Avatar: The Way of Water

Jake Sully (Sam Worthington), Neytiri (Zoe Saldana) a jejich děti musí na pla­ne­tě Pandora po návra­tu sta­rých nepřá­tel bojo­vat o pře­ži­tí....

Původní Avatar Jamese Camerona se stal zásad­ním fil­mař­ským mil­ní­kem, kte­rý se nejen stal nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem všech dob, ale záro­veň šlo o bloc­kbus­ter, kte­rý měl nut­ný pře­sah, zvlá­dal vyvo­lá­vat sil­né emo­ce, před­sta­vit oči­vid­ně vel­mi pro­kres­le­ný svět a pře­de­vším nasta­vit lať­ku tak vyso­ko, že se málo­kte­ré­mu nava­zu­jí­cí bloc­kbus­te­ru poda­ři­lo Avatara v jeho kva­li­tách dohnat. Realizace prv­ní­ho Avatara při­tom Cameronovi trvá cel­kem 12 let, prá­vě po 12 letech poté dochá­zí k pre­mi­é­ře dru­hé­ho Avatara s podti­tu­lem The Way of Water. Již něko­li­krát se dalo těž­ce věřit tomu, že na něja­ké­ho Avatara 2 vůbec dojde, mno­hým poté plá­ny na pokra­čo­vá­ní vyvo­la­lo pocit, že by Cameron mohl příš­tě vykrá­dat jen sám sebe a sáz­ka na jis­to­tu, kte­rá fun­go­va­la minu­le, by poten­ci­o­nál­ně moh­la pohřbít i plá­ny na cel­ko­vých 5 (nově poten­ci­ál­ně až 7) fil­mů celé ságy. Jenže jest­li by se měl člo­věk nějak pou­čit z kari­é­ry Jamese Camerona, mělo by to být to, že se Železný Jim nemá pod­ce­ňo­vat.

James Cameron se sice za svůj život necho­pil kdo­ví­jak vel­ké­ho počtu fil­mů, vždy ovšem pla­til za tvůr­ce, kte­rý se mini­mál­ně vždy pokou­ší mož­nos­ti audi­o­vi­zu­ál­ní­ho vyprá­vě­ní posu­nout o kou­sek dál. A ten­to pocit zvlá­dá vyvo­lat i v rám­ci Avatara 2, kdy je v rám­ci vizu­ál­ních efek­tů je vidět obrov­ský posun a Na’vi či Avataři tak rázem půso­bí ješ­tě rea­lis­tič­těj­ším dojmem, kdy je samot­ná síla v tom­to pří­pa­dě sku­teč­ně zako­ře­ně­na v detai­lech. Cameron tak opět může půso­bit jako obdi­vu­hod­ný piplal, kdy dlou­hé čeká­ní na dru­hé­ho Avatara dává při sle­do­vá­ní výsled­ku napros­tý smy­sl.

Již prv­ní Avatar zvlá­dl uhra­nout půso­bi­vou fau­nou a flórou pla­ne­ty Pandora, v rám­ci pokra­čo­vá­ní se poté dle oče­ká­vá­ní roz­ši­řu­je myto­lo­gie i záko­ni­tos­ti svě­ta. První Avatar před­sta­vil mimo­zem­ský svět, kte­rý není na roz­díl od pla­ne­ty Země 22. sto­le­tí dva­krát tech­no­lo­gic­ký vyvi­nu­tý, kdy Cameron u Na’vi čer­pal z indi­án­ských kme­nů i moti­vech o kolo­ni­za­ci. Závěr prv­ní­ho fil­mu poté do vel­ké míry pozmě­nil pra­vi­dla hry, kdy se Na’vi dosta­li k záso­bám orga­ni­za­ce RDA a mohou tak pou­ží­vat lid­ské zbra­ně, nepří­tel se ovšem dle oče­ká­vá­ní vrá­tí a to i s vět­ším arze­ná­lem zbra­ní. Dochází tak k nut­né­mu ces­to­vá­ní do jiných kou­tů Pandory, kdy se před­sta­vu­je klan Metkayina a s ním pod­vod­ní fau­na a flóra Pandory.

