Epos o Gilgamešovi – příběh proměny pyšného hrdiny

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Gilgameš pro Enkidua, pří­te­le své­ho,

hoř­ce plá­če a utí­ká na step:

„Až já zemřu, nebu­du snad jako Enkidu?

Hoře se vplí­ži­lo do mého nit­ra.

Ze stra­chu před smr­tí utí­kám na step, k Uta-napištimu, synu Ubara-tutua, na ces­tu jsem se vydal a spěš­ně krá­čím. K sou­těs­kám hor­ským jsem dora­zil v noci, spat­řil jsem lvy a ule­kl jsem se.

Svou hla­vu pozve­dl jsem, k Sinoví se mod­lím a k Ištaře vzne­še­né, mezi bohy stou­pa­jí pros­by mé: ‚... ve zdra­ví mne zacho­vej­te!“

Nejstarší dochované velké epické dílo

Jde o jed­no z nej­star­ších docho­va­ných vel­kých epic­kých děl lid­stva, ačko­liv jeho úst­ní tra­di­ce je ješ­tě star­ší (pří­běh Gilgameše je sta­rý téměř 5000 let), a záro­veň jde o nej­vý­znam­něj­ší text sta­ro­vě­ké Mezopotámie, kde byl Gilgameš národ­ním hrdi­nou. V pře­kla­dech dílo nese název Gilgameš nebo Epos o Gilgamešovi, z původ­ní­ho Bilgames – výho­nek stro­mu mésu, tj. strom živo­ta; řec­ky Gilgamos. Historici pova­žu­jí Gilgameše za his­to­ric­kou posta­vu – za sumer­ské­ho krá­le a vlád­ce měs­ta Uruku. Byl-li Gilgameš sku­teč­nou his­to­ric­kou osob­nos­tí, před­po­klá­dá se, že vlá­dl měs­tu Uruku při­bliž­ně ve 27.–26. sto­le­tí př. n. l. Text z počát­ku 2. tisí­ci­le­tí př. n. 1. se opi­so­vá­ním a růz­ný­mi úpra­va­mi vyví­jel, epos vzni­kal postup­ně po něko­lik sta­le­tí, tak­že exis­tu­je řada jeho ver­zí, z nichž nej­zná­měj­ší docho­va­ná je tzv. stan­dard­ní baby­lón­ská ver­ze.  Základ tvo­ří dva­náct hli­ně­ných tabu­lek, v nichž se mj. obje­vu­je předob­raz bib­lic­ké poto­py a noemo­vy archy.

Historie hliněných destiček

Nejznámější ver­ze byla nale­ze­na v 19. sto­le­tí v knihov­ně asyr­ské­ho krá­le Aššurbanipala v Ninive. Na exis­ten­ci epo­su upo­zor­nil roku 1872 brit­ský asy­ri­o­log George Smith, kte­rý obje­vil pasáž o poto­pě svě­ta nápad­ně při­po­mí­na­jí­cí bib­lic­ké vyprá­vě­ní. Od té doby byly v Mezopotámii i okol­ních zemích nale­ze­ny dal­ší frag­men­ty sta­ro­ba­by­lón­ských, asyr­ských, che­tit­ských a sumer­ských ver­zí, díky nimž se poda­ři­lo rekon­stru­o­vat vět­ši­nu tex­tu.

Verze a prameny

Jedná se o sta­ro­ba­by­lon­ský epos, kte­rý se docho­val v něko­li­ka růz­ných ver­zích. Prvním pra­me­nem jsou Sumerské pří­běhy o Gilgamešovi (cca 2100–1800 př. n. l.), kte­ré ješ­tě nepřed­sta­vu­jí jed­not­ný epos, ale spí­še před­lo­hu. Dochovalo se něko­lik samo­stat­ných vyprá­vě­ní o Gilgamešovi: Gilgameš a Agga, Gilgameš a Chuvava (poz­děj­ší Humbaba), Gilgameš a Nebeský býk, Smrt Gilgameše, Gilgameš, Enkidu a pod­svě­tí.

Starobabylónská ver­ze (cca 1800–1600 př. n. l.), kte­rá před­sta­vu­je „star­ší epos“. Zde již vzni­ká sku­teč­ný Epos o Gilgamešovi jako sou­vis­lé vyprá­vě­ní. Začínal slo­vy: „Převyšující všech­ny ostat­ní krá­le...“ Odtud pochá­zí mno­ho scén, kte­ré zná­me dnes – přá­tel­ství s Enkiduem, výpra­va pro­ti Humbabovi, smrt Enkidua, hle­dá­ní nesmr­tel­nos­ti. Dochoval se však jen ve zlom­cích.

Standardní baby­lón­ská (niniv­ská) ver­ze (cca 1200–700 př. n. l.), nejmlad­ší a nej­úpl­něj­ší ver­ze, kte­rou dnes čte­me nej­čas­tě­ji. Začíná slo­vy: „Ten, kte­rý zřel hlu­bi­ny...“ Podle tra­di­ce ji redi­go­val písař a uče­nec Sîn-lēqi-unninni. Dochovala se zejmé­na v knihov­ně Aššurbanipal v Ninive, pro­to se jí někdy říká niniv­ská ver­ze. Právě tato ver­ze obsa­hu­je dva­náct tabu­lek a je nej­úpl­něj­ší, ačko­liv chy­bí roz­sáh­lé kusy tex­tu.

Hrdinský příběh

Epos vyprá­ví pří­běh sumer­ské­ho krá­le Gilgameše z měs­ta Uruku, jeho přá­tel­ství s divo­kým mužem Enkiduem, jejich hrdin­ské činy, boje s obrem Humbabou a Nebeským býkem i násled­né­ho hle­dá­ní nesmr­tel­nos­ti. Vedle dob­ro­druž­né­ho pří­bě­hu před­sta­vu­je hlu­bo­kou úva­hu o přá­tel­ství, smr­ti, lid­ském údě­lu a hra­ni­cích lid­ské exis­ten­ce. Právě motiv smr­tel­nos­ti a mar­né­ho hle­dá­ní věč­né­ho živo­ta řadí Epos o Gilgamešovi k nej­vý­znam­něj­ším dílům svě­to­vé lite­ra­tu­ry.

