Dawsonův PSYCHO svět

Ať žije Amerika a naiv­ní čes­ký divák.

Tak za prvé: nejsem žád­ný fan­da toho­to při­hlouplé­ho ame­ric­ké­ho seri­á­lu, jak by se někdo mož­ná mohl myl­ně domní­vat. Možná bych byl, ale to by mi muse­lo být maxi­mál­ně do pat­nác­ti let a musel bych být žen­ské­ho pohla­ví a navíc bych ješ­tě muse­la být naiv­ní a hlou­pá puber­ťač­ka^*. Na(ne)štěstí je mi sko­ro 23 a jsem správ­ný chlap, jak má být. Chlap, kte­rý nebre­čí (vtip), tak­že fan­da Dawsona roz­hod­ně nejsem. To bychom tedy měli tak na úvod. Vždycky je dob­ré, ujas­nit si vše hned zpo­čát­ku.

Na Dawsonův svět se dívám jen pro­to, že zrov­na v této době, kdy běží, tak nějak mívám oběd a já se rád při jíd­le dívám na bed­nu (tv). Je mi cel­kem jed­no na co, klid­ně i na tako­vou kra­vi­nu, jako je zrov­na tato. Můžete namít­nout, že jako svo­bod­ný divák mám vol­bu pře­pnout na jiný pro­gram, ale poprav­dě: než tele­no­ve­ly, to radě­ji Dawsona! Volba je ale někdy oprav­du, oprav­du těž­ká, obzvlášť pro­to, že nevím, komu dát před­nost. Jestli mla­dé­mu a pohled­né­mu José Antonio Kdovíjakému, nebo Dawsonovi a jeho par­tič­ce tee­nage­rů (zase vtip). Ještěže za mých mla­dých let (to zní, jako­by mi bylo přes pade­sát) v tele­vi­zi tako­vé srač­ky nepouš­tě­li, mož­ná bych na ně čučel od rána do veče­ra a byl by ze mě tele­no­vác­ký a ame­ri­ka­no­se­ri­á­lo­vý mani­ak. Co se v mlá­dí nau­číš…

Takže – ne kaž­dý má urči­tě to potě­še­ní, že se může chlu­bit sle­do­vá­ním Dawsonova svě­ta (kte­rý mimo­cho­dem běží v pra­cov­ní dny mezi 13 a 14 hodi­nou na tele­vi­zi P---A /nebudu dělat rekla­mu; kdo neu­ho­dl název, ať požá­dá o dal­ší písmenko/) a tak jsem se roz­ho­dl, že se s vámi o  ty úžas­né a neza­po­me­nu­tel­né dějo­vé zážit­ky podě­lím! Máte radost? No jas­ně, ani se nedi­vím. Z toho by měl mít (musí mít) radost kaž­dý a kdo ne, má smůlu. Takovým lidem pak vře­le dopo­ru­ču­ji, zako­pat se hlu­bo­ko do země a nechat se zaži­va sežrat hou­sen­ka­mi.

O co tedy vlast­ně jde? V pod­sta­tě je to jed­no­du­ché. Tak jed­no­du­ché, až je to svou jed­no­du­chos­tí slo­ži­té (což mi dává mož­nost citá­tu v podob­ném zně­ní, ale to až na posled­ní stra­ně^**).

