Black Mass: Špinavá hra – umrlec Johnny Depp

Boston, 70. léta minu­lé­ho sto­le­tí. Gangster Whitey Bulger ovlá­dá bos­ton­ské pod­svě­tí. Ještě nedáv­no byl šedo­myš­ko­vý padouch, kte­ré­ho nikdo neznal. Jak se dostal na vrchol?

   Gansgterkami letos nekon­čí­me. Před měsí­cem po plát­ně běhal roz­dvo­je­ný Tom Hardy v Legendách zlo­či­nu, o chví­li dří­ve jsme měli mož­nost zhléd­nout tuzem­ský počin s pří­znač­ným názvem Gangster Ka a v nepo­sled­ní řadě tu byl pseu­dowes­tern Slow West. Po vzo­ru Legend zlo­či­nu se tvůr­ci drží sku­teč­né­ho pří­bě­hu a před­sta­vu­jí nám sliz­ké­ho Johnnyho Deppa jako jed­no­ho z nej­zná­měj­ších gan­gs­te­rů všech dob: Whiteyho Bulgera. Že ho nezná­te? Když skr­ze film zjis­tí­te, co za svůj život ten­to padouch doká­zal, začne­te si nená­pad­ně kle­pat na čelo, jak to že jste o něm dopo­sud nesly­še­li.

    Whitey ovlá­dal před čty­ři­ce­ti lety pod­svě­tí Bostonu. To by neby­lo nic výživ­né­ho, pokud by tu nebyl pikant­ní důvod proč - za pomo­ci FBI. Policii totiž v sedm­de­sá­tých letech děla­la mno­hem vět­ší pro­blém ital­ská mafie a sra­zit ji na kole­na se sta­lo cílem čís­lo jed­na. Aby toho dosáh­li, spřáh­li se i s teh­dej­ším grázlem Whiteym, kte­ré­mu za cen­né infor­ma­ce pře­dá­va­li ty své. Ty doká­zal Bulger pat­řič­ně zúro­čit a brzy ovlá­dl celé měs­to. John Connolly (Joel Edgerton), hrdi­na FBI, Whiteyho kama­rád z dět­ství a autor toho­to nápa­du, teh­dy ješ­tě nemohl tušit, že si ve měs­tě vymě­ni­li psa za vlka.

Jedním z hlav­ních láka­del fil­mu je bez­po­chy­by Johnny Depp. Ten mění v posled­ních fil­mech vizáž jak na klouzač­ce. Od holo­gra­mo­vé umě­lé mys­li (Transcendence) přes žovi­ál­ní­ho obchod­níč­ka (Mortdecai: Grandiózní pří­pad) až po zma­lo­va­né­ho indi­á­na (Osamělý jez­dec). I ten­to­krát pře­chá­zí do extré­mu: mezi ostat­ní­mi padou­chy je k nepře­hléd­nu­tí. S hla­vou umrl­čí leb­ky bělost­né bar­vy a říd­ký­mi vla­sy ulíz­lý­mi za teme­no vypa­dá jako cho­dí­cí pra­vá ruka smr­ti. Tu kolem sebe také roz­sé­vá a jeho zlost­ný pohled je snad jed­ním z nej­straš­něj­ších výje­vů, jaké si lze před odcho­dem na věč­nost přát.

   Podobně jako u Legend zlo­či­nu se bohu­žel sní­mek netre­fil do ter­če krimi-gangsterky. Výživnost sku­teč­né­ho pří­bě­hu se žalost­ně pro­mr­há­vá a po vět­ši­nu sto­pá­že se děj neko­neč­ně táh­ne. Snaha oko­ře­nit bos­ton­ské dění vraž­da­mi se stá­vá ste­re­o­typ­ní a po pat­nác­té kul­ce mezi oči si divák namís­to vyva­le­ných očí zvy­ká. Naprosto také zapadla hud­ba Junkieho XL (Tom Holkenborg), kte­rý je znám dyna­mic­ký­mi, úder­ný­mi soun­d­trac­ky, kte­ré moh­ly výraz­ně umoc­nit napě­tí na plát­ně.

   Tento sub­žánr bude mít dost mož­ná navždy jed­no zář­né jmé­no a to Guy Ritchie. Na jeho kul­tov­ní Sbal pra­chy a vypad­ní, Podfu(c)k či Rocknrollu sou­čas­né poku­sy nesa­ha­jí ani po kole­na. Je to věč­ná ško­da, ale Black Mass je dal­ším důka­zem, jak těž­ké je dob­ře nato­čit film, kte­rý by se mohl jevit jako zce­la tri­vi­ál­ní: par­tu zabi­já­ků, co se sna­ží urvat kus moci.

60 %

---