Překlady

Existují dva základ­ní čes­ké pře­kla­dy, jeden krat­ší a lite­rár­ně sty­li­zo­va­ný, dru­hý roz­sáh­lej­ší a odbor­něj­ší: Gilgameš (1944) od kla­sic­ké­ho filo­lo­ga a pře­kla­da­te­le Ferdinanda Stiebitze a Epos o Gilgamešovi (1975) od ori­en­ta­lis­ty Lubora Matouše. Stiebitzův star­ší a krat­ší pře­klad, číta­jí­cí cca 66 stran, se čas­to obje­vo­val v čítan­kách, anto­lo­gi­ích a škol­ních výbo­rech. Bývá výraz­ně zkrá­ce­ný a slou­žil spí­še jako zpří­stup­ně­ní děje než jako úpl­né vydá­ní. Matouš, čes­ký ori­en­ta­lis­ta a asy­ri­o­log, poří­dil mno­hem úpl­něj­ší a odbor­ně fun­do­va­něj­ší pře­klad. Jeho vydá­ní obsa­hu­je nejen stan­dard­ní baby­lón­skou (niniv­skou) ver­zi epo­su, ale také sumer­ské epic­ké zpěvy, komen­tá­ře, poznám­ky a výklad pro­ble­ma­tic­kých míst. Proto má jeho vydá­ní kolem 140–190 stran pod­le kon­krét­ní edi­ce. Právě ten­to dru­hý pře­klad bývá na sezna­mu matu­rit­ní lite­ra­tu­ry.

Doba

Epos o Gilgamešovi pochá­zí ze sta­ro­vě­ké Mezopotámie. Jeho nej­star­ší čás­ti vychá­ze­jí ze sumer­ských pří­bě­hů vzni­ka­jí­cích při­bliž­ně mezi 21.–18. sto­le­tím př. n. l., zatím­co nej­zná­měj­ší podo­ba epo­su byla zapsá­na v akkad­šti­ně ve stan­dard­ní baby­lón­ské ver­zi kolem 12.–7. sto­le­tí př. n. l. Dílo nále­ží k lite­ra­tu­ře sta­ro­vě­ké­ho Předního výcho­du a je pova­žo­vá­no za nej­star­ší docho­va­ný hrdin­ský epos svě­to­vé lite­ra­tu­ry. Nevzniklo v rám­ci umě­lec­ké­ho smě­ru v moder­ním slo­va smys­lu, ale v pro­stře­dí mezo­po­tám­ské myto­lo­gie, nábo­žen­ství a krá­lov­ské tra­di­ce.

Žánr

Z hle­dis­ka žán­ru jde o hrdin­ský epos, tedy roz­sáh­lou epic­kou bás­nic­kou sklad­bu vyprá­vě­jí­cí o činech výji­meč­né­ho hrdi­ny. Epos spo­ju­je dob­ro­druž­ný děj s myto­lo­gic­ký­mi a nábo­žen­ský­mi moti­vy. Vypráví pří­běh krá­le Gilgameše, jeho přá­tel­ství s Enkiduem, hrdin­ských skut­ků i násled­né­ho hle­dá­ní nesmr­tel­nos­ti. Z toho­to důvo­du se nejed­ná pou­ze o hrdin­ský epos ve smys­lu Iliady, neboť dru­há polo­vi­na díla se mění téměř ve filo­zo­fic­kou ces­tu za pozná­ním lid­ské­ho údě­lu. Proto někte­ří lite­rár­ní his­to­ri­ko­vé upo­zor­ňu­jí, že Gilgameš je sou­čas­ně myto­lo­gic­ký epos a čás­teč­ně exis­ten­ci­ál­ní výpo­věď.

Námět

Námětem epo­su jsou hrdin­ské činy sumer­ské­ho krá­le a uruc­ké­ho vlád­ce Gilgameše, jeho přá­tel­ství s Enkiduem, boj s nad­při­ro­ze­ný­mi bytost­mi a násled­né hle­dá­ní nesmr­tel­nos­ti. Dílo vychá­zí ze sta­ro­me­zo­po­tám­ských mýtů, legend a nábo­žen­ských před­stav. Vedle dob­ro­druž­ných a hrdin­ských moti­vů zpra­co­vá­vá také otáz­ky přá­tel­ství, smr­ti, pomí­ji­vos­ti lid­ské­ho živo­ta, stra­chu ze smr­ti, ztrá­ty blíz­ké­ho člo­vě­ka a smys­lu lid­ské exis­ten­ce. Významnou roli hra­jí rov­něž vzta­hy mezi lid­mi a bohy, motiv puto­vá­ní, zasvě­ce­ní a hle­dá­ní moud­ros­ti.

Téma

Ústředním téma­tem Eposu o Gilgamešovi je roz­pad pýchy ega v kon­fron­ta­ci s vlast­ní smr­tel­nos­tí a hle­dá­ní smys­lu lid­ské­ho živo­ta. Gilgameš, kte­rý zpo­čát­ku sám sebe pova­žu­je za výji­meč­né­ho a téměř bož­ské­ho, vystu­pu­je jako moc­ný a téměř nepo­ra­zi­tel­ný vlád­ce, je skr­ze smrt své­ho dru­ha Enkidua při­ve­den k pozná­ní vlast­ních hra­nic a čelí sku­teč­nos­ti, že ani on nemů­že unik­nout smr­ti, a je nucen při­jmout lid­skou exis­ten­ci.

