Domov pro tělo i duši: Stavební pocitovník očima ženy

Jsou kni­hy, kte­ré se vám nechce dát z ruky. Tak moc vás oslo­ví, tak moc máte chuť v nich lis­to­vat a nasá­vat ener­gii pro svůj život. Domov pro tělo i duši je o ces­tě za snem. Jakýmkoliv. Může to být vysně­ný dům. Může to být váš život­ní pro­jekt, život­ní vize nebo coko­liv jiné­ho, v čem cítí­te poten­ci­ál štěs­tí, spo­ko­je­nos­ti a las­ka­vos­ti pro svo­ji duši. Autorce se poda­ři­lo popsat poci­to­vě i čis­tě fak­tic­ky ces­tu za svým vysně­ným domeč­kem. Deníček, poci­tov­ník, krás­né foto­gra­fie z její­ho archí­vu, upřím­né zpo­vě­di, když dochá­ze­ly síly, slzy rados­ti i úna­vy a hlav­ně pocit, že i spl­ně­né sny jsou svým způ­so­bem stres, pro­to­že si na ně musí­te zvyk­nout. A přes­ně to byla potom třeš­nič­ka na dor­tu v závě­ru kni­hy, díky kte­ré jsem si ji zařa­di­la do šuplíč­ku „ty nedám z ruky“ a mini­mál­ně se mnou bude tato kni­ha pro­ží­vat celý rok, vždyc­ky někde po ruce, dokud si já sama nedo­jdu za svým snem a nezvyk­nu si na něj.

Život je jako pohád­ka? Ale pohád­ky zapo­mně­ly pokra­čo­vat…

Autorka mě ke kon­ci kni­hy dosta­la při­zná­ním: On i ten její vysně­ný dům má dru­hou strán­ku min­ce, jak na kon­ci kni­hy při­zná­vá, je těž­ké si i jenom zvyk­nout na zce­la nový život a byd­le­ní. Nic není růžo­vé. Všechno vyža­du­je prá­ci. Práce i zvyk na výsled­ky – a to je napří­klad věc, kte­rou mám jen tak někdo nepři­zná. „A pak už bylo všech­no zali­té slun­cem,“ tvr­dí nám i pohád­ky. Ale nema­jí prav­du. To nej­hor­ší při­šlo ve chví­li, kdy se spl­nil sen. Zvyknout si na něj, při­jmout ho, začít o něj pečo­vat,  poprav­dě, až POTOM začí­ná ta pra­vá prá­ce. A dosti boles­ti­vé je zjis­tit i to, že někdy by neva­di­lo, kdy­by se věci nasu­nu­ly zase do sta­rých býva­lých kole­jí.  Ale to je pře­ce tak moc nor­mál­ní! No ano, kdo z per­ma­nent­ně šťast­ných lidí vám tohle při­zná?

Stejná je i život­ní ces­ta.

Knihu Renáty Kiary Vargové kaž­dý čte­nář bude vní­mat jinak. Podle toho, do jak život­ní situ­a­ce a dušev­ní­ho roz­po­lo­že­ní mu pad­ne.

V pod­sta­tě to je dení­ček, den po dni, jed­né stav­by, kte­ré vzni­ka­la od srd­ce. Věci prak­tic­ké, věci poci­to­vé – tady si uži­je jak muž, tak žena. Netušila jsem, co prá­ce je kolem stav­by domu! Co všech­no je tře­ba zaří­dit – a chvá­la autor­ce, kte­rá tohle všech­no nezá­živ­né umí struč­ně, jas­ně popsat a ope­p­řit vlast­ní­mi poci­ty. A jed­not­li­vý­mi měsí­ci se jako čer­ve­ná heb­ká nit­ka táh­nou také drob­né rados­ti, kaž­dý měsíc je čas udě­lat si deko­ra­ci, vylep­šit zahra­du, domov – a to prá­vě teh­dy, když potře­bu­je­te ten dušev­ní relax, zamě­řit pozor­nost jinam a tvo­řit pro radost.

A odnes­la jsem si pocit, že celý dům, všech­ny deko­ra­ce a nápa­dy, ale i celá kni­ha byla jed­no­du­še tvo­ře­na s rados­tí.

A prá­vě tak bychom měli žít život. S rados­tí i ve chví­li, kdy se pří­liš neda­ří a nemá­te jiné boty k dis­po­zi­ci, než zablá­ce­né holín­ky.

O autor­ce: Renáta Kiara Vargová je malíř­ka, redak­tor­ka, žena, kte­rá šla za svým snem a napsa­la o tom nená­pad­nou, ale o to důle­ži­těj­ší kni­hu. Kdo ji jed­nou ote­vře, tomu se jeho vlast­ní sny zhmot­ní před oči­ma a polo­ží tu otáz­ku „Tak co, chceš taky?“. Ráda s ostat­ní­mi sdí­lí pozná­ní o sebe­roz­vo­ji, učí se žít svo­bod­ně a pod­le vlast­ních před­stav. Mrkněte na její strán­ky, www.kiara.cz

Knihu vyda­lo nakla­da­tel­ství Eminent, 2018, www.eminent.cz

---