Aleš Bílík - Matěj

Kdo je vlast­ně váš Matěj?

Je to jeden ze základ­ní dvo­ji­ce Kuba - - Matěj, což jsou „sko­rob­rá­cho­vé“. Matěj je rozum­něj­ší z té dvo­ji­ce, klid­něj­ší, méně potrh­lý… Zachraňuje všech­ny ty situ­a­ce, kte­ré Kuba něja­kým způ­so­bem vytvo­ří. Je tako­vý milý. (smích)

Když jste si četl scé­nář, co vás na Matějovi zau­ja­lo?

 Líbil se mi vztah těch dvou klu­ků. Je tako­vý přá­tel­ský a jak vyrůs­ta­li spo­lu, tak jsou sko­ro jako brá­cho­vé, kte­ří se mezi sebou neu­stá­le o něco han­dr­ku­jí. Jsou kaž­dý úpl­ně jiný, ale při­tom se mají straš­ně rádi. To se mi moc líbi­lo. A dru­há věc, ten scé­nář je hez­ký, pohád­ko­vý, s nad­při­ro­ze­ný­mi bytost­mi. Nikdy jsem v ničem s tako­vý­mi posta­va­mi nehrál. Bohužel jsem se s nimi do kon­tak­tu moc nedo­stal, strá­vi­li jsme s nimi v lese asi jen dva natá­če­cí dny. Je to ale vel­mi zají­ma­vé. Člověk si na ty mas­ky musel zvy­kat. Chvíli mi trva­lo, než jsem na ně pře­stal kou­kat jako na zje­ve­ní. Jsou krás­ně udě­la­né.

S Vladimírem Polívkou jste kama­rá­di v civil­ním živo­tě, potka­li jste se při prá­ci popr­vé?

Pokud se neple­tu, tak popr­vé. Pokaždé je to jiné vstou­pit do něja­ké­ho pra­cov­ní­ho vzta­hu, ale je to super. Tím, že jsme kama­rá­di, si vychá­zí­me vstříc a Vláďa je i o něco zku­še­něj­ší ve fil­mu, tak­že mi občas dával i něja­ké rady. V tom reál­ném živo­tě je to nao­pak tako­vý můj star­ší brá­cha.

 Jak jste rea­go­val, když jste dostal nabíd­ku zahrát si v pohád­ce? Byl to váš sen?

 Byl jsem nad­še­ný. Vždycky jsem si chtěl zahrát v pohád­ce jed­nu z hlav­ních rolí.

 Jaké to bylo, potká­vat se na pla­ce s her­ci tako­vých zvuč­ných jmen, jako v Řachandě hra­jí?

Ze začát­ku to pro mě bylo nároč­né. Měl jsem v sobě ostych. Když jsem prv­ní den točil s pány Kaiserem a Čtvrtníčkem, tak to byl pro mě tro­chu stres navíc, měl jsem pocit, že neu­mím vůbec nic. Ale pak už jsem si to uží­val. Škoda, že už to skon­či­lo.

Co se vám ve spo­je­ní s Řachandou vyba­ví jako prv­ní?

 Asi jed­na scé­na, kde jsme s Denisou Pfauserovou natá­če­li, jak ji ochro­mím Ochablíkem. U té scé­ny bylo hod­ně legra­ce, pro­to­že ta kvě­ti­na Denisu „zgu­mo­va­tí“, a ona tam před­ved­la tako­vou krás­nou pohy­bo­vou etu­du. To mě moc bavi­lo. Ostatně jako kaž­dá scé­na s Vlaďou Polívkou. On je fakt vtip­ný.