Charakteristika a jazyk

Jazyk se znač­ně liší od moder­ní lite­ra­tu­ry. Jazyk a styl není moder­ní – ana­ly­zu­jí­cí, popi­su­jí­cí, vyprá­vě­cí, téměř neob­sa­hu­je spoj­ky ani zájme­na. Epos o Gilgamešovi je psán obraz­nou řečí, podob­ně jako sta­ré mýty či Bible. Styl epo­su je monu­men­tál­ní, slav­nost­ní, obřad­ný (podob­ně jako Bible a sta­ré mýty) a ritu­ál­ní. V dlou­hých větách se vysky­tu­jí mno­há opa­ko­vá­ní, množ­ství vzne­še­ných for­mu­lí, sezna­mů, mod­li­teb, oslav­ných řečí i kos­mic­kých obra­zů. Místy je medi­ta­tiv­ní, zejmé­na v pasá­žích věno­va­ných smr­ti, osu­du a hle­dá­ní nesmrtelnosti.Text vyu­ží­vá čet­ná repe­ti­ce (tau­to­lo­gie, syno­ny­ma, slo­va růz­né­ho význa­mu, vsuv­ky, dlou­hé litá­nie na půl stra­ny), para­le­lismy, ustá­le­né epic­ké for­mu­le a sym­bo­lic­ké obra­zy, kte­ré usnad­ňo­va­ly zapa­ma­to­vá­ní a úst­ní tra­do­vá­ní pří­bě­hu. Časté jsou hyper­bo­ly, při­rov­ná­ní, obrazná pojme­no­vá­ní a slav­nost­ní řeč­nic­ký tón. Jazyk je archaic­ký a his­to­ri­zu­jí­cí (jest, jsouc­no, neb, kol, viz, slyš, hleď...). Původně byl určen k před­ná­še­ní či reci­ta­ci, čemuž odpo­ví­dá jeho ryt­mic­ký a zpěv­ný cha­rak­ter. Vyprávění pro­po­ju­je rea­lis­tic­ké prv­ky s myto­lo­gic­ký­mi a nábo­žen­ský­mi moti­vy.

Postavy

V díle vystu­pu­jí lidé i boho­vé a nad­při­ro­ze­né bytos­ti.

Gilgameš – král měs­ta Uruku, „dvou­tře­ti­no­vý bůh“, vyví­je­jí­cí se od tyran­ské síly až k pozná­ní smr­tel­nos­ti a k moud­ros­ti při­je­tí. Symbolizuje lid­ské ambi­ce po bož­skosti.

Ninsun – význam­ná posta­va sumer­ské myto­lo­gie a Eposu o Gilgamešovi, zná­má pře­de­vším jako mat­ka hrdi­ny Gilgameš. V tra­di­ci sta­ro­vě­ké Mezopotámie byla uctí­vá­na jako bohy­ně spo­jo­va­ná s moud­ros­tí, výkla­dem zna­me­ní a mateř­skou ochra­nou. Její role v epo­su zdů­raz­ňu­je roz­va­hu a duchov­ní vede­ní. Bývá ozna­čo­vá­na jako „Divoká krá­va“ a pat­ři­la mezi bož­stva sumer­ské­ho pan­te­o­nu. Na roz­díl od mno­ha váleč­ných či kos­mic­kých bohů je její obraz spo­jen pře­de­vším s moud­ros­tí, péčí a pro­roc­kým vhle­dem, což jí dává zvlášt­ní posta­ve­ní mezi mezo­po­tám­ský­mi bož­stvy.

Enkidu – původ­ně bytost pří­ro­dy, „divo­ký muž“, je vytvo­řen jako pro­ti­hráč Gilgameše (rov­no­vá­ha civi­li­za­ce a pří­ro­dy) a jeho smrt spouš­tí Gilgamešovu pro­mě­nu. Symbolizuje při­ro­ze­nost, kte­rá se sta­ne vědo­mím ztrá­ty.

Šamchat – chrá­mo­vá žena (kul­tic­ká pro­sti­tut­ka), arche­typ kul­tu­ry, civi­li­za­ce, ini­ci­a­ce. Přivádí Enkidua z pří­ro­dy do lid­ské­ho svě­ta. Její funk­ce je být mos­tem mezi pří­ro­dou a kul­tu­rou.

Humbaba – stráž­ce Cedrového lesa, arche­typ cha­o­tic­ké síly pří­ro­dy, musí být pora­žen, aby se ote­vřel pro­stor lid­ské expan­zi. Symbolizuje hra­ni­ce, kte­ré hrdi­na pře­kra­ču­je.

Ištar – bohy­ně lás­ky a vál­ky, arche­typ nepřed­ví­da­tel­né bož­ské žen­ské síly, rea­gu­je na odmít­nu­tí hně­vem a destruk­cí. Symbolizuje bož­skou moc, kte­rá neod­pouš­tí odmít­nu­tí.

Nebeský býk – moc­ná myto­lo­gic­ká bytost, sesla­ná bohy­ní Ištar jako nástroj pomsty pro­ti Gilgamešovi. Patří k nej­zná­měj­ším nestvůrám sta­ro­vě­ké mezo­po­tám­ské myto­lo­gie a jeho poráž­ka před­sta­vu­je jeden z vrcho­lů epo­su. Nebeský býk před­sta­vu­je bož­ský hněv, cha­o­tic­ké pří­rod­ní síly a moc bohů nad lid­mi. Jeho poráž­ka uka­zu­je mimo­řád­nou sílu a odva­hu Gilgameše a Enkidua, sou­čas­ně však pře­kra­ču­je hra­ni­ce, kte­ré boho­vé smr­tel­ní­kům sta­no­vi­li. V mezo­po­tám­ské tra­di­ci tak nejde pou­ze o sou­boj s nestvůrou, ale o střet člo­vě­ka s bož­ským řádem.

Uta-napištim – pře­ži­vší poto­py, arche­typ moud­ré­ho star­ce / nosi­te­le tajem­ství nesmr­tel­nos­ti, uka­zu­je Gilgamešovi hra­ni­ci člo­vě­ka. Jeho funk­ce je posled­ní hra­ni­ce pozná­ní.

