Den zrady (100%)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Americký herec, pro­du­cent a reži­sér George Clooney se v holly­wo­od­ském sys­té­mu pro­pra­co­val až na úpl­ný vrchol, kdy už nemu­sí brát jaké­ko­liv role, aby si zvy­šo­val za kaž­dou cenu svou popu­la­ri­tu a tím i cenu na trhu herec­kých stars. Proto si také mohl dovo­lit ten luxus posta­vit se za kame­ru a začít natá­čet ambi­ci­óz­ní pro­jek­ty, kte­ré kon­ve­nu­jí jeho osob­ní­mu pře­svěd­če­ní a vyja­dřu­jí názo­ry, nad kte­rý­mi sto­jí za to se zamýš­let. A jeli­kož se Clooney vždy sna­žil veřej­ně anga­žo­vat, bylo jen logic­ké, že se svý­mi tvůr­čí­mi poči­ny začal vyja­d­řo­vat prá­vě k poli­ti­ce. V tom­to smě­ru zazna­me­nal svůj dosa­vad­ní nej­vět­ší úspěch se sním­kem Dobrou noc a hod­ně štěs­tí (2005), skvě­lé novi­nář­ské dra­ma z obdo­bí mccarthy­s­mu, kde to byla ješ­tě média, kte­rá se sna­ži­la kori­go­vat špat­né smě­řo­vá­ní ame­ric­ké poli­ti­ky. Ve svém novém fil­mu Den zra­dy se ale ide­o­vě posu­nul dál. Jakožto sám demo­krat, kte­rý mimo jiné pod­po­ro­val zvo­le­ní sou­čas­né­ho pre­zi­den­ta Baracka Obamy, ten­to­krát účtu­je se svý­mi vlast­ní­mi před­sta­va­mi a nadě­je­mi, že demo­kra­tic­ký proud ame­ric­ké poli­ti­ky může být lep­ší než ten repub­li­kán­ský.

Ústřední posta­vou dra­ma­tu, kte­ré sle­du­je sou­boj posled­ních dvou demo­kra­tic­kých kan­di­dá­tů v pri­már­kách ve stá­tě Ohio, je Stephen Meyers (Ryan Gosling), tajem­ník šéfa voleb­ní kam­pa­ně Paula Zara (Philip Seymour Hoffman), jenž má na sta­ros­ti prá­ci s médii. Oba pra­cu­jí ve štá­bu sená­to­ra Mikea Morrise (George Clooney), kte­rý před­sta­vu­je ve vol­bách pro­gre­siv­něj­ší­ho a libe­rál­něj­ší­ho kan­di­dá­ta, kte­rý má v těs­ném sou­bo­ji se svým stra­nic­kým pro­tiv­ní­kem sená­to­rem Billem Pullmanem (Michael Mantell), jenž repre­zen­tu­je tra­dič­něj­ší kří­d­lo poli­tic­ké­ho estab­lishmen­tu, drob­ný náskok u voli­čů a tím nakro­če­no vybo­jo­vat si svou nomi­na­ci za demo­kra­tic­kou stra­nu v pre­zi­dent­ských vol­bách. Vše se ale poně­kud zkom­pli­ku­je v oka­mži­ku, kdy Stephenovi zavo­lá šéf kon­ku­renč­ní kam­pa­ně Bill Duffy (Paul Giamatti) s ďábel­skou nabíd­kou, aby změ­nil tým.
Clooneyho sní­mek je introspek­cí do mecha­nis­mů, jimiž se poli­ti­ka řídí a nahlí­ží tzv. za opo­nu veřej­ných vystou­pe­ní popu­lis­tic­kých pro­slo­vů jed­not­li­vých poli­ti­ků. Jako předob­raz mu poslou­ži­la diva­del­ní hra „Farragut North“ od Beau Willimona z roku 2008. Ta se sou­stře­di­la na záku­lis­ní machi­na­ce před­vo­leb­ní­ho štá­bu pre­zi­dent­ské­ho kan­di­dá­ta Mikea Morrise, kte­rý ale ve hře pří­mo nevy­stu­po­val. Autorovi šlo o posti­že­ní mani­pu­la­cí a intrik, kte­rý­mi jsou na ces­tě k moci vysta­ve­ni v zobec­ni­tel­né rovi­ně de fac­to všich­ni poli­ti­ci. Clooney chtěl hru adap­to­vat už teh­dy, ale prá­vě kvů­li Obamově kam­pa­ni a atmo­sfé­ře plné nadě­je a opti­mis­mu od toho nako­nec ustou­pil. O pár let poz­dě­ji, bohat­ší o zku­še­nos­ti i pou­čen vývo­jem udá­los­tí na ame­ric­ké poli­tic­ké scé­ně, tak vytvo­řil dílo, kte­ré je mno­hem vrs­tev­na­těj­ší i aktu­ál­něj­ší a nabí­zí pře­de­vším mno­hem důmy­sl­něj­ší pře­sah.
