ote­vře­nost teh­dej­ších člán­ků (mlad­ší čte­ná­ři se teď samo­zřej­mě muse­jí usmí­vat, pro­to­že pro ně je už (naštěs­tí) tako­vé vzpo­mí­ná­ní něco jako Zápisky z vál­ky gal­ské :-)). Nicméně ve dru­hém što­su byly časo­pi­sy KINO z let šede­sá­tých, ze kte­rých jsem se dozvě­děl mno­hé o teh­dy prá­vě pro­bí­ha­jí­cím zla­tém obdo­bí čes­ké kine­ma­to­gra­fie, čes­ké nové vlně, kdy najed­nou i jinak cel­kem neta­len­to­va­ní čeští reži­sé­ři zača­li náh­le točit výbor­né fil­my. No a co tepr­ve tak talen­to­va­ný a své­ráz­ný reži­sér jako Miloš Forman! A tak jsem se doče­tl o Láskách jed­né pla­vo­vlás­ky i o fil­mu Hoří, má panen­ko a byl jsem naštva­ný, že díky tre­zo­ro­vé poli­ti­ce teh­dej­ší­ho reži­mu tyhle fil­my patr­ně nikdy nespat­řím. Byl jsem ale šťast­ný, že jsem si o nich mohl aspoň pře­číst, pro­hléd­nout si pár fotek a s naby­tý­mi zna­lost­mi jsem pak mohl okouz­lo­vat spo­lu­žač­ky.

Filmový střih - a pře­ná­ším se do polo­vi­ny osm­de­sá­tých let a do Prahy, kde v cen­t­ru v (teh­dy) pře­py­cho­vém kině Alfa (copak se v těch pro­sto­rách asi děje teď?) běžel dlou­hé týd­ny Formanův Amadeus. Viděl jsem ho teh­dy tři­krát a doslo­va jsem ho hltal a byl jsem tou úžas­nou fil­ma­ři­nou a dra­ma­tic­kým pří­bě­hem oprav­du fas­ci­no­va­ný. Nikdy neza­po­me­nu, jak pub­li­kum v napros­tém tichu sedě­lo v zapl­ně­ném sále přes celé (a pořád­ně dlou­hé) titul­ky, lidem tek­ly po tvá­řích slzy, všich­ni sko­ro nábož­ně poslou­cha­li tóny Mozartova kla­vír­ní­ho kon­cer­tu (nikdo, ani jedi­ný člo­věk z těch něko­li­ka sto­vek se nezve­dl a nespě­chal do šat­ny pro kabát), a po skon­če­ní titul­ků se divá­ci spon­tán­ně a bouř­li­vě roz­t­les­ka­li. Miloš Forman byl jako reži­sér ofi­ci­ál­ní­mi mís­ty po svém tri­um­fu s novým fil­mem vzat vel­mi neo­chot­ně na milost, ale s jeho před­cho­zí­mi fil­my se v dis­tri­buci pytel roz­hod­ně neroz­tr­hl.

Ale opět jsem měl štěs­tí, když k nám na vyso­ko­škol­skou kolej začal dochá­zet pro­fe­sor Jaromír (Miky) Kučera, kte­rý na FAMU před­ná­šel fil­mo­vou his­to­rii (pama­tu­je­te si ho mož­ná v roli sexu­o­lo­ga v prv­ních „Básnících“, kte­rý vyřkne např. úchvat­nou větu „Sex pat­ří k mlá­dí jako mlá­dí k soci­a­lis­mu!“ :-)) a i nám - che­mi­kům - byl ocho­ten vyprá­vět a pouš­tět úžas­ně zají­ma­vé fil­mo­vé pří­běhy, s důra­zem na to, co neby­lo mož­né vidět v žád­ném kině. Programy věno­va­né Miloši Formanovi byly, pokud se pama­tu­ji, úpl­ně ty prv­ní. A tak jsem měl mož­nost vidět úpl­ně všech­ny Formanovy fil­my v době, kdy o nich u nás vědě­lo mini­mum lidí. Viděl jsem všech­ny fil­my Formanovy čes­ké éry, kte­ré už jsou teď prak­tic­ky kla­si­kou a v tele­vi­zi jdou pořád doko­la. Viděl jsem dodnes neprá­vem opo­mí­je­ný a mís­ty vel­mi vtip­ný doku­ment Desetiboj nato­če­ný na mni­chov­ské olym­pi­á­dě v roce 1972. Viděl jsem prv­ní Formanův ame­ric­ký (a přes­to vel­mi, vel­mi evrop­ský) film Taking off (dodnes ho mám moc rád), napě­tím jsem ani nedu­tal u neu­vě­ři­tel­né­ho mno­ha­o­ska­ro­vé­ho Přeletu nad kukač­čím hníz­dem, viděl jsem Ragtime, kte­rý si dodnes do čes­kých kin ces­tu nena­šel a je tu k dis­po­zi­ci jen na DVD, no a viděl jsem i pověst­ný muzi­kál Vlasy. To vše v úžas­ném a pře­kot­ném podá­ní (s fas­ci­nu­jí­cí rych­los­tí mlu­vy a s neu­stá­lý­mi kom­pli­ko­va­ný­mi odsko­ky a výhyb­ka­mi) Mikyho Kučery, kte­rý fil­my v původ­ním zně­ní s němec­ký­mi titul­ky hbi­tě simul­tán­ně tlu­mo­čil a ješ­tě nás sti­hl upo­zor­ňo­vat na zají­ma­vé věci, kte­ré byly na plát­ně k vidě­ní, roz­ha­zo­vat ruka­ma, běhat po sále a ve vol­ném čase (tj.mezi věta­mi děje fil­mu) vyprá­vět své vlast­ní zážit­ky s pro­mí­ta­ný­mi fil­my a s reži­sé­rem. Silný divác­ký záži­tek, nic pro sla­bé nátu­ry!

A posled­ní z dneš­ních před­po­top­ních vzpo­mí­nek je vzpo­mín­ka na večer, kdy byl po létech „hni­tí“ v tre­zo­ru mož­ná vůbec popr­vé v Praze veřej­ně pro­mí­ta­ný film Hoří, má panen­ko. Na teh­dej­ší pro­jek­ci (tuším, v roce 1987) ve fil­mo­vém klu­bu Elektrotechnické fakul­ty v Dejvicích se sešlo tolik lidí, že jsme sedě­li narva­ní jak sar­din­ky v obrov­ské před­náš­ko­vé míst­nos­ti, kde se neda­lo sko­ro dýchat, za dveř­mi stá­ly dal­ší stov­ky zájem­ců, pro kte­ré se narych­lo a neplá­no­va­ně při­pra­vo­va­lo dru­hé před­sta­ve­ní od 22:00. Tehdy se vlast­ně kruh uza­vřel a já jsem se dočkal oka­mži­ku, ve kte­rý jsem jako pesi­mis­tic­ké dítě nad čer­no­bí­lý­mi strán­ka­mi staré­ho časo­pi­su KINO nevě­řil: Že se tre­zor ote­vře (on se tedy teh­dy jen poo­tevřel, řada fil­mů v něm ješ­tě zůsta­la až do roku 1990) a já budu při tom.

Miloš Forman od té doby ješ­tě něja­ké fil­my při­dal a já můžu jen obdi­vo­vat, že se mi vlast­ně všech­ny líbi­ly; i ty jeho nej­hor­ší jsou ješ­tě pořád o dost lep­ší, než ty nej­lep­ší mno­hých jiných tvůr­ců. A jsem rád, že jsou všech­ny k vidě­ní pro všech­ny zájem­ce, kte­ří se tak můžou kdy­ko­li na vlast­ní oči pře­svěd­čit, proč pat­ří Miloš Forman k nej­vět­ším reži­sé­rům his­to­rie.

Tak vám pře­ju pane reži­sé­re (s pár dny zpož­dě­ní, sor­ry) hod­ně zdra­ví, dob­ré nála­dy a hod­ně nápa­dů. Copak je pro lidi s vaším kořín­kem a vaší ener­gií osm­de­sát­ka něja­ký věk?