Uruk – jed­no z nej­vý­znam­něj­ších měst sta­ro­vě­ké­ho Sumeru v již­ní Mezopotámii na úze­mí dneš­ní­ho Iráku. Je čas­to ozna­čo­vá­no za prv­ní sku­teč­ně vel­ké měs­to lid­ských dějin a hrá­lo klí­čo­vou roli při vzni­ku urba­ni­za­ce, stát­ní sprá­vy a nej­star­ších forem písma. V obdo­bí své­ho nej­vět­ší­ho roz­kvě­tu ve 4. tisí­ci­le­tí př. n. l. pat­ři­lo k nej­vět­ším sídlům na svě­tě. Uruk se roz­ví­je­lo při­bliž­ně od 5. tisí­ci­le­tí př. n. l. a dalo jmé­no celé uruc­ké peri­o­dě (Uruk Period), během níž se v již­ní Mezopotámii for­mo­va­ly prv­ní měst­ské stá­ty. Město ovliv­ňo­va­lo širo­ké oko­lí pro­střed­nic­tvím obcho­du, kolo­ni­za­ce i kul­tur­ních ino­va­cí a sta­lo se jed­ním z hlav­ních cen­ter sumer­ské civi­li­za­ce. Uruk je úzce spo­jo­vá­no se vzni­kem klí­no­vé­ho písma kolem roku 3200 př. n. l. Právě zde vzni­ka­ly nej­star­ší zná­mé admi­nis­tra­tiv­ní zázna­my, kte­ré slou­ži­ly k evi­den­ci zbo­ží, země­děl­ské pro­duk­ce a hos­po­dář­ských akti­vit. Rozvoj písma byl sou­čás­tí šir­ší­ho pro­ce­su vzni­ku orga­ni­zo­va­né stát­ní sprá­vy a slo­ži­těj­ší spo­leč­nos­ti. Město je neod­dě­li­tel­ně spo­je­no s legen­dár­ním krá­lem Gilgamešem, hlav­ní posta­vou slav­né­ho mezo­po­tám­ské­ho epo­su. Významným nábo­žen­ským cen­t­rem byl okrsek Eanna zasvě­ce­ný bohy­ni Inanna, jejíž kult pat­řil k nej­vliv­něj­ším v celé Mezopotámii. Pozůstatky Uruku, zná­mé také jako Warka, leží v již­ním Iráku. Lokalita obsa­hu­je rui­ny chrá­mo­vých kom­plexů, monu­men­tál­ních sta­veb a měst­ských hra­deb, kte­ré posky­tu­jí jedi­neč­ný pohled na vznik prv­ních měst­ských spo­leč­nos­tí. Od roku 2016 je sou­čás­tí svě­to­vé­ho dědic­tví UNESCO v rám­ci oblas­ti The Ahwar of Southern Iraq.

Obsah

Narodil se Gilgameš, aby se stal novým krá­lem. V epo­su je jeho mat­kou bohy­ně Ninsun, nazý­va­ná „divo­ká krá­va Ninsun“. Jeho otec bývá uvá­děn jako Lugalbanda, ačko­li někte­ré tra­di­ce se v detai­lech liší. Gilgameš se stal krá­lem měs­ta Uruk. Na prosbu bohy­ně Aruru pak povstal z hlí­ny Enkidua. Enkidu vzni­ká z hlí­ny a žije mezi zví­řa­ty jako divo­ká bytost. Později se střet­ne s Gilgamešem. Nejprve spo­lu zápa­sí, ale po zápa­se se z nich sta­nou neroz­luč­ní přá­te­lé. A byli s Gilgamešem jako dva „brat­ři“, dva přá­te­lé, dva dru­zi, kte­ří spo­lu vítě­zi­li boj s pří­še­rou Humbabou. Za naru­še­ní bož­ské­ho řádu je Enkidu odsou­zen k smr­ti. Pak Enkidu zemřel a Gilgameš truch­lí, hoře­ku­je. Protože prá­vě teh­dy se Gilgameš popr­vé setká s vlast­ní smr­tel­nos­tí. „Jestli zemřel Enkidu, zemřu i já.“ Po smr­ti Enkidua se Gilgameš vydá­vá hle­dat tajem­ství nesmr­tel­nos­ti. Putuje až k Uta-napištimovi, pře­ži­vší­mu poto­py svě­ta, aby se dozvě­děl, zda lze unik­nout smr­ti. Nakonec však pocho­pí, že nesmr­tel­nost nále­ží bohům, zatím­co údě­lem člo­vě­ka je smr­tel­nost. Tento pří­běh se stal zákla­dem Eposu o Gilgamešovi, nej­star­ší­ho docho­va­né­ho hrdin­ské­ho epo­su svě­to­vé lite­ra­tu­ry.