Cameron poté již del­ší dobu pla­tí za milov­ní­ka oce­á­nů a obrán­ce život­ní­ho pro­stře­dí, Avatar 2 tak nepřed­sta­vu­je pou­ze fas­ci­nu­jí­cí pod­vod­ní svět, ale též v rám­ci eko­lo­gic­ké­ho posel­ství reflek­tu­je niče­ní oce­á­nů a to, jak tou­ha po zis­ku vede k nechut­ným činům. V rám­ci toho­to eko­lo­gic­ké­ho okén­ka se při­tom před­sta­ví i Cameronův sce­náris­tic­ký um, kdy toto posel­ství zvlá­dá solid­ně zakom­po­no­vat do ústřed­ní záplet­ky a v souč­tu nato­čit i dost mož­ná nej­lep­ší neo­fi­ci­ál­ní pokra­čo­vá­ní Zachraňte Willyho.

Pokles není znát ani u nej­růz­něj­ších desig­nů pan­dor­ských živo­či­chů či nových stro­jů navrá­ti­vší se RDA. Nostalgie skvě­le fun­gu­je i díky řeme­sl­ným pomr­ká­vá­ním, kte­ré odka­zu­jí k iko­nic­kým momen­tům z prv­ní­ho fil­mu, i ten­to­krát je snad­né kochat se za pocho­du po celou dobu sle­do­vá­ní, kte­rá ten­to­krát vychá­zí na 192 minut.

Do vel­ké míry bylo snad­né se obá­vat, že Cameron pou­ze vsa­dí na stej­ný recept, kte­rý fun­go­val minu­le, i v tom­to ohle­du ovšem Cameron zvlád­ne pře­kva­pit. Nejen struk­tu­rou vyprá­vě­ní, ale též s pří­bě­ho­vý­mi pocho­dy. Sliby o tom, že kaž­dý film Avatara bude fun­go­vat sám o sobě je poté po závě­ru The Way of Water uvě­ři­tel­ný. Leckdo se sice může obá­vat to, jak Cameron vlast­ně může navá­zat na finál­ní bitvu z původ­ní­ho Avatara. Jenže samot­ná akč­ní strán­ka půso­bí epic­ky I kre­a­tiv­ně, pře­de­vším se dru­hé­mu Avatarovi nedá upřít jeho měřít­ko. Druhý Avatar 2 pra­cu­je s téma­tem důle­ži­tos­ti rodin­ných pout, stě­žej­ní posta­vy při­tom mají svůj oblouk a pla­tí to i o potom­cích.

Především s jed­ním nej­spíš neče­ka­ným vzta­hem dvou stě­žej­ních postav se pra­cu­je vel­mi zají­ma­vým a i do budouc­na nos­ným způ­so­bem. Vrací se ostat­ně i Quaritch v podá­ní Stephena Langa, kdy se jeho posta­va v rám­ci dru­hé­ho Avatara vydá­vá kra­pet neče­ka­ným smě­rem, kte­rý do vel­ké míry mění pohled na jeho cha­rak­ter. I zde se Cameronovo navrá­ce­ní Quaritche pro­je­ví jako bra­vur­ní roz­hod­nu­tí, kte­ré do vel­ké míry mění pohled na prv­ní dva díly Avatara a nej­spíš by v tom­to ohle­du moh­li dal­ší pokra­čo­vá­ní zajít ješ­tě dál. Jak totiž uka­zu­je dru­hý Avatar, Cameronova kre­a­ti­vi­ta nadá­le nezná meze.

Cameron zvlá­dá pra­co­vat se sta­rý­mi i nový­mi posta­va­mi (Spider v podá­ní šikov­né­ho Jacka Championa je bra­vur­ní), vše vizu­ál­ní­mi efek­ty vytvo­ře­né půso­bí rea­lis­tic­ky a při sle­do­vá­ní pokro­ku mezi prv­ním a dru­hým Avatarem je roz­hod­ně snad­né říci, že opět došlo k něja­ké­mu tomu pokro­ku. Přitom všem pořád pla­tí, že prv­ní Avatar nasta­vil lať­ku vel­mi vyso­ko, dru­hý Avatar ovšem nezkla­me ani v rám­ci prá­ce s emo­ce­mi, počtu ohro­mu­jí­cích momen­tů a sku­teč­ně sáz­kou na názna­ky s hlu­bo­kým poten­ci­á­lem. I když Avatar 2 zvlád­ne obstát sám o sobě, nelze zapřít ote­vře­ná vrát­ka i ote­vře­ný poten­ci­ál. Při pohle­du na to, jak se ovšem budu­jí fran­ší­zy se širo­kou budouc­nos­tí jin­de, i v tom­to ohle­du půso­bí Cameron jako ide­ál­ní uči­tel a všich­ni ostat­ní jako pod­řad­ní žáci.

