Bratislavský festival potvrdil silnou pozici snímků z bývalé Jugoslávie a navštívil jej Jean-Marc Barr

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Slavnostním závě­reč­ným cere­mo­ni­á­lem s vyhlá­še­ním cen pro vítěz­né sním­ky, her­ce a tvůr­ce skon­či­la v úte­rý 14. 11. 2017 sou­těž­ní část 19. roč­ní­ku Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu Bratislava. Tradiční fil­mo­vá akce na Slovensku letos kvů­li finan­cím zre­du­ko­va­la svůj pro­gram, ale para­dox­ně tak díky úspor­ným opat­ře­ním dala ve svém pro­gra­mu vět­ší před­nost kva­li­tě uvá­dě­ných sním­ků před jejich kvan­ti­tou. Hlavní sou­těž hra­ných fil­mů mož­ná neby­la v tom­to kon­tex­tu nej­po­čet­ně­ji zastou­pe­ná, na dru­hé stra­ně kaž­dý z fil­mů v tom­to výbě­ru byl už pro­vě­řen účas­tí na jiných mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lech, a někte­ré titu­ly dokon­ce už zdo­bi­ly různá oce­ně­ní z před­cho­zích letoš­ních sou­těž­ních pře­hlí­dek.

Bratislavský fes­ti­val ote­vřel v tom­to smys­lu už také úspěš­ný srb­ský film Requiem za paní J. Srbská herec­ká hvězda Mirjana Karanović pod režij­ním vede­ním Bojana Vuletiće v něm ztě­les­ni­la titul­ní posta­vy neza­měst­na­né ženy, kte­rá pro­pad­ne depre­si a v napros­té neteč­nos­ti k vlast­ní rodi­ně i okol­ní­mu svě­tu naplá­nu­je svou sebe­vraž­du. Zbývá ji ako­rát vyří­dit pár drob­nos­tí, kte­ré se ale uká­žou jako mno­hem vět­ší pře­káž­ky na sebe­vra­žed­né misi, než se původ­ně moh­lo zdát. Film těží pře­de­vším z exce­lent­ní­ho herec­ké­ho výko­nu Karanovićové, ale také z vtip­ně napsa­né­ho scé­ná­ře, kte­rý pří­běh v řadě oka­mži­ků doká­že odleh­čit neče­ka­ným humo­rem.

Velké pozor­nos­ti se těši­la pře­de­vším dvo­ji­ce pro­mí­ta­ných fil­mů z letoš­ní­ho Benátského fes­ti­va­lu. Vítězný sní­mek reži­sé­ra Guillerma del Tora Podoba vody potvr­dil auto­ro­vu záli­bu ve fan­ta­sy téma­tech, kte­rou ale ten­to­krát tvůr­ce prolnul se žánrem milost­né roman­ce. Děj fil­mu se ode­hrá­vá v obdo­bí stu­de­né vál­ky v ame­ric­ké taj­né vojen­ské labo­ra­to­ři, kde pra­cu­je jako uklí­zeč­ka Elisa (Sally Hawkins). Ta je němá, což ji do jis­té míry izo­lu­je od okol­ní­ho svě­ta. Její život ale změ­ní, když zjis­tí, že v jed­né čás­ti kom­ple­xu je věz­ně­na a podro­bo­vá­na expe­ri­men­tům zvlášt­ní bytost jaké­ho­si „žabí­ho muže“, jehož obje­vil jeden z vlád­ních zmoc­něn­ců (Michael Shannon) kde­si v ama­zon­ských pra­le­sích. Elisa se do přís­ně stře­že­né­ho objek­tu postup­ně zami­lu­je a nako­nec se ho roz­hod­ne také zachrá­nit. Del Toro vyprá­ví s vel­kou inven­cí v holly­wo­od­ském sty­lu o nos­tal­gii k 50. letům a v tom­to duchu rov­něž sty­li­zu­je i řadu výtvar­ných prv­ků, kte­rý­mi nás v ději pro­vá­zí. Příběh je ale dosti před­ví­da­tel­ný, tak­že divá­ko­vi nako­nec nezbý­vá, než se kochat hlav­ně režij­ní­mi pře­cho­dy mezi jed­not­li­vý­mi obra­zy a peč­li­vou retro výpra­vou. Dá se ale oče­ká­vat, že Hollywood si sym­bo­lic­ký sní­mek o boji pro­ti jina­kos­ti oblí­bí prá­vě díky jeho for­mě a mohl by být, podob­ně jako loň­ský La La Land, žha­vým kan­di­dá­tem na někte­rou ze sošek Oscara.