1. Deska – Gilgameš, vlád­ce Uruku, tyra­ni­zu­je své pod­da­né svý­mi pře­hna­ný­mi sta­vi­tel­ský­mi plá­ny a také tím, že obtě­žu­je uruc­ké ženy. Ti naří­ka­jí a stě­žu­jí si k bohům, kte­ří stvo­ří divo­ké­ho člo­vě­ka Enkidua a ten má zba­vit uruc­ké oby­va­tel­stvo útla­ku. Enkidua stvo­ří z hlí­ny bohy­ně Aruru. Tato tabul­ka kon­čí Gilgamešovými sny, kte­ré jsou Gilgamešovými rád­ci vylo­že­ny tak, že mu při­jde sil­ný part­ner.
2. Deska – Enkidu žije ve ste­pích a horách s divo­kou zvě­ří a ničí lov­cům pas­ti. Lovec si stě­žu­je Gilgamešovi, kte­rý lov­ci pora­dí, aby k napa­jedlu při­ved­li krás­nou nevěst­ku Šamchat (akkad­sky smy­sl­ná, dob­ře rost­lá), kte­rá Enkidua sve­de a poté i zci­vi­li­zu­je (milu­jí se šest dní a sedm nocí). V Uruku se Enkidu setká s Gilgamešem, se kte­rým se utká v boji, a poté, co zjis­tí, že jejich síly jsou vyrov­na­né, spřá­te­lí se. (Není jas­né, kde se v Uruku setka­li. Podle někte­rých ver­zí Enkidu Gilgameše potkal, když šel za milen­kou. Podle jiné ver­ze se střet­li u brá­ny, když Enkidu při­chá­zel). Brzy poté se roz­hod­nou, že spo­lu pod­nik­nou výpra­vu pro­ti Chumbabovi (Chuvava, Chuwawa). Rádci je od toho­to nápa­du zra­zu­jí.
3. Deska – Zde se Gilgamešovi rád­ci smí­ří s plá­nem jejich výpra­vy a dáva­jí mu rady. Gilgameš se nej­pr­ve radí s krá­lov­nou – bohy­ní Ninsunou (Ninsumunnou). Královna obě­tu­je bohu Šamašovi a dá jim cen­né rady.
4. Deska – Tato tabul­ka je ve vel­mi špat­ném sta­vu a někte­ré čás­ti této tabul­ky jsou zce­la nečitelné.[zdroj?] Zde se Gilgameš s Enkiduem sami vyda­jí na ces­tu (polo­ha cedro­vé­ho lesa není zná­ma, ale mno­zí bada­te­lé se domní­va­jí, že ležel v Libanonu). O ces­tě se kvů­li poško­ze­ní neví téměř nic, ale na kon­ci tabul­ky má Gilgameš sny (někdy dva, jin­dy tři), kte­ré Enkidu vylo­ží tak, že výpra­va bude úspěš­ná.
5. Deska – Zde výpra­va dora­zí až do cedro­vé­ho lesa, kdy začnou kácet vybra­ný cedr (je zde veli­ce peč­li­vě popsán les). Brzy k nim dora­zil Chumbaba nej­pr­ve se jim posmí­val a pak je chy­til do rukou a chtěl je pus­tit do pro­pas­ti. V této chví­li se do věci, na zákla­dě Gilgamešovy mod­lit­by, vlo­ži­li boho­vé – pře­de­vším Šamaš a sesla­li na Chumbabu vítr, kte­rý mu zabrá­nil v pohy­bu a zachy­tl pada­jí­cí­ho Gilgameše a Enkidua. Chumbaba je poté pro­sí o milost, ale když se chce Gilgameš sli­to­vat, Enkidu mu to roz­mlu­ví a zabi­je ho. Pak mu usek­nou hla­vu, kte­rou na voru dopra­ví do Uruku.
6. Deska – Po návra­tu z výpra­vy se do Gilgameše zami­lu­je Ištar (Inanna), ten ji odmít­ne poměr­ně neu­cti­vým způ­so­bem (vyjme­no­vá­vá milen­ce, kte­ré Ištar poté, co se jich naba­ži­la od sebe ode­hna­la). To Ištar ura­zi­lo a obrá­ti­la se na své­ho otce Ana, aby ji dal straš­né­ho nebes­ké­ho býka (Alú). An váhá s vydá­ním býka, ale poté, co Ištar začne vyhro­žo­vat, že vypus­tí mrt­vé z pod­svě­tí a slí­bí, že zajis­ti­la dost potra­vy pro všech­ny, aby netr­pě­li poté, co nebeský býk zni­čí zemi, vydal ji An býka. Býk začal pus­to­šit oko­lí Uruku. Gilgameš a Enkidu s ním sved­li boj, ve kte­rém ho zabi­li. Poté mu vytrh­li srd­ce a dali ho Šamašovi. Když to uvi­dě­la Ištar, řek­la Gilgamešovi, aby se obá­val její pomsty, když to zasle­chl Enkidu, hodil po ní kýtu ze zabi­té­ho býka (někdy při­ro­ze­ní) a Ištar zmi­ze­la. Poté to osla­vi­li.
7. Deska – Tato tabul­ka se zacho­va­la ve vel­mi špat­ném sta­vu, pro­to byl text dopl­něn na zákla­dě che­tit­ských pra­me­nů. Ištar se ode­bra­la na radu bohů, kde si stě­žo­va­la, boho­vé roz­hod­li, že za své činy (zabi­tí Chumbaby a hoze­ní kýty – při­ro­ze­ní – po Ištar) musí jeden z nich zemřít, jejich vol­ba pad­ne na Enkidua, což ihned ve snu sdě­lí Gilgamešovi (pod­le jiných ver­zí se sen zdá Enkidovi). Enkidu se potom růz­ně zlo­bí pře­de­vším na Šamchat, nako­nec však Šamchat odpus­tí. Poté one­moc­ní a zno­vu se mu zdá o smr­ti a o tom, jak půjde do pod­svě­tí.
8. Deska – Zde nej­pr­ve Gilgameš u nemoc­né­ho Enkidua vyjme­no­vá­vá, kdo všech­no pro něj bude pla­kat, poté se Enkidu napo­sled pro­bu­dí, litu­je, že nemů­že zemřít smr­tí váleč­ní­ka. Brzy na to zase usne, Gilgameš k němu mlu­ví, ale Enkidu zemře. Gilgameš poté vykřik­ne a jeho výkřik je sly­šet po celém svě­tě. Zbývající část tabul­ky je poško­ze­na, ze zacho­va­lých čás­tí se usu­zu­je, že jsou zde popi­so­vá­ny smu­teč­ní obřa­dy a pří­pra­va na pohřeb. Podle sumer­ské ver­ze Gilgameš pří­te­le opla­ká­val šest dní a sedm nocí, během této doby se nemyl, neje­dl a nepil, zdá se být vel­mi prav­dě­po­dob­né, že tato část byla také v akkad­ské ver­zi.
9. Deska – Gilgameš dosta­ne strach ze smr­ti, neboť má pocit, že vše je mar­né. Opustí Uruk a blou­dí polo­ší­le­ný děsem ze smr­tel­né­ho kon­ce kra­ji­nou. Tím se prav­dě­po­dob­ně navra­cí do míst, odkud při­šel Enkidu – jaký to mělo význam, není jas­né. Nakonec se roz­hod­ne, že půjde k Utnapištimu, (Utanapištim, Uta-napištim) kte­rý pře­žil poto­pu svě­ta a zná tajem­ství nesmr­tel­nos­ti. Od něho se dozví, že se musí dostat k hoře Mašu, ke kte­ré vede vel­mi nebez­peč­ná ces­ta. Bránu u hory Mašu stře­ží Girtablilu (lidé-štíři), kte­ří se ke Gilgamešovi cho­va­jí zpo­čát­ku nepřá­tel­sky, ale on je pak pře­svěd­čí, aby ho pus­ti­li dál. Oni mu ješ­tě řek­nou, že půjde dva­náct dvou­ho­din tem­no­tou (tato ces­ta je vel­mi dra­ma­tic­ky popi­so­vá­na). Gilgameš jde sta­no­ve­ným časem močá­lem bez­na­dě­je až dojde do zahra­dy, jejíž popis se zacho­val pou­ze z čás­ti, ale z popi­su vyplý­vá, že se zde nachá­ze­ly stro­my z (polo)drahokamů, kte­ré rodi­ly ovo­ce. Ze zahra­dy je vidět moře (prav­dě­po­dob­ně Středozemní).
10. Deska – Zde se Gilgameš sezná­mí se Siduri (šen­kýř­ka bohů), kte­ré v této zahra­dě žije. Ta Gilgameše zpo­čát­ku nepo­zná a dokon­ce se ho obá­vá, ale pak s ním pro­mlu­ví a zjis­tí co je zač. Ptá se Gilgameše jak to, že tak­to vypa­dá (je důle­ži­té si uvě­do­mit, že se od smr­ti Enkidua nemyl a že byl oble­čen do lví kůže) – on jí vylí­čí svá dob­ro­druž­ství (od smr­ti Enkidua, včet­ně) a ptá se jí, jak se dosta­ne k Utnapištimu, ona se mu to sna­ží roz­mlu­vit říká, že zde není pří­voz a že co ona pama­tu­je, tak moře pře­kro­čil pou­ze Šamaš. Poté mu pora­dí, aby vyhle­dal Uršanabiho (pře­voz­ník přes vody smr­ti). Gilgameš ho najde – ten se ho ptá, proč vypa­dá, jak vypa­dá, on mu to opět vysvět­lí. Pak je vel­mi špat­ně zacho­va­lá část, někte­ří bada­te­lé se domní­va­jí, že se s Uršunabim pope­rou, ale dohod­nou se, že ho pře­ve­ze. Gilgameš musí naře­zat 300 tři­ce­ti­me­t­ro­vých tyčí, když to uči­ní, vyplu­jí a odstr­ku­jí se tyče­mi – pokaž­dé jinou, aby mu voda nepo­ka­pa­la ruce. Konec tabul­ky je opět ve špat­ném sta­vu, ale ze zacho­va­lé čás­ti vyplý­vá, že je Utnapištim zpo­zo­ru­je, a opa­ku­je se část dota­zo­vá­ní, proč tak­to vypa­dá. Pak Utanapištim Gilgamešovi vysvět­lí smrt.
11. Deska – Gilgameš se hned zpo­čát­ku ptá, jak je mož­né, že si jsou tolik podob­ní a jeden z nich je smr­tel­ný a dru­hý ne (oba jsou ze 2/3 bozi). Uta-napištim mu odvy­prá­ví mýtus o poto­pě (ten­to pří­běh lze najít v něko­li­ka dal­ších akkad­ských a sumer­ských tex­tech, sem byl prav­dě­po­dob­ně zařa­zen, aby se text lépe vypra­vě­čům vyprá­věl): boho­vé se roz­hod­nou seslat na lid­stvo poto­pu, Ea to pro­zra­dí Uta-napištimu a pošle mu posel­ství po „ráko­so­vé chý­ši“, ten sesta­ví, pod­le přes­né­ho návo­du loď, na kte­rou vez­me vše, co má (všech­ny pří­buz­né, zví­řa­ta, stří­bro a zla­to), poté šest dní a sedm nocí prší, ze svě­ta se sta­ne obrov­ský močál. Po ukon­če­ní dešťů Uta-napištim vypus­tí holu­bi­ci, pak vlaš­tov­ku – ty se vrá­tí zpět, nako­nec to zkou­ší s havra­nem – ten se nevrá­tí, což nazna­ču­je, že voda již opadla. Enlil poté udě­lá Uta-napištima a jeho ženu nesmr­tel­ný­mi. Uta-napištim říká Gilgamešovi, že musí pod­stou­pit zkouš­ku nesmr­tel­nos­ti tj. nespat šest dní a sedm nocí. Gilgameš v této zkouš­ce neob­sto­jí a ihned usne, že spal sedm nocí, uvě­ří až pod­le chle­bů, kte­ré mu kaž­dé ráno dáva­li k hla­vě. Gilgameš se roz­hod­ne zane­chat své­ho honu na nesmr­tel­nost, ale Uta-napištimu mu pro­zra­dí tajem­ství bohů: na dně moře ros­te rost­li­na omla­ze­ní, Gilgameš ji zís­ká, ale na zpá­teč­ní ces­tě mu ji seže­re had. Na kon­ci pocho­pí, že cíl není v nesmr­tel­nos­ti, a chlu­bí se Uršanabimu, kte­rý ho dopro­vá­zí, hradba­mi, jež nechal kolem Uruku vysta­vět. Tato tabul­ka neú­pl­ně popi­su­je star­ší mýtus o Atrachasísovi.
12. Deska – Tato tabul­ka byla k epo­su při­dá­na na zákla­dě sumer­ských tabu­lek, do epo­su neza­pa­dá a i její umís­tě­ní je špat­né, neboť v této tabul­ce vystu­pu­je živý Enkidu, kte­rý zemřel na kon­ci VII. tabul­ky, což je jed­no z výraz­ných naru­še­ní děje v této tabul­ce. Za auto­ra této tabul­ky je pova­žo­ván písař (ale­spoň je to na ní napsá­no) Nabú-zukup-kénu, což byl prav­dě­po­dob­ně písař, ast­ro­nom a kněz u dvo­ra Sargona II. Zde Gilgameš vytvo­ří ze dře­va dva magic­ké před­mě­ty (puk­ku a mek­ku), ty pro stíž­nos­ti uruc­kých žen spad­nou do pod­svě­tí, odkud se je Enkidu poku­sí vynést, sestou­pí pro­to do pod­svě­tí, ale neří­dí se Gilgamešovými poky­ny, poru­ší záko­ny pod­svě­tí (mj. dělat vše obrá­ce­ně) a musí zůstat v pod­svě­tí. Gilgameš poté pro­sí bohy, aby Enkidua pro­pus­ti­li, a ten je nako­nec pro­puš­těn. Není jas­né, zda byl pro­puš­těn pou­ze na něja­ký čas, nebo zda tam za něj musel někdo jít, což bylo v Akkadsko-sumerské myto­lo­gii poměr­ně běž­né. Jisté je, že se setká s Gilgamešem a líčí mu, jak bíd­ně se žije v pod­svě­tí.

Symbolika

Odhlédneme-li od nábo­žen­ské a sym­bo­lic­ké rovi­ny, na starém epo­su je fas­ci­nu­jí­cí, že pod veš­ke­rou vzne­še­nos­tí se skrý­va­jí vel­mi lid­ské situ­a­ce. Gilgameš a Enkidu jsou dva mimo­řád­ně sil­ní mla­dí­ci, kte­ří mají potře­bu neu­stá­le doka­zo­vat svou sílu, pro­to vyhle­dá­va­jí nebez­pe­čí a tou­ží po slá­vě – zabí­je­jí obra Humbabu a nebes­ké­ho býka. Neposlouchají varo­vá­ní a věří, že jich se důsled­ky činů netý­ka­jí. Z toho­to úhlu pohle­du je výpra­va pro­ti Humbabovi dob­ro­druž­nou ces­tou dvou mla­dí­ků, kte­ří chtě­jí vyko­nat něco vel­ké­ho. A zabi­tí Nebeského býka je v jis­tém smys­lu ješ­tě odváž­něj­ší vzdor pro­ti samot­ným bohům. Mnoho bada­te­lů upo­zor­ňu­je, že po smr­ti Humbaby začí­ná pří­běh uka­zo­vat cenu hrdin­ské pýchy – boho­vé roz­hod­nou, že za činy musí někdo zapla­tit, a zemře Enkidu. Zde nastá­vá zlom epo­su – Gilgameš neplá­če, že při­šel o kama­rá­da, ale v jeho smr­ti spat­ří vlast­ní smr­tel­nost. Dokud umí­ral někdo jiný, byla smrt abs­trakt­ní, ale když zemřel jeho druh, pocho­pil, že toto čeká i Gilgameše. Zde je oka­mžik zhrou­ce­ní pýchy Gilgameše, kte­rý si dopo­sud mys­lel, že je téměř bohem, ale nara­zil na hra­ni­ci lid­ské exis­ten­ce. Teprve nyní se začí­ná jeho sku­teč­ná ces­ta. Smrt Enkidua před­sta­vu­je roz­ho­du­jí­cí zlom Gilgamešova vývo­je. Teprve tvá­ří v tvář smr­ti své­ho dru­ha je nucen opus­tit hero­ic­kou ilu­zi vlast­ní výji­meč­nos­ti a vydat se na ces­tu hle­dá­ní hlub­ší­ho pozná­ní. Z jun­gov­ské­ho hle­dis­ka lze ten­to zlo­mo­vý oka­mžik ztrá­ty dru­ha chá­pat jako počá­tek indi­vi­du­a­ce.

Závěrem lze shr­nout, že prv­ní polo­vi­na epo­su je pří­bě­hem dvou silá­ků, kte­ří si mys­lí, že jsou nepo­ra­zi­tel­ní, a dru­há polo­vi­na je pří­bě­hem člo­vě­ka, kte­rý zjis­tí, že je smr­tel­ný. Když odlo­ží­me sta­ro­ba­by­lón­ské kuli­sy, mno­ho mla­dých lidí i dnes pro­chá­zí podob­nou zku­še­nos­tí: poci­tem nezra­ni­tel­nos­ti, ris­ko­vá­ním, hle­dá­ním slá­vy a pak prv­ním setká­ním s nemo­cí, ztrá­tou či smr­tí. A najed­nou se z „nesmr­tel­né­ho hrdi­ny“ stá­vá člo­věk.

Pro koho je epos vhodný

Milovníky mýtů, epo­sů a arche­ty­pál­ních pří­bě­hů může u Gilgameše fas­ci­no­vat svět bohů i lidí. Epos o Gilgamešovi může být pří­stup­ný zájem­cům o anti­ku a sta­ro­vě­ké civi­li­za­ce, rov­něž čte­ná­řům Bible a obec­ně lidem, kte­ří hle­da­jí „hlub­ší vzor­ce“ pří­bě­hů (hrdi­na, smrt, zkouš­ka). Epos bych dopo­ru­či­la žákům, při­pra­vu­jí­cím se k matu­ri­tě, stu­den­tům his­to­rie, reli­gi­o­nis­ti­ky či arche­o­lo­gie. Na své si zde při­jdou čte­ná­ři, kte­ří chtě­jí nasát kouz­lo Mezopotámie a pocho­pit ji jako civi­li­za­ci. Epos je rov­něž vhod­ný pro zájem­ce o vznik písma, mýtu a epo­su. Podceňovanou cílo­vou sku­pi­nou jsou filo­zo­fic­ky a exis­ten­ci­ál­ně zamě­ře­ní čte­ná­ři, kte­ré zají­má smy­sl živo­ta, smrt a hra­ni­ce člo­vě­ka – pro ně může být Gilgameš pře­kva­pi­vě „moder­ním“ tex­tem.

Přednosti a zápory

Jeho nej­vět­ší před­nos­tí je nad­ča­so­vost téma­tu smr­ti a lid­ské koneč­nos­ti, jedi­neč­ný je svým stá­řím. Nabízí náhled na myš­le­ní sta­ro­vě­ké Mezopotámie. Rovněž se stal zákla­dem mno­ha poz­děj­ších mýtů. Neposlední před­nos­tí je sil­ná sym­bo­lic­ká a arche­ty­pál­ní rovi­na, kte­rá oslo­vu­je i sou­čas­né­ho čte­ná­ře. Obsahuje také bib­lic­ké moti­vy, např. poto­pu svě­ta, rov­něž ces­tu hrdi­ny a hle­dá­ní nesmr­tel­nos­ti.

Zato nej­vět­ší pře­káž­kou pro sou­čas­né­ho čte­ná­ře bývá archaic­ký způ­sob vyprá­vě­ní – archaismy, repe­ti­ce, zpěv­ný sloh. Pro část čte­nář­stva může být obtíž­ně čitel­ný děj, kte­rý není vysta­věn dle pra­vi­del moder­ní­ho romá­nu. Některé pasá­že se docho­va­ly pou­ze ve zlom­cích a mohou být méně sro­zu­mi­tel­né. Vychází ze sta­ro­vě­ké myto­lo­gie, kte­ré dneš­ní čte­nář nemu­sí plně rozu­mět. Neposlední zádrhel tkví v tom, že posta­vy nejsou psy­cho­lo­gic­ky pro­pra­co­va­né v moder­ním smys­lu, ale půso­bí více jako mytic­ké arche­ty­py.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť archaic­ký jazyk je „neza­mě­ni­tel­ný“ a snad­no roz­po­zna­tel­ný od někte­rých jiných děl.

Odkaz

Na roz­díl od řec­ké­ho Odyssea dosud sice nevzni­kl vel­ký holly­wo­od­ský vel­ko­film o Gilgamešovi, kte­rý nemá jed­no­du­ché sché­ma „hrdi­na – nepří­tel – vítěz­ství“, nicmé­ně exis­tu­je množ­ství men­ších sním­ků, např. Sen o Gilgamešovi (2025): Celovečerní doku­men­tár­ní film. Gilgameš (1987): Československý krát­ko­me­tráž­ní ani­mo­va­ný film, kte­rý surre­a­lis­tic­ky zpra­co­vá­vá sumer­ský epos pomo­cí plas­te­lí­no­vé ani­ma­ce. Gilgamesh (2003): Japonský sci-fi ani­me seri­ál, kte­rý je vol­ně inspi­ro­ván tím­to legen­dár­ním pří­bě­hem. Kromě těch­to sním­ků exis­tu­je něko­lik pra­cí v moder­ní popu­lár­ní kul­tu­ře: Gilgameš – ora­to­ri­um Bohuslava Martinů, dále Gilgameš vystu­pu­je jakož­to vůd­ce frak­ce Sumer ve video­hře Civilization VI a rov­něž se obje­vu­je v něko­li­ka dílech kon­zo­lo­vé RPG série Final Fantasy. V lite­ra­tu­ře se obje­vu­je román Gilgameš v pus­ti­nách (angl. Gilgamesh the King, 1984) od Roberta Silverberga. Hrdina Gilgameš vystu­pu­je v kni­ze Vědma od Michaela Scotta jako nej­star­ší nesmr­tel­ný člo­věk (sta­rý přes 10 000 let). Gilgameš je posta­vou v tele­viz­ním seri­á­lu Xena a rov­něž vystu­pu­je jako jeden ze slu­žeb­ní­ků v japon­ském vizu­ál­ním romá­nu Fate/stay night.

Verdikt

Mně osob­ně se Epos o Gilgamešovi líbí. Na čte­nář­ském por­tá­lu Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 80 %, což vypo­ví­dá o jeho „nad­ča­so­vos­ti“.

Historický Gilgameš

Většina his­to­ri­ků se domní­vá, že Gilgameš (původ­ně Bilgames, řec­ky Gilgamos) nebyl zce­la smyš­le­nou posta­vou. Podle sumer­ské­ho Seznamu krá­lů měl vlád­nout měs­tu Uruku v již­ní Mezopotámii při­bliž­ně ve 27.–26. sto­le­tí př. n. l. V sumer­ském Seznamu krá­lů je Gilgameš uve­den jako pátý král prv­ní dynastie Uruku. Jeho otcem měl být Lugalbanda, kte­rý byl poz­dě­ji rov­něž zbožštěn. Některé sta­ro­vě­ké tex­ty jej uvá­dě­jí jako sku­teč­né­ho panov­ní­ka, kte­rý byl po smr­ti postup­ně opře­den legen­da­mi a nako­nec pový­šen na polo­bož­ské­ho hrdi­nu. Už něko­lik sto­le­tí po své údaj­né smr­ti byl uctí­ván téměř jako bož­ská bytost. Některé sumer­ské tex­ty ho ozna­ču­jí za soud­ce mrtvých v pod­svě­tí.  Přímé arche­o­lo­gic­ké důka­zy o jeho živo­tě však nemá­me. Nelze pro­to s jis­to­tou určit, kte­ré čás­ti jeho pří­bě­hu vychá­ze­jí z his­to­ric­ké sku­teč­nos­ti a kte­ré vznik­ly poz­dě­ji jako sou­část mýtů a nábo­žen­ských tra­dic. Většina bada­te­lů se sho­du­je, že epos neza­chy­cu­je his­to­ric­ké udá­los­ti, ale lite­rár­ně zpra­co­vá­vá sta­ré legen­dy o prav­dě­po­dob­ně sku­teč­ném krá­li.