Druhý Avatar při­tom nechá v prů­bě­hu vzpo­me­nout I na jiné fil­my Camerona mimo své­ho před­chůd­ce (Vetřelce, Propast I Titanic), soun­d­track samot­ný při­tom zůstá­vá dal­ší obdi­vu­hod­nou kapi­to­lu. Simon Franglen sice do vel­ké míry sází na vari­a­cí moti­vů své­ho zesnu­lé­ho spo­lu­pra­cov­ní­ka Jamese Hornera, pár nových moti­vů ovšem nut­ně nevy­vo­lá pocit, že se Horner v žád­né for­mě nevrá­til. Samotný soun­d­track i ten­to­krát pár­krát čer­pá z nasta­ve­né­ho folk­ló­ru Na’vi, kte­rý se v tom­to fil­mu i skr­ze sezná­me­ní s kla­nem Metkayina roz­ši­řu­je napří­klad skr­ze před­sta­ve­ní zna­ko­vé­ho jazy­ka i před­sta­ve­ní myto­lo­gie jed­no­ho živo­čiš­né­ho dru­hu. I v tom­to ohle­du je snad­né zpo­zo­ro­vat, že Cameron při vytvá­ře­ní vzdá­le­né­ho svě­ta čer­pá z pozem­ské­ho živo­ta a i v tom­to ohle­du je zábav­né sle­do­vat, jak Cameronův svět fun­gu­je.

Po dlou­hé době by se navíc dalo říci, že má smy­sl inves­to­vat do 3D pro­jek­ce, kdy 3D brý­le ten­to­krát sku­teč­ně ser­ví­ru­jí půso­bi­vé optic­ké momen­ty, kdy i v tom­to ohle­du Cameron zvlád­ne vyvo­lat pocit, že čeká­ní sku­teč­ně stá­lo za to. Komplikovanější to bude s Cameronovou favo­ri­zo­va­nou frek­ven­cí 45 sním­ků za sekun­du. HFR Avatara 2 je sice pokro­kem opro­ti HFR tri­lo­gie Hobit a Blížence Anga Lee, na tu správ­nou audi­o­vi­zu­ál­ní revo­lu­ci je ovšem HFR mini­mál­ně v rám­ci Avatara 2 pořád spí­še v plen­kách, kdy záži­tek spí­še umoc­ní návště­va kla­sič­těj­ší­ho for­má­tu. Samotné HFR Avatara 2 ovšem samo o sobě dva­krát ruši­vé není.

Nejvíc emo­cí ovšem Avatar 2 ve finá­le vyvo­lá v moment své­ho závě­ru, kdy je rázem na skla­dě uvě­do­mě­ní si, že je těž­ké vypích­nout jeden nej­lep­ší moment, jed­nu nej­lep­ší pasáž, jeden moment, kte­rý by doká­zal ostat­ní sku­teč­ně napros­to pře­ko­nat. Avatar 2 totiž téměř fun­gu­je jako jeden funkč­ní celek, kte­rý sice sází spí­še na vizu­ál­ní opu­len­ci, než­li na vět­ší počet vel­ko­le­pých akč­ních momen­tů, Avatar: The Way of Water přes­to fun­gu­je jako výteč­né sci-fi dob­ro­druž­ství, kte­ré pře­de­vším vyvo­lá­vá jas­ný sig­nál, že jde přes­ně o ten film, kte­rý je nut­né vidět na vel­kém plát­ně.

Avatar: The Way of Water je jed­ná vel­ká emo­ci­o­nál­ní jíz­da nejen díky nos­tal­gii a rados­ti z návra­tu na Pandoru. James Cameron opět před­sta­vu­je Pandoru v napros­to per­fekt­ním svět­le, kdy nut­né není rado­vat se pou­ze z audi­o­vi­zu­ál­ní opu­len­ce a sku­teč­né­ho posu­nu­tí mož­nos­tí ješ­tě o kus dál, ale i ze šikov­né­ho vyprá­vě­ní, kte­ré vyvo­lá­vá snad­ný pocit, že mají Cameronovi plá­ny pro (mini­mál­ně) pěti­díl­nou ságu smy­sl. Už v rám­ci dru­hé­ho pokra­čo­vá­ní totiž Cameron ser­ví­ru­je spl­ně­ný sen. Poctivou prá­ci, kte­rá uka­zu­je jak dělat správ­ný vel­ko­le­pý bloc­kbus­ter (pře­de­vším vymy­ká­ním se moder­ním stan­dar­dům) a při­tom ser­ví­ro­vat něja­ký pře­sah. Obavy, že Cameron po 13 letech naser­ví­ru­je jen slab­ší odvar jed­nič­ky byli napros­to zby­teč­né....

---

Verdikt: 100%