Máme čty­ři oso­by – A, B, C a D. A a C jsou dív­ky a nema­jí se pří­liš v lás­ce. B a D jsou klu­ci a jsou nej­lep­ší kama­rá­di. Dívka A je nej­lep­ší kama­rád­ka klu­ka B, zatím­co klu­ka D nesná­ší, D ji však taj­ně obdi­vu­je.  Naše dív­ka A je  zami­lo­va­ná do své­ho nej­lep­ší­ho kama­rá­da B, ten to ovšem neví, ale přes­to k dív­ce A cho­vá jis­té sil­něj­ší city. Avšak i napro­ti tomu­to se zami­lu­je do dív­ky C, se kte­rou poz­dě­ji cho­dí. To dív­ku A citel­ně zra­ní a sna­ží se ty dva od sebe dostat. Když kluk D vidí, že má vol­nou ces­tu, chce začít cho­dit s dív­kou, kte­rá ho nesná­ší, což je dív­ka A. Ta ho však kate­go­ric­ky odmít­ne. Kamarádi dív­ka A a chla­pec B se koneč­ně odhod­la­jí a všech­no si vyří­ka­jí. Výsledkem je vel­ká lás­ka mezi těmi­to dvě­ma dlou­ho­le­tý­mi přá­te­li. Dívka C a kluk D pocho­pi­tel­ně utřou a zůsta­nou na ocet. Zde by se logic­ky nabí­ze­la jis­tá mož­nost, že se C a D dají dohro­ma­dy, to se však kupo­di­vu nesta­ne (ane­bo se to sta­lo a už jsem to zapo­mněl?). Popravdě, začí­nám se v tom tro­chu ztrá­cet, vy ne?

Po půl roce si však dív­ka A uvě­do­mí, že s chlap­cem B vlast­ně ani moc cho­dit nechce a dá mu košem. Chlapec B je z toho znač­ně zkla­mán a cito­vě hod­ně trpí. Nejenže tím ztra­til svou nej­lep­ší kama­rád­ku, ale i pří­tel­ky­ni, svou život­ní lás­ku. B je však odhod­lán zís­kat ji zpět a usi­lov­ně se o to sna­ží. Když se však dív­ka A roz­hod­ne, že se k němu vrá­tí (poté, co si uvě­do­mí, že ho vlast­ně pře­ce milu­je), chla­pec B už o ní nemá zájem (prý nechce, aby se opa­ko­va­la ta špat­ná život­ní zku­še­nost s roz­cho­dem – no není to hlu­pák?).
Tímto se na bitev­ním poli této sku­pin­ky mla­dých přá­tel ote­ví­rá nová mož­nost na nový (a kva­lit­ní – jak jinak) vztah. Vztah mezi těmi, kte­ří se zpo­čát­ku nesná­še­li; mezi dív­kou A a chlap­cem D. Zpočátku se tomu dív­ka A zou­fa­le brá­ní a nemů­že zapo­me­nout na chlap­ce B, se kte­rým pře­ci jen pro­ži­la celý svůj život a kte­ré­ho pořád věr­ně milu­je, nicmé­ně B jí dá jas­ně (skry­tě) naje­vo, že má vol­ný pro­stor. A tak spo­lu A a D začnou cho­dit a vypěs­tu­jí si mezi sebou váš­ni­vý vztah.
Což se ovšem nelí­bí chlap­ci B, pro­to­že vidí, jak mu jeho život­ní lás­ka pro­plou­vá mezi prs­ty. Zdá se, že se zno­vu uchý­lí k dív­ce C a vše může začít hez­ky nano­vo…

Tak co? Jednoduché, že? Vždyť ŽIVOT je tak jed­no­du­chý… není-liž prav­da?! Ať žije Amerika a naiv­ní čes­ký divák.

^* hlou­pá puber­ťač­ka mož­ná nejsou ta správ­ná slo­va a omlou­vám se všem dív­kám v tom­to věku, kte­ré toto čtou, chtěl jsem tím jen vyjá­d­řit jejich nezku­še­nost a nezna­lost SKUTEČNÉHO živo­ta, ale všech­no jed­nou při­jde a i ony dojdou jed­no­ho dne pozná­ní, že Dawsonův svět, byla jen ilu­ze; naiv­ní a hlou­pá ilu­ze

^** týká se pou­ze časo­pi­su Antiworld, kte­ré vyjde někdy kolem 22. 4. 2005 (www.dukeweb.org/antiworld)

---