Mnohem vět­ší ambi­ce ský­tá dal­ší ame­ric­ká novin­ka reži­sé­ra Martina McDonagha Tři bill­bo­ar­dy kou­sek za Ebbingem. Famózní Frances McDormand zde ztě­les­ni­la ženu střed­ních let, kte­ré zavraž­di­li dce­ru. Vyšetřování se ale neú­měr­ně táh­ne a žena se roz­hod­ne jed­nat. Před vjezd do měs­ta, kde žije, umís­tí tři bill­bo­ar­dy s vel­mi kon­tro­verz­ní­mi vzka­zy urče­ný­mi pro šéfa míst­ní poli­cie (Woody Harrelson) a začnou se dít věci. Nekorektní hláš­ky, čer­ný humor, ale hlav­ně sil­né téma lid­ské vzpou­ry pro­ti sys­té­mu a nespo­ko­je­nos­ti, dělá z McDonaghova sním­ku vel­ký divác­ký záži­tek a pod­le vše­ho by jej nemě­ly minout mini­mál­ně osca­ro­vé nomi­na­ce.

Velkou cenou z fes­ti­va­lu v Cannes se už mohl pyš­nit dal­ší uvá­dě­ný sní­mek 120 tepů za minu­tu, kte­rý Francie vyslal do klá­ní o Oscara pro nej­lep­ší zahra­nič­ní film. Režisér Robin Campillo v něm pojed­ná­vá o akti­vis­tech z paříž­ské poboč­ky ACT UP, kte­ří v raných 90. letech boju­jí s machi­na­ce­mi far­ma­ceu­tic­kých firem, nezá­jmem veřej­nos­ti a otu­pě­los­tí vlád ohled­ně pro­ble­ma­ti­ky pre­ven­ce před nemo­cí AIDS a léč­by tisí­ců naka­že­ných zejmé­na gayů. Pro mno­hé jde záro­veň nejen o poli­tic­ký boj, ale i zápas o vlast­ní život, pro­to­že čas naka­že­ných akti­vis­tů se pováž­li­vě krá­tí. Svým způ­so­bem zásluž­né téma ale Campillo zpra­co­val znač­ně nezá­živ­ně. Jeho meto­da dává před­nost zejmé­na zápla­vě dia­lo­gů, kde bude mít divák vel­ký pro­blém se iden­ti­fi­ko­vat vůbec s někte­rou z mno­ha postav. Řada pro­mluv pak jen pre­zen­tu­je živé dis­ku­ze akti­vis­tů, ale fil­mu schá­zí zob­ra­ze­ní více osob­něj­ší­ho roz­mě­ru někte­rých jeho hlav­ních postav. Jde o pří­klad poně­kud pře­ce­ně­né­ho fil­mo­vé­ho díla, kte­ré to bude mít těž­ké nejen u divá­ků, ale i ame­ric­kých aka­de­mi­ků.

Naopak vět­ší šan­ce uspět v kate­go­rii nej­lep­ší zahra­nič­ní film může mít ital­ský sní­mek Ciambra. Ten popi­su­je cikán­skou komu­ni­tu v Kalábrii, kde s počet­nou rodi­nou žije také čtr­nác­ti­le­tý chla­pec Pio. Rád by už opus­til dět­ské hry a zapo­jil se do svě­ta své­ho dospě­lé­ho bra­t­ra, kte­rý se ale pohy­bu­je na hra­ně záko­na. Když jed­no­ho dne bra­tr zmi­zí, Pio se pokou­ší zaujmout jeho mís­to, ale ces­ta k dospě­los­ti bude pro něj dláž­dě­na řadou život­ních zkou­šek. Nejcennější na sním­ku je patr­ně prá­ce reži­sé­ra Jonase Carpinaga s míst­ní­mi rom­ský­mi neher­ci. V tom­to duchu může něko­mu film při­po­me­nout sním­ky např. čes­ké­ho tvůr­ce Petra Václava. Zásadní posel­ství, ale nako­nec dílo naklá­dá na bed­ra hlav­ní­ho hrdi­ny Pia, jest­li se kluk doká­že z život­ní­ho sty­lu své komu­ni­ty vůbec vyma­nit, nebo bude násle­do­vat špat­né pří­kla­dy svých blíz­kých v budouc­nu i on sám.

