Dopisy ztraceným – Brigid Kemmerer

Zdravím všechny své báječné čtenáře u nového článku!

Začínám mít pocit, že mi už dnešní doba začíná dost lézt na mozek. Celé dny pouze jen pracuji nebo čtu, nic mezi tím. Blogu se opět věnuji pouze po nocích, kdy je jediná doba, kdy mám na vlastní koníčky trochu čas. Ale i tak jsem pár knih přečetla, a jednou z nich byla starší kniha Dopisy ztraceným od autorky Brigid Kemmerer. Četla jsem ji na doporučení kamarádky, protože nedávno od autorky vyšla další kniha – Na co slova nestačí. Na tu vám brzy taky přinesu recenzi. Ale pojďme se nejprve podívat na Dopisy.

Autor: Brigid Kemmerer
Počet stran: 344
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2019
Série: Dopisy ztraceným #1
Překlad: Helena Šváchová 

Julietina maminka byla fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, jak se s tím dovede vyrovnat. Declan je ten typ kluka, na kterého nechcete narazit. Během veřejně prospěšných prací se pokouší uprchnout démonům své minulosti, a když si přečte dopis, který najde vedle hrobu, neodolá a odepíše. Netrvá to dlouho a už se svěřuje cizímu člověku a je jasné, že mají opravdu hodně společného…

Ačkoliv už po youngadult knihách netíhnu tolik, co dříve, pořád jich mám dost, které bych si ještě chtěla přečíst. Mezi nimi byla právě i kniha Dopisy ztraceným, která krátce po vydání obletěla doslova rychlostí světla celý instagram a objevila se na spoustě knižních blozích i na sociálních sítích. Tuto recenzi píšu těsně po přečtení, takže předem se omlouvám, pokud bude lehce chaotická.

Pro ty, kteří by přece jenom tuto knihu neznali – Dopisy ztraceným představují příběh Juliet, dívky která díky tragické nehodě přišla o svoji mámu, která se vracela z letiště. Její matka byla jedná ze známých fotografek pro noviny a pověstná byla tím, že fotila hlavně snímky z války a jejích následků. Měla výborné nadání pro skvělé fotografie a její dcera Juliet to po ní zdědila. Ovšem po tom, co přišla o matku, se přestala Juliet focení věnovat. Naproti ní tady máme Declana, stejně starého chlapce, který má záznam v rejstříku, má nařízené veřejně prospěšné práce a všichni si o něm myslí, že skončí v kriminále. Badboy a tichá dívka. Jasně, leckdo by si řekl – typické klišé pro youngadult, a ano, s tím souhlasím, musím ale podotknout, že tato kniha je od běžných youngadult celkem liší.

Kniha se četla velice dobře, měla jsem ji za tři dny přečtenou, poslední třetinu jsem sfoukla během dvou hodinek v sobotním odpoledni po práci. Autorka má výborný styl vyprávění, který udrží čtenáře v pozoru u čtení a nedovolí mu od příběhu odejít. Děj ubíhá svižnějším tempem, nezadrhává se. Skoro každá kapitola začíná emailem, který píše jedna postava druhé. Vzájemně nevědí, kdo je ten druhý, píší si anonymně. Začalo to na hřbitově, když Juliet zanechala na hrobu své matky dopis. Jednoho dne se tam vrátila a zjistila, že na dopise je cizí písmo, které jí „odpovědělo“. Ze začátku je z toho velice rozhozená, ale rozhodně e neznámého konfrontovat, tak mu napíše speciálně jen pro něj vzkaz. A tak postupně začne jejich komunikace. Celá ta myšlenka, že čtenář zná obě postavy, které se v reálu vlastně znají, ale neví o tom, je tu dobře zpracovaná, líbí se mi zapojení emailů do konceptu, dle mého názoru to příběh ozvlášťnuje.

Pokud hledáte příjemnou, lehce romantickou citovou knihu a nevadí vám nálepka youngadult ani mladší postavy, rozhodně vám ji doporučuji.