Samozřejmě, že Clooney se v naráž­kách záměr­ně nebrá­nil kon­krét­ním kono­ta­cím, jako tře­ba v pří­pa­dě desig­nu voleb­ní­ho pla­ká­tu demo­kra­tic­ké­ho kan­di­dá­ta Mikea Morrise, kte­rý vylo­že­ně odka­zu­je ke zná­mé­mu vyob­ra­ze­ní pre­zi­den­ta Obamy před vol­ba­mi. Clooney ale pře­bral pro své­ho Morrise i Obamův réto­ric­ký a ges­ti­ku­lač­ní styl, kte­rý spo­lu s tema­tic­kým zábě­rem jeho pro­je­vů uka­zu­je jas­ný inspi­rač­ní zdroj. Den zra­dy ale sto­jí pře­de­vším na udá­los­tech kolem Stephena, se kte­rým spo­lu­pro­ží­vá­me vystříz­li­vě­ní, že v tomhle byz­ny­su se nedá věřit niče­mu a niko­mu a že to nej­dů­le­ži­těj­ší je neztra­tit svou víru v pro­sa­ze­ní správ­ných hod­not a ide­jí, i za cenu toho, že bychom korekt­ní postup k jejich napl­ně­ní, měli vymě­nit za chlad­ně prag­ma­tic­kou ces­tu. Integrita a prav­do­mluv­nost jsou v této špi­na­vé hře znač­ně rela­tiv­ní­mi ter­mí­ny, kte­ré mohou poslou­žit jako nástro­je, jak zde­ci­mo­vat sou­pe­ře a zís­kat potřeb­ný náskok. A je už úpl­ně jed­no, že pou­ži­té pro­střed­ky nema­jí nic spo­leč­né­ho s fair play. Politika byla a je svin­stvo, ale bohu­žel se bez ní neo­be­jde­me, i to nako­nec nutí Stephena vyu­žít všech pod­pá­so­vých mož­nos­tí a zákeř­ných zbra­ní, aby vytáh­nul sil­něj­ší kar­tu, než jeho done­dáv­ní spo­jen­ci. Ambiciózní mla­dík je tak nako­nec dotla­čen okol­nost­mi k tomu, že vymě­ní kari­é­ru za čest.
Scénáristé v tom­to smys­lu vel­mi chytře pra­cu­jí s výstav­bou pří­bě­hu a poli­tic­ké dra­ma postup­ně pře­klo­pí do osob­ní mora­li­ty. Na počát­ku sle­du­je­me hek­tic­kou maši­né­rii voleb­ní kam­pa­ně skr­ze Morrisův štáb, včet­ně záku­lis­ních jed­ná­ní, jež mají zvrá­tit pre­fe­ren­ce pře­ta­že­ním vliv­ných osob­nos­tí jako tře­ba kon­gre­sma­na Thompsona (Jeffrey Wright), kte­rý chce za pod­po­ru kan­di­dá­ta minis­ter­ský post v nové vlá­dě. Potom jsme svěd­ky zvra­tu, kte­rý otře­se Stephenovými jis­to­ta­mi, když zjis­tí, že se ide­á­ly lidí oko­lo něj se pří­liš neslu­ču­jí s jejich sku­teč­ným cho­vá­ním, tak jak je hlá­sa­jí. A v závě­ru pak už jen divák spo­lu s hrdi­nou dochá­zí k hoř­ké­mu pozná­ní, že poli­ti­ka je sou­ko­lí, kte­ré dří­ve nebo poz­dě­ji seme­le i ty nej­o­dol­něj­ší, kte­ří se zaš­ti­ťo­va­li pro­kla­ma­ce­mi o tom, že nebu­dou při­stu­po­vat na nemo­rál­ní kom­pro­mi­sy. Je to ale také zkouš­ka jejich vlast­ní­ho svě­do­mí, v němž je mnoh­dy důle­ži­těj­ší obstát sám před sebou, než před masou voli­čů. Osobní uži­tek tedy vítě­zí nad poli­tic­ký­mi cíli na všech rovi­nách. Škoda jen těch naiv­ních chyb a ide­a­lis­tic­kých obě­tí.
Den zra­dy je herec­kým kon­cer­tem všech zúčast­ně­ných, díky nimž taky půso­bí celé dílo abso­lut­ně pře­svěd­či­vě, ale pře­de­vším opět doka­zu­je, jak výji­meč­ným talen­tem dis­po­nu­je Ryan Gosling, kte­rý své­ho Stephena budu­je neo­ká­za­le, ale cha­rak­te­ro­vě vel­mi přes­ně odsti­ňu­je jeho pro­mě­ňu­jí­cí se roz­po­lo­že­ní. Právě na tom, jak moc mu doká­že­te uvě­řit, sto­jí a padá úspěch Clooneyho fil­mu. Jestli by si tedy měl někdo odnést Oscara, pak jed­no­znač­ně Gosling i s při­hléd­nu­tím k jeho nedáv­ným dal­ším rolím, jako tře­ba té výra­zo­vě str­hu­jí­cí v hyp­no­tic­kém thrille­ru Drive.
Mimochodem původ­ní ang­lic­ký název fil­mu je The Ides Of March, čili v doslov­ném pře­kla­du Březnové idy. Takto se v řím­ském kalen­dá­ři ozna­ču­je 15. bře­zen, kdy byl spik­len­ci zavraž­děn Julius Caesar. Patnáctého břez­na se také ode­hrá­va­jí pri­már­ky v Ohiu v Clooneyho sním­ku. Myslím, že dal­ší indi­cie ohled­ně toho­to sym­bo­lic­ké­ho rám­ce si už jis­tě bude­te schop­ni dopl­nit sami. Navíc nača­so­vá­ní uve­de­ní v kinech je rov­něž pří­znač­né, v Americe i u nás se blí­ží vol­ba nové­ho pre­zi­den­ta. A dez­i­lu­ze z toho, jak se dělá poli­ti­ka v USA či tuzem­sku, je prak­tic­ky stej­ná.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře