A night to remember - 75%

Filmů, věnu­jí­cích se nej­pro­sla­ve­něj­ší námoř­ní kata­stro­fě všech dob - poto­pe­ní zao­ce­án­ské­ho par­ní­ku Titanic, bylo nato­če­no mra­ky. Snad všech­ny do jed­no­ho
- včet­ně vel­ko­roz­počto­vé­ho Cameronova trhá­ku - zatáh­ly na palu­bu obří lodi zami­lo­va­nou dvo­ji­ci, kte­rá zde pro­ži­je svo­ji osu­do­vou lás­ku.

Je to z vět­ší čás­ti pocho­pi­tel­né, osud nešťast­né­ho pla­vi­dla a mýty, obe­stí­ra­jí­cí jeho poto­pe­ní, svá­dí reži­sé­ry k pou­ži­tí roman­tic­kých záple­tek, nicmé­ně to fil­mům ubí­rá na auten­tič­nos­ti a nejsou to tím pádem sním­ky ani tak o rekon­struk­ci dáv­né plav­by a dra­ma­tu jed­né dub­no­vé noci, ale o kla­sic­kých milost­ných roman­cích.

Film „A night to remem­ber“ (1958),  nato­če­ný pod­le před­lo­hy stej­no­jmen­né kni­hy od Waltera Lorda, je v tomhle ohle­du jiný. Je spí­še než kla­sic­kým fil­mem jakým­si hra­ným doku­men­tem a jed­no­znač­ně nej­pře­svěd­či­věj­ší a taky nej­prav­di­věj­ší fil­mo­vou výpo­vě­dí této udá­los­ti. Už jen to, že jeden z top reži­sé­ro­vých rád­ců byl čtvr­tý palub­ní důstoj­ník Titanicu Joseph Groves Boxhall, mlu­ví v jeho pro­spěch.

Samozřejmě že i zde najde­me něko­lik roman­tic­kých stříp­ků v podo­bě mla­dých man­že­lů, kte­ří se roz­hod­nou zůstat stůj co stůj spo­lu a kte­ří svor­ně zahy­nou, když na ně spad­ne jeden z utr­že­ných komí­nů, jak se loď potá­pí (nic tako­vé­ho se v reá­lu nesta­lo), nebo stej­ný pří­pad v podo­bě sku­teč­ných postav Isidora a Idy Straussových - sta­řič­ké­ho mili­o­nář­ské­ho man­žel­ské­ho páru, kdy žena spo­lu se svou služ­kou už nastou­pí do záchran­né­ho člu­nu, ale na posled­ní chví­li se roz­mys­lí, vystou­pí a vrá­tí se k man­že­lo­vi se slo­vy: „Žili jsme spo­lu mno­ho let. Kam půjdeš ty, půjdu i já.“ (To se sta­lo a oba dva spo­leč­ně na palubě Titanicu zemře­li).

Ale tím je půso­be­ní na divá­ko­vy city v tom­to ohle­du skon­če­no a zby­tek už je vel­mi dobře(na tu dobu) nato­če­ným doku­men­tem, kte­rý z pře­váž­né čás­ti oprav­du sto­jí na výpo­vě­dích pře­ži­vších a sna­ží se stůj co stůj dostát tomu, co se roku 1912 upro­střed sever­ní­ho Atlantiku sku­teč­ně ode­hrá­lo.

Režisér Roy Ward Baker si dal vel­kou prá­ci i s výbě­rem her­ců, aby byli co nej­po­dob­něj­ší reál­ným posta­vám a to se mu kaž­do­pád­ně poved­lo. Jeden z čle­nů štá­bu vzpo­mí­nal na natá­če­ní se slo­vy, že když člo­věk pře­šel kolem sto­lu, kde sedě­li obsa­ze­ní her­ci a znal foto­gra­fie osob, kte­ré měli hrát, bez pro­blé­mů poznal, kdo koho ztvár­ňu­je.

Film začí­ná asi dva­ce­ti­mi­nu­to­vou retrospek­ti­vou a před­sta­ve­ním něko­li­ka pasa­žé­rů a jejich ces­tou do ang­lic­ké­ho Southamptonu, kde se nalo­dí na palu­bu a pak už se na nic neče­ká, Titanic vyplu­je a zby­tek sním­ku už je věno­ván samot­né plav­bě a co se během těch čtyř dnů od vyplu­tí po poto­pe­ní lodi na jeho palubě ode­hrá­lo. Varování před ledov­ci, z nichž se ty nej­dů­le­ži­těj­ší nikdy nedo­sta­ly do rukou kapi­tá­na, prav­di­vé ztvár­ně­ní nej­dů­le­ži­těj­ších cha­rak­te­rů spja­tých s lodí (kon­struk­té­ra Andrewse - Michael Goodliffe, kte­rý po kata­stro­fě dělal všech­no pro to, aby zachrá­nil co nej­ví­ce ces­tu­jí­cích a sám šel potom dolů se svou lodí, maji­te­le lodi Ismaye - Frank Lawton, jehož tou­ha mít tu nej­lep­ší loď na svě­tě a víra, že se mu to spl­ni­lo a že se sku­teč­ně jed­ná o pla­vi­dlo nepo­to­pi­tel­né ved­la k zane­dbá­ní bez­peč­nost­ních opat­ře­ní - nedo­sta­tek záchran­ných člu­nů, kte­ré ve finá­le zapří­či­ni­ly smrt dvoj­ná­sob­ku lidí, než bylo nutné)...Sympatické je, že ve fil­mu není opo­mněn ani vel­mi důle­ži­tý mez­ník v podo­bě par­ní­ku Californian, kte­rý byl jen asi dva­cet kilo­me­t­rů od Titanicu a jehož kapi­tán neu­dě­lal nic pro to, aby ale­spoň zjis­til, co je to za vel­kou loď, kte­rá vystře­lu­je  upro­střed noci rake­ty (proč ten­to fakt opo­mněl Cameron, je mi záha­dou). Na dru­hou stra­nu jsem moc nepo­cho­pi­la reži­sé­ro­vo zvo­le­ní jako hlav­ní posta­vy a hrdi­ny fil­mu dru­hé­ho palub­ní­ho důstoj­ní­ka Charlese Lightollera (Kenneth More), kte­rý ve sku­teč­nos­ti roz­hod­ně tako­vý cha­rak­ter nebyl, stej­ně tak zide­a­li­zo­vá­ní posta­vy kapi­tá­na Smithe(Laurence Naismith), jenž v reá­lu ke kon­ci jako veli­tel lodi napros­to selhal.

Rozebírat děj nějak dále dopo­drob­na je asi zby­teč­né, na svě­tě je jen málo lidí, kte­ré by osud nešťast­né­ho par­ní­ku minul, „A night to remem­ber“ je pros­tě nej­lep­ší film nato­če­ný o kata­stro­fě Titanicu a jedi­ný film, kte­rý se jí taky pri­már­ně věnu­je a jed­no­znač­ná povin­nost pro všech­ny, kdo se o tuto his­to­ric­kou udá­lost zají­ma­jí.

---