(zatím nehodnoceno)
Loading...Příběh DIVOČINY započal osobním příběhem Cheryl Strayedové – ženy, která se stále vzpamatovává z náhlé ztráty své inspirativní matky, rozpadu manželství a hluboké sebedestrukce. Ve snaze udělat za vším tlustou čáru, Cheryl se rozhodne pro zdánlivě nesmyslné dobrodružství. S nulovou zkušeností s divokou přírodou a s obludně těžkým batohem, poháněná svou malou, rozedranou vůlí, rozhodne se úplně sama zdolat americkou pacifickou hřebenovku (PCT), nejdelší, nejtěžší a nejdivočejší průchozí stezku v celé Americe. Sotva po několika minutách to chce vzdát. Ale nakonec vytrvá a během několika měsíců uprostřed strachu, vyčerpání a nebezpečí znovuobjeví radost, odvahu a krásu. Bylo to dobrodružství, které jí pomohlo vrátit její život do správných kolejí a přijít se syrovým, ale pozoruhodným příběhem.
Strayedová vzpomíná: “Byl to obrovsky fyzicky náročný počin zdolat PCT během 94 dnů. Ale byla to pro mě také duchovní cesta. Vydala jsem se na stezku, jako se mnoho lidí pustí do divočiny, v době, kdy jsem se cítila ztracená a zoufalá, když jsem se ocitla na místě, odkud jsem se nedokázala pohnout vpřed. Tato cesta mě v mnoha ohledech naučila jak doslova dát jednu nohu před druhou.”
Příběh Strayedové pro ni osobně hodně znamenal, ale ona netušila, jak hluboce její kniha zasáhne ostatní lidi, kteří toužili po transformačním zážitku. Jakmile byla Divočina publikována v roce 2012, okamžitě zaútočila na přední příčky žebříčků bestsellerů a získala nadšené kritiky díky svému troufalému, ale dojemně upřímnému stylu. Book Review (nedělní knižní příloha New York Times) nazvala knihu “literárním a lidským triumfem” a Boston Globe označil Divočinu jako “návykovou, nádhernou knihu, která nejen pobaví, ale po jejím přečtení nám bude líp.”
Existoval ale člověk, který si přečetl knihu několik měsíců před tím, než byla vydaná. Reese Witherspoonová, držitelka Oscara a producentka, která právě založila svou vlastní filmovou společnost s producentkou Brunou Papandreovou. Rukama jí prošly desítky scénářů, ale její reakce na Divočinu byla okamžitá a vřelá.
“Přečetla jsem si první polovinu knihy v letadle a rozplakala jsem se,” vzpomíná Witherspoonová. “Pak jsem se nemohla dočkat, až se k ní vrátím. Zbytek jsem si přečetla na zpáteční cestě. Pomyslela jsem si ‘Nevím, kdo je Cheryl Strayedová, ale potřebuji na ni číslo, okamžitě.’”
Witherspoonová zavolala Strayedové a řekla jí, jak hluboce ji její kniha zasáhla a nakolik věří, že by se kniha mohla dotknout mnoha dalších životů. “Řekla jsem Cheryl, že to je pecka. S touto knihou se dostanete daleko,” vzpomíná. “Připadala mi jako duchovně založený, emocionální člověk, jak byste od ní očekávali. Je velmi přímá, řekne narovinu, jak se věci mají - stejné věci, na které lidé v její knize tak dobře reagovali.”
Witherspoonová se zeptala Strayedové, jestli by od ní mohla zakoupit filmová práva - a společně s Papandreovou brzy zahájily proces vývoje scénáře. Věděly, že mají namířeno na obávané území pacifické hřebenovky s jejími nechvalně proslulými úseky, ale i na emocionální pouť, kterou zažilo mnoho lidí.
“Bylo důležité, abychom zachovali ryzost Cheryliny knihy,” říká Papandreová. “Její kniha byla tak populární, protože, ať už jste z rozvrácené rodiny nebo jste ztratili někoho blízkého či jste se potýkali s těžkostmi, je to příběh, který vám připomíná, že se můžete zachránit. Cheryl získá svůj život zpět, protože se rozhodne do něj vrátit. Chtěli jsme tento příběh odvyprávět.”
Witherspoonová a Papandreová se spojily s Billem Pohladem (12 v řetězech, Útěk do divočiny, Zkrocená hora) a společností River Road Entertainmen, aby spolupracovali na vývoji scénáře. “Bill a River Road nám umožnili najít nejlepší oporu, kterou pro nás byl Fox Searchlight,” říká Papandreová.
