Duel Frost/Nixon

Dělat roz­ho­vor s Richardem Nixonem. S tím Nixonem, co si ješ­tě „líže rány“ po snad nej­vět­ším skan­dá­lu, kte­rý kdy někte­rý z ame­ric­kých pre­zi­den­tem zažil. Zdá se to být tak jed­no­du­ché... Ale David Frost je víc „herec“ než inves­ti­ga­tiv­ní novi­nář a tak mu to s upo­ví­da­ným Nixonem jde od dese­ti k pěti. Přesto to nako­nec dob­ře dopad­ne... V zása­dě dob­ře to nako­nec dopadlo i v mém vní­má­ní toho­to fil­mu. Začátek výbor­ný, před­sta­vi­tel Frosta (Michael Sheen) měl jis­kru v očích a vyslo­ve­ně mě bavil. Čím méně se mu ale v „sou­bo­ji“ s Nixonem daři­lo, tím mě film bavil méně a poma­lu jsem s ním začal ztrá­cet trpě­li­vost. A pak to koneč­ně při­šlo: Docela drs­ný tele­fo­nát mezi obě­ma pro­ta­go­nis­ty, v němž měl Nixon víc než vypi­to, to hez­ky odstar­to­val, načež Frost koneč­ně pře­sta­ne v pří­pra­vách na roz­ho­vor spo­lé­hat jen dru­hé a na začát­ku samot­né­ho roz­ho­vo­ru pak pou­ži­je i „zbraň“, kte­rou až dopo­sud bra­vur­ně pou­ží­val jeho pro­ti­hráč. Vykolejený Nixon se pak totál­ně sesy­pe a divá­ka po finál­ním roz­ho­vo­ru obou pro­ta­go­nis­tů mezi čtyř­ka oči­ma asi jen napad­ne, zda by to vše nedo­padlo zce­la jinak nebýt toho, že si Nixon z inkri­mi­no­va­né­ho tele­fo­ná­tu s Frostem nic nepa­ma­to­val. Co si na tom­to fil­mu budu beze­spo­ru pama­to­vat já, je to, že i film, kte­rý Vám v jed­nu chví­li při­jde spíš jako tako­vá více méně nud­ná rekon­struk­ce udá­los­tí (viz občas­né vstu­py někte­rých akté­rů, kte­ří do toho vstu­pu­jí jako by se nejed­na­lo o hra­ný film ale o doku­ment) může být nako­nec doce­la hut­né dra­ma. Drama pod­le sku­teč­ných udá­los­tí.

---