#34 - Strašení (1963)

„Haunting“ je jed­ním z kla­sic­kých horo­rů o domech hrů­zy, fil­mem, kte­rý se dočkal vel­mi špat­né­ho rema­ku se skvě­lý­mi her­ci a navíc sním­kem, kte­rý potvr­dil, že Robert Wise je vše­u­měl.

Strašení

The Haunting

USA, 1963, 112 minut

Režie: Robert Wise

Scénář: Nelson Gidding pod­le romá­nu Shirley Jackson

Hrají:

Julie Harris (Eleanor Lance)

Claire Bloom (Theo)

Richard Johnson (Dr. John Markway)

Russ Tamblyn (Luke Sanderson)

Robert Wise byl jed­ním z nej­vše­stran­něj­ších reži­sé­rů. Dokázal nato­čit skvě­lý muzi­kál („West Side Story“ či „Za zvu­ků hud­by“) a stej­ně tak i výbor­né sci-fi („Den, kdy se zasta­vi­la země“ – ta původ­ní ver­ze – ane­bo fil­mo­vý „Star Trek“ z roku 1979). Snímkem „Strašení“ navíc reži­sér doká­zal, že mu nejsou vůbec cizí ani horo­ry. A v tom­to pří­pa­dě se navíc jed­ná o vel­mi sil­ný atmo­sfé­ric­ký horor, kte­rý vychá­zí z poměr­ně jed­no­du­ché­ho a toli­krát pro­pra­né­ho námě­tu – dům hrů­zy.

Právě kolem domu hrů­zy se celý film točí. Příběh si na nic nehra­je a rov­nou nám odkrý­vá tem­nou his­to­rii, kte­rou dům má, stej­ně jako je nám pře­destře­no, že do domu se vydá­vá sku­pin­ka lidí pod vede­ním dok­to­ra Markwaye, kte­rá chce zjis­tit, zda zde dochá­zí k para­nor­mál­ní akti­vi­tě, či niko­li. Nutno říci, že název „Haunting“ je do češ­ti­ny pře­klá­dán ale­spoň pro mě nevhod­ně, ale budiž, zůstaň­me u toho. Já bych mož­ná radě­ji volil slo­vo jako „běs­ně­ní“, což by mys­lím v pří­pa­dě toho­to fil­mu bylo i do jis­té míry dvoj­smy­sl­né a tedy vhod­něj­ší. Ale pojď­me dál. Markway je poměr­ně skep­tik, stej­ně jako vět­ši­na osob, kte­rá se expe­ri­men­tu účast­ní. Až na jed­nu ženu – Eleanor. Ta již od počát­ku cítí, nebo to ale­spoň tvr­dí, že dům žije a že do ní vstu­pu­je.

Právě Eleanor je ve stře­du zájmu fil­mu, stej­ně jako je ve stře­du zájmu celé­ho domu, kte­rý nese krás­né jmé­no Hill House. Dům je podiv­ný a dějí se zde věci, kte­ré jsou těž­ko vysvět­li­tel­né. Nejprve se sku­pi­na ke vše­mu sna­ží při­stu­po­vat rozu­mo­vě, ale jak film gra­du­je, jaká­ko­li rozu­mo­vá vysvět­le­ní jsou zby­teč­ná a ani nee­xis­tu­jí. V závě­ru je patr­né, že samot­ní akté­ři při­ja­li, že dům je pro­kle­tý a že v něm stra­ší, když řek­nou, že Eleanor mož­ná neze­mře­la, že vlast­ně dosáh­la toho, co chtě­la. Nebudou jí lito­vat, pro­to­že došla spo­ko­je­nos­ti, stej­ně jako došel spo­ko­je­nos­ti samot­ný dům. Alespoň na něja­ký čas.

Film je úžas­ný v tom, že si vysta­čí pou­ze se zvu­ko­vý­mi efek­ty, nájezdy kame­ry a stra­chem, kte­rý se skrý­vá někde za dveř­mi, stra­chem, kte­rý není mož­né iden­ti­fi­ko­vat. Ale o tom, že se zde něco sku­teč­ně děje, nelze pochy­bo­vat. Scéna, kdy dve­ře dýcha­jí, je mra­zi­vá a divák jen dou­fá, že dve­ře zůsta­nou zavře­né a neo­te­vřou se. Robert Wise šel ces­tou, kdy zvo­lil radě­ji pří­stup „méně je více“. Film fun­gu­je, bez toho aniž by byl doslov­ný, radě­ji nazna­ču­je, než aby se pří­liš před­vá­děl. A ve víru udá­los­tí se točí Eleanor, žena, u kte­ré není jis­té, jest­li je vůbec pří­čet­ná. Očividně na ni doleh­lo trau­ma z mat­či­ny smr­ti, kte­ré se jí v domě neu­stá­le vra­cí. Není ani jis­té, jak se dívá na svou sexu­a­li­tu, sama neví, jest­li upřed­nost­ňu­je muže nebo ženy. Ve vzta­hu s Theo je nazna­če­no, že v sobě obě ženy nachá­ze­jí urči­tou for­mu zalí­be­ní, kte­rá však neros­te, neboť je pře­ru­še­no děsi­vý­mi udá­lost­mi v domě.

Eleanor je tra­gic­kou posta­vou, což se na kon­ci také napl­ňu­je. Nebyla jiná mož­nost, jak by film mohl solid­ně skon­čit. Navíc kon­čí sym­bo­lic­ky, Eleanor umí­rá podob­ně způ­so­bem, kte­rým umře­la prv­ní oběť Hill Housu. A tak ani po skon­če­ní fil­mu není jas­né, jest­li dům sku­teč­ně do Eleanor vstou­pil, ane­bo si to žena pou­ze před­sta­vo­va­la a dění na ní mělo tako­vý vliv, že se z toho zbláz­ni­la. Konec fil­mu pros­tě slu­ší.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Výtečně sta­vě­ná atmo­sfé­ra, kdy je již od počát­ku jas­né, o co ve fil­mu půjde, ale přes­to se divák bojí, má strach z toho, co na her­ce dorá­ží, co se skrý­vá v útro­bách staré­ho domu.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Filmu se dá vytknout mír­ná roz­vláč­nost, kte­rá je však vykou­pe­ná skvě­lým citem pro záběr a pro daný moment. Film je pod­le mno­hých jed­ním z nej­lep­ších horo­rů vůbec, já říkám, že je patr­ně nej­lep­ším horo­rem, kde v popře­dí sto­jí dům hrů­zy.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 4.11.2019

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---