Nejužší filmový tým se začal formovat a k projektu se přidali i výkonní producenti Nathan Ross a Bergen Swanson. “Opravdu jsem si tu knihu zamiloval,” říká Nathan Ross, který také produkoval Klub poslední naděje. “Je to nejen fyzická cesta, ale stejně tak jde o cestu emocionální a Cheryl vyjde z této zkušenosti ve všech ohledech jako lepší člověk.”
Swansonovi, mezi jehož poslední filmy patří Stud a Děcka jsou v pohodě, film také zahrál na osobní notu. “Jsem rodák z Oregonu a děj filmu je zasazen do světa, ve kterém jsem vyrostl a který se ve filmu tak často nevidí,” říká. “Pro obyvatele Oregonu bylo jedinečné, že se Divočina stala bestsellerem na celostátní úrovni. Vysvětluje, jak důležité je pro nás naše životní prostředí a co to znamená, opravdu se napojit na divokou přírodu.”
S adaptací románu pro film se filmaři obrátili na spisovatele, který Divočině také propadl, na anglického autora a scénáristu Nicka Hornbyho. Hornby se nejvíce proslavil svými vtipnými, trefnými a velice populárními romány o současném životě a lásce – včetně Všechny moje lásky, Jak na věc a Dlouhá cesta dolů. Za filmovou adaptaci memoárů Lone Scherfigové Škola života získal nominaci na Oscara.
Strayedové literární styl ho vtáhl do děje okamžitě, jakmile otočil první stránku. “Bylo tam několik věcí, které mě uchvátily,” říká Hornby. “Cheryl píše způsobem, do kterého se dokážu vžít: nikdy jí neschází smysl pro humor, ale také dokáže promlouvat vážně, vášnivě a přímo. Líbila se mi její upřímnost a schopnost s jakou dokázala mluvit o svých malérech bez sebelítosti nebo sebenenávisti. Zamlouval se mi její optimismus, její odhodlání najít světlo, přestože se jeho zdroj zdál být hodně daleko. Líbil se mi její hluboký vztah k umění, hudbě a knihám. Divočina mi připomínala jednu písničku Bruce Springsteena, konkrétně ‘Darkness on the Edge of Town,’ a moc jsem chtěl, aby se mi podařilo zachytit její zvuk ve scénáři.“
Jak se ponořil do psaní scénáře, doufal, že se mu do něj povede zakomponovat směsici zármutku a nezkrotné statečnosti. “Myslím, že tou velkou věcí byla syrovost. Syrovost bolesti, ztráty, samotné cesty a osamělost, stejně jako Cherylina neotřesitelná víra, že se jí tato šílená mise nějak vrátí. Její kniha má v sobě jakési kouzlo,” poukazuje Hornby. “Špatné věci jsou pohřbeny v minulosti, ale cesta sama o sobě je neobyčejně prospěšná, přes všechny fyzické bolesti a nekonečné nesnáze. A samozřejmě se tu najde i vykoupení. Všichni ho hledáme.”
Je zajímavé, že Hornby není člověk se silným vztahem k přírodě – o čemž říká, že mu to jedině pomohlo, aby se vžil do Cherylina absurdně nepřipraveného stavu, když se na PCT vydala. “Nemám žádné zkušenosti s pěšími túrami nebo divokou přírodou. Žádné,” přiznává. “Ale co se mi na knize líbilo, byl fakt, že byla napsaná pro někoho, jako jsem já: šok z toho všeho a Cherylina nepřipravenost přímo promlouvá k těm z nás, kteří tráví veškerý čas - odmítám říci mnoho času - přemýšlením o psaní, knihách, hudbě, filmech. To byl můj způsob. Jedním z důvodů, proč ta kniha funguje pro mnoho čtenářů je, že to není kniha napsaná pro pěší turisty… a došlo mi, že to bude Jean-Marc a jeho štáb, kdo bude konfrontován s její děsivou realitou. Já jsem se mohl podívat na hřebenovku na internetu a přemýšlet o ní ve své kanceláři v severním Londýně.”
Hornby vystavil filmový příběh tak, že všechny Cheryliny vzpomínky, pochybnosti a minulé zkušenosti přenesl spolu s ní na stezku, aby prosakovaly do toho, co právě prožívá v přítomném čase. “Myslím, že její kniha je méně interní, než se zdá být. Věci se zkrátka dějí,” poznamenává. “Je přinejmenším neobvyklé, najít knihu o přírodě, která obsahuje spoustu sexu a užívání drog! Cheryl na své cestě potkává lidi a tato setkání jsou sama o sobě transformační.“ Hornby pokračuje: “Ale potřeboval jsem se strukturou příběhu trochu zatřást. Chtěl jsem odhalit její minulost jiným způsobem. V knize Cheryl mluví o smrti své matky hned na začátku a vše se od toho odvíjí. To dává smysl, protože její próza je tak podmanivá a vy jste pak ochotní se s ní vydat kamkoliv. Ale bez její prózy jsem se rozhodl, že jsme museli vytvořit v příběhu jakési tajemství – co mělo na tuto mladou ženu tak špatný vliv? Takže začneme příběh odvíjet zpátky, počínaje rozvodem, až se dostaneme k prameni všeho, ke smrti Bobbi.”
Strayedová byla nadšená, že se její příběh dostal do rukou Hornbymu. “Opravdu si nedokážu vybavit spisovatele, kterého bych uznávala víc, než Nicka,” říká. “Jsem velký fanoušek jeho práce. Je zábavný, inteligentní, moudrý a také má dobré srdce. Myslím si, že byl tím pravým, kdo měl provést transformaci této knihy ve filmový scénář. Napsal krásný, odvážný scénář.”
Witherspoonová byla stejně ohromená. “Nick odvedl neuvěřitelnou práci, když opravdu zachytil Cherylin hlas a vystavil film jako nelineární vyprávění,” říká. “Promítl do příběhu tajemství, které se postupně rozvíjí, když se dozvídáte, proč se Cheryl vydala na tuto dlouhou cestu. Má úžasnou schopnost vytáhnout z mezilidských vztahů jejich emocionální podstatu.”
Papandreová konstatuje, že se Hornbymu podařilo dostat pod kůži ženské postavě stejně jako kterékoliv postavě, kterou v minulosti napsal. “Nick píše tak skvělé romány o moderních mužích,” přemítá, “ale Škola života je ženským příběhem o dospívání a to bylo stejně tak úžasné. Je zajímavé, že ho ve světě filmu upoutaly právě osudy ženských postav.”
Mezitím co Witherspoonová a Papandreová začaly řešit seznam se jmény potenciálních režisérů, jedno jméno je zaujalo: Jean-Marc Vallée. V té době byl ještě v počátečních fázích postprodukce na snímku Klub poslední naděje - a pozdvižení kolem tohoto snímku mělo teprve přijít. Je však upoutala energie jeho dvou předchozích filmů: Dar od boha, napínavý příběh homosexuála, který vyrůstá s konzervativním otcem v 70. letech v Quebecu a Královna Viktorie, intimní pohled do raného panování královny Viktorie. Oba snímky se vyznačovaly zářivými hereckými výkony. Na základě probíhajících rozhovorů s Brunou, Fox Searchlight a Nathanem Rossem si Vallée Hornbyho scénář přečetl a pustil se do práce. Vallée byl tak zaujatý příběhem a jeho potenciálem, že se nemohl dočkat, až se tento příběh stane jeho dalším filmem.
Ross říká: “Jean-Marc je opravdu skvělý vypravěč příběhů o lidech, kteří ve svém životě prochází mnoha změnami. Klub poslední naděje je Divočině podobný ve způsobu, jakým sledoval intenzivní fyzickou a emocionální proměnu hlavní postavy.”
“Když se režisér rozhoduje o svém příštím filmu, rozhoduje se zároveň o svém životním stylu. Když připravuji film, chci se ráno probouzet s úsměvem na tváři a s radostí, že můžu dělat svou práci. Způsob, jak toho docílit, je vybrat si správný projekt. Je to legrační, nemyslím si, že jsem to byl já, kdo si vybral DIVOČINU. DIVOČINA si vybrala mě. Cítím se privilegovaný, že jsem mohl být součástí filmového týmu a stejně jako všichni ostatní, jsem měl štěstí sloužit tomuto úžasnému příběhu a říci o něm světu. Příběh Cheryl Strayedové nám s pokorou připomíná, navzdory tomu, jak těžký a krutý život dokáže být, že se vždy můžeme oddat cestě krásy. ‘No jasně’, napadne vás s úsměškem. ‘Zatraceně jasně! To si pište!’” říká Vallée.
Jakmile se Vallée přidal k filmovému týmu, ponořil se do tvůrčí práce. “Jean-Marc a Nick společně pracovali po dobu dvou měsíců na úpravě scénáře, aby ho přizpůsobili Jean-Marcově vizi,” říká Reese Witherspoonová. “Objevila se v něm spousta vizuálních metafor. Jean-Marc je velmi přemýšlivý, citlivý filmař. Opravdu se zaměřil na vytvoření evokující atmosféry.”
“Od chvíle, kdy jsem si přečetl scénář, pak knihu, chtěl jsem se s Cheryl setkat. Tak jsem to cítil jako čtenář a daleko více jako režisér. Chtěl jsem s ní strávit nějaký čas a slyšet více o její cestě po PCT. Bez jakékoliv cenzury se dozvědět, jak to zvládla? Lidstvo má tendenci obvykle svalovat vinu na ostatní. Je to vždycky vina ostatních lidí, nemám pravdu? To ale není případ Cheryl. Její lidskost mě uklidnila. Příběh mě rozplakal i rozesmál, přiměl mě zapřemýšlet o tom, jak malí jsme na této planetě, jak malí jsme v divoké přírodě, ale jak jsme současně spojení se zemí, přírodou a jeden s druhým navzájem. Jak velcí, silní a krásní můžeme být. Cheryl uměla perfektně volit slova, jak popsat sebe sama, svou cestu a svůj život,“ říká Vallée.
Valléeho blízký vztah k hledání krásy na nepravděpodobných místech a neuhýbání temnotě byl pro Witherspoonovou obzvláště důležitý. “Bylo pro mě stejně důležité jako pro Jean-Marca, abychom opravdu ukázali každý prvek Cheryliny cesty, to ušlechtilé i to přízemní,” říká herečka a producentka. “Chtěli jsme ukázat, jak mimořádně fyzicky i duchovně náročná její cesta byla, ale zároveň jak inspirativní a krásný zážitek to byl.”
“Jak dosáhnu toho, aby tento film byl stejně emocionální jako kniha? Myslím, že odpovědí mi bylo, snažit se zůstat pravdivý a věrný materiálu a hlasu Cheryl. Ten hlas je předností této knihy. A měl být i předností filmu. Cheryl má specifický styl, jak o sobě mluví – jak vidí život, smrt, lásku, krutou upřímnost, soucit, touhu obejmout život, léčit, soužit se, pochopit, co je špatně. “Co to sakra dělám?” ptá se sama sebe po pár krocích na stezce,” říká Vallée.
Vallée říká, že si k příběhu našel cestu skrz momenty, které se křížily s jeho osobním životem. “Byl to pro mě velice emocionální příběh,” vysvětluje. “Moje matka podlehla rakovině v roce 2010. Bylo jí 72 let, ne 45, ale našel jsem souvislost v tom, jak Cheryl psala o smutku a o truchlení. Také pocházím z velmi skromných poměrů s opravdu silnými ženami. Cherylin život rezonoval s mým. Byla to pro mě snadné rozhodnutí, ujmout se režie tohoto příběhu.”
Vallée pokračuje: “Jak odvážný jsem byl jako režisér, to je něco jiného. Dost odvážný, abych dostál Cheryliným slovům, jejímu životu, ale zároveň natolik skromný, abych nepřeháněl, udělal to jednoduše a nekomplikoval, jak si její příběh zaslouží. To bylo největší výzvou. Tento projekt se mi líbil, díky svému silnému, emocionálnímu obsahu. Ale také jsem si uvědomoval, že jsem měl ve svých rukách ten druh materiálu, který režisérovi umožňuje pohrát si s jazykem, střihem, hudbou, zvukovým designem, se záběry - od nejširších záběrů na překrásnou krajinu po nejintimnější makro záběry Reesiny tváře a těla.”
“Příběh DIVOČINY byl odvyprávěn z úhlu pohledu silné ženské postavy na osamělé cestě, v žádném případě jsem to nechtěl dělat jinak. To, co vidí, vidíme i my. To, co slyší, slyšíme i my. O čem přemýšlí a sní, to také vidíme a slyšíme, protože jsme se rozhodli použít vnitřní hlas. Cheryliny myšlenky a komentáře nás provází na její cestě. Líbilo se mi to. Vždy jsem byl velkým fanouškem mluveného slova přes obraz,” říká Vallée. “A vždy jsem byl zastáncem toho, použít ve filmu již existující hudbu než tu filmovou. K mé velké radosti, Cheryl byla na hudbu orientovaná. To mi umožnilo pohrát si s výběrem muziky. Hledal jsem správné písničky, které jsou součástí našeho světa, a pouštěl je jako „DJ/režisér“. Pomáhaly mi příběh odvyprávět. DIVOČINA byla pro mě jako dělaná. Tak moc jsem si přál tento film natočit.“
Části seriálu: Divočina
- Divočina - “Co když správná odpověď není ne, ale ano? Co když mě to, co mě přimělo udělat všechno, co mi ostatní zazlívali, zároveň přivedlo sem? Co když to nikdy neodčiním? Co když už je to odčiněné? -- Cheryl Strayedová
- Divočina - “Jak divoké bylo nechat život jen tak plynout.“ -- Cheryl Strayedová
- Divočina - “Když tě zradí nervy - proč bys nervů dbal?” -- Emily Dickinsonová (zápis Cheryl Strayedové v registrační knize PCT)
- Divočina - Herecké obsazení – minulost a přítomnost
- Divočina - Země, vítr a oheň Život na stezce
Nejnovější komentáře