Alena Antalová o filmu Léto s gentlemanem

Ve fil­mu hra­je­te babič­ku, při­tom jste tako­vá mla­di­ce! Jak jste se do tako­vé role vží­va­la? Musela jste pro roli změ­nit svůj zevněj­šek?

Zaprvé nejsem žád­ná mla­di­ce, ale děku­ji za lichot­ku! A v sou­kro­mém živo­tě babič­kou dokon­ce oprav­du jsem. Tedy sko­ro babič­kou, abych to upřes­ni­la. Můj muž má z prv­ní­ho kola už dva nád­her­né vnu­ky, tak­že jsem se do role babič­ky nemu­se­la nijak vží­vat či převtě­lo­vat. Já ji oprav­du žiji a jsem za ni moc ráda. Jejich sku­teč­ná babič­ka − Pepíkova prv­ní žena − je dokon­ce můj roč­ník. Takže v mém věku to není nic nemož­né­ho či div­né­ho. Ani zevněj­šek jsme s mas­kér­ka­mi nemu­se­ly měnit. Stačilo, že jsem se nijak nepři­krášlo­va­la, mé krás­né při­ro­ze­né vrás­ky udě­la­ly své. To při­šlo až poslé­ze, až se Anna troš­ku zami­lu­je a „roz­kve­te“. (smích)

Doma máte čty­ři děti, jak jste logis­tic­ky řeši­la, že si od nich odsko­čí­te na 18 natá­če­cích dní?

To jich bylo mys­lím i víc. V živo­tě je to někdy tak, že nic není zadar­mo. Takže abych moh­la nato­čit ten­to krás­ný film, nemoh­la jsem odces­to­vat na naši krás­nou dovo­le­nou. Ale s tím nápa­dem při­šel po pře­čte­ní scé­ná­ře můj muž. A jsem mu za to moc vděč­ná. Už se těším, až mu to já někdy opla­tím. Nakonec to ale nád­her­ně dopadlo, pro­to­že jsem na jejich posled­ní čty­ři dny za nimi při­le­tě­la. Našla se sku­lin­ka v natá­če­cím plá­nu. Děti nic netu­ši­ly a bylo to jak z „vel­ké kni­hy“ − děti pla­ka­ly, já jsem pla­ka­la… Můj muž byl vtip­ný, když jsme se ocit­li spo­lu večer sami, což je u nás vel­mi vzác­né, nad něja­kým úte­sem u moře, jen utrousil: „Ty jo, to je tako­vá roman­ti­ka, že to by ani Jaromír Hanzlík nena­psal.“ Doufám, že takhle krás­ně dopad­ne i náš film, moc bych mu to přá­la. Protože si mys­lím, že si to zaslou­ží, všech­ny nás to moc bavi­lo.

Vzpomenete si ješ­tě na něja­kou svou let­ní lás­ku?

Pamatuji si, že když jsem byla popr­vé a napo­sled na let­ním tábo­ře, byla jsem čer­s­tvě po 8. tří­dě na ZŠ, sedě­li jsme posled­ní den u tábo­rá­ku a byl tam tako­vý fešák, jme­no­val se Norbert, byl instruk­tor, asi o tři roky star­ší, a on si ke mně u toho ohně ke kon­ci sedl a chy­til mě nená­pad­ně kolem ramen. A já jsem v tu chví­li zaži­la třesk hvězd, málem jsem se poz­vra­ce­la z toho, jak se mi otá­čel žalu­dek, v ten moment jsem zaži­la konec a začá­tek svě­ta a šíle­ně se těši­la, až to budu vyprá­vět spo­lu­žač­kám ze tří­dy. Bohužel jsem od září nastou­pi­la na střed­ní ško­lu, tak­že se doteď nic nedo­zvě­dě­ly, chu­din­ky, ale už se moc těším, až někdo zor­ga­ni­zu­je sle­zi­nu ze ZŠ po 150 letech a já se koneč­ně pochlubím. Ty budou kou­kat! To je má jedi­ná let­ní lás­ka. Já jsem tako­vá zvlášt­ní. Chodila jsem vždy jen s klu­kem, u kte­ré­ho jsem byla pře­svěd­če­ná, že je to můj muž do kon­ce živo­ta.  Žádné let­ní lás­ky na chvil­ku.

Co by se pod­le vás mělo dělat v part­ner­ském vzta­hu, aby neze­všed­něl tak jako Aničce a Jando­vi?

To je vel­mi těž­ká otáz­ka. Je to kaž­do­den­ní dři­na. Hraje v tom urči­tě vel­kou roli štěs­tí, že potká­te part­ne­ra, kte­rý vás baví, kte­ré­ho uzná­vá­te, kte­ré­ho si může­te vážit, kte­rý vám voní, to už samo o sobě je vel­ký dar a štěs­tí. Ale co je štěs­tí? Existuje vůbec náho­da? Možná ani ne. Pokud se to pove­de, což všem moc pře­ji, tak si mys­lím, že je vel­mi důle­ži­té žít tako­vý život, aby vás osob­ně těšil a bavil. Tato sobec­kost mi nepři­jde vůbec špat­ná. Nepolevit za nic na svě­tě. A pokud člo­věk doká­že být šťast­ný, což vyža­du­je vel­kou dáv­ku uvě­do­mě­ní, moud­ros­ti a dis­ci­plí­ny, tak budou šťast­ní i lidé kolem něho a život se pak žije oprav­do­vě, onli­ne, na plný pec­ky, a ne jenom pře­ží­vá.

Jaké to je hrát po boku Jaromí­ra Hanzlíka?

Svazující, ale člo­věk si to nesmí při­pus­tit, pro­to­že by ze sebe nedo­stal ani větu. Ale pod­nik­li jsme spo­lu něja­ké sezna­mo­va­cí večír­ky a víken­dy a team buil­din­gy ješ­tě před natá­če­ním, a to mi hod­ně pomoh­lo. (smích)

 

Jaké má pod­le vás lás­ka podo­by ve 20, 30, 70 letech? Mění se, nebo zůstá­vá stej­ná?

Z vaše­ho výčtu můžu posou­dit jenom tu dva­cít­ku a tři­cít­ku, a to má u mě pořád stej­nou podo­bu, kte­rou bych nemě­ni­la za nic na svě­tě! Pevně věřím a dou­fám, že vám to napíšu i v té sedm­de­sát­ce. Držte mi pal­ce.

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší roman­tic­ký film?

Jsem vel­ký fil­mo­vý nezna­boh. Moc se všem omlou­vám, ale já se vel­mi málo dívám na tele­vi­zi či cho­dím do kina. Nemám na to čas, mož­ná je to výmlu­va, mož­ná na to nemám ani chuť. Když mám koneč­ně čas pro sebe, což je mini­mál­ně, tak ho nemůžu trá­vit kou­ká­ním a pro­ží­vá­ním pří­bě­hu něko­ho jiné­ho. Moc se všem omlou­vám, pro­to­že jsem pře­svěd­če­ná, že exis­tu­je spous­ta nád­her­ných fil­mů. A už teď se na ně těším, až se na všech­ny podí­vám. Zatím mám na sta­ros­ti důle­ži­těj­ší věci.

---