Zdaleka nej­za­jí­ma­věj­ší tak byl nako­nec pro mno­hé turec­ký film Zrno, do nějž jeh reži­sér Semih Kaplanoglu obsa­dil herec­kou hvězdu Jean-Marc Barra. Tato filo­zo­fu­jí­cí sci-fi vyprá­ví posta­po­ka­lyp­tic­ký pří­běh zasa­ze­ný do svě­ta, kde jsou ti, kte­rým se poda­ři­lo pře­žít, roz­dě­le­ni mezi pozůstat­ky měst, obý­va­ných eli­tou, a zaká­za­ný­mi oblast­mi, kde gene­tic­ky „nekom­pa­ti­bil­ní“ při­stě­ho­val­ce sužu­je sucho a epi­de­mie. Vizuálně úchvat­ný čer­no­bí­lý sní­mek se dotý­ká de fac­to hod­ně aktu­ál­ních témat spo­je­ných s imi­gra­cí a glo­bál­ní­mi pro­blémy naší pla­ne­ty. Jeho uve­de­ní v Bratislavě dopro­vo­dil navíc osob­ně před­sta­vi­tel hlav­ní role Jean-Marc Barr, kte­rý byl ved­le kanad­ské­ho reži­sé­ra Denise Cote nej­vět­ší hvězdou letoš­ní­ho fes­ti­va­lu.

V kon­ku­ren­ci výše uve­de­ných fil­mů se naštěs­tí neztra­ti­ly ani někte­ré sou­těž­ní sním­ky. Podle oče­ká­vá­ní si nako­nec cenu za nej­lep­ší film odnes­lo kopro­dukč­ní dra­ma reflek­tu­jí­cí trau­ma­ta z vál­ky v býva­lé Jugoslávii Chlapi neplá­čou, kte­ré bodo­va­lo už i na letoš­ním Karlovarském fes­ti­va­lu. Režisér Alen Drljević roze­hrál komor­ní psy­cho­lo­gic­kou stu­dii něko­li­ka váleč­ných vete­rá­nů z růz­ných čás­tí Jugoslávie, kte­ré vál­ka zde­vas­to­va­la fyzic­ky i psy­chic­ky, jež se podro­bu­jí sku­pi­no­vé tera­pii s nadě­jí, že si doká­ží nejen vzá­jem­ně odpus­tit, ale najít mož­ná i nový smy­sl ve vlast­ním živo­tě. Porota, v níž mimo jiné zase­dl prá­vě i zmí­ně­ný Jean-Marc Barr, oce­ni­la jed­no­hlas­ně kolek­tiv­ní herec­ký výkon a posel­ství o smí­ře­ní, stá­le aktu­ál­ní i v dneš­ní společensko-politické situ­a­ci.

Cenu za nej­lep­ší režii zís­ka­la debu­tu­jí­cí irác­ká reži­sér­ka Soleen Yuseff za sní­mek Dům bez stře­chy. Ta se v něm s odva­hou a upřím­nos­tí věno­va­la pro­ble­ma­ti­ce mužů v sil­ně patri­ar­chál­ní spo­leč­nos­ti v nebez­peč­né oblas­ti Kurdistánu, kde také natá­če­la.

Cena za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon puto­va­la do Francii do rukou Laetitie Dosch za její ztvár­ně­ní hlav­ní hrdin­ky ve fil­mu Paula, jež pojed­ná­vá o ženě, kte­ré se díky vlast­ní sla­bos­ti nako­nec poda­ří najít sílu por­vat se se živo­tem.

Cenu za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon zís­kal pak její írán­ský kole­ga Navid Mohammadzadeh za roli ve fil­mu Bez data, bez pod­pi­su, kde ztě­les­nil muže odsou­ze­né­ho k tragé­dii. Stejný sní­mek potom obdr­žel i Cenu poro­ty fil­mo­vých kri­ti­ků.

Pro úpl­nost se slu­ší ješ­tě dodat, že cenu pro nej­lep­ší doku­ment obdr­že­ly turec­ké Meteory. A čest­né oce­ně­ní za umě­lec­kou výji­meč­nost ve svě­to­vé kine­ma­to­gra­fii si odne­sl ame­ric­ký herec žijí­cí ve Francii Jean-Marc Barr a slo­ven­ská herec­ká legen­da Božidara Turzonovová.

Závěrem tedy nezbý­vá než dou­fat, že se orga­ni­zá­to­rům poda­ří i v příš­tím roce dát dohro­ma­dy atrak­tiv­ní fil­mo­vý pro­gram k již jubi­lej­ní­mu 20. roč­ní­ku a opět na Bratislavský fes­ti­val při­vézt řadu zají­ma­vých fil­mař­ských osob­nos­tí. Ostatně roz­ho­vor s letoš­ní hvězdou Jean-Marc Barrem si bude­te moci pře­číst co nevi­dět.
Martin Novosad

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře