Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Sirotků spá­sa

Fontána štěs­tí

Lahodnou šlich­tou nám kbe­lí­ky plní.

Zřím-li jej, srd­ce mi jásá...

Kdo má tak klid­né a las­ka­vé oči?

Pouze a jedi­ně on!

Kdo?

Soudruh Napoleon!

Šlechetné pra­se

Všechno nám dává

Po dva­krát den­ně se dosy­ta najím.

Zeptej se, čí je to prá­ce?

Kdo mi vždy poskyt­ne voňa­vou slá­mu?

Pouze a jedi­ně on!

Kdo?

Soudruh Napoleon!

Rodí se sele.

Doroste brzy.

Od prv­ních chvi­lek se učí,

kdo Farmě zví­řat se zasvě­til cele.

Zakvičí sbo­ro­vě nesmě­lá hlás­ky:

Kdo je hoden té nesmír­né lás­ky?

Pouze a jedi­ně on!

Kdo?

Soudruh Napoleon!

O čem alegorická bajka pojednává?

Farma zví­řat, kte­rou Orwell psal za dru­hé svě­to­vé vál­ky na pře­lo­mu let 1943 a 1944, vyšla roku 1945, čes­ky pak popr­vé roku 1946. Autor for­mou ale­go­ric­ké baj­ky a zví­ře­cích postav zob­ra­zu­je mecha­nismy revo­lu­ce, uto­pic­ké vize, moci a její postup­né cen­t­ra­li­za­ce v oli­gar­chii a násled­nou degra­da­ci. Vznikla v kon­tex­tu dru­hé svě­to­vé vál­ky a je vše­o­bec­ně inter­pre­to­vá­na jako kri­ti­ka tota­lit­ní­ho reži­mu sovět­ské­ho typu, záro­veň však pře­sa­hu­je kon­krét­ní his­to­ric­ký rámec a uka­zu­je obec­né prin­ci­py zne­u­ži­tí moci. Principy mani­pu­la­ce, pro­pa­gan­dy a kon­cen­t­ra­ce moci nemu­sí mít vždy stej­nou podo­bu ani stej­ná hes­la, ale mecha­nismy zůstá­va­jí. Tyto mecha­nismy mohou fun­go­vat v růz­ných spo­le­čen­ských sys­té­mech: v komu­nis­tic­kém stá­tě, ve fašis­tic­kém stá­tě, v dik­ta­tu­ře, ale i v demo­kra­tic­ké spo­leč­nos­ti, také v rodi­ně, ve fir­mě, v nábo­žen­ské sku­pi­ně nebo v nit­ru jed­not­liv­ce.

Děj se ode­hrá­vá na země­děl­ské far­mě jmé­nem Panská (Manor farm), kde vlád­ne neu­stá­le opi­lý a tyran­ský maji­tel pan Jones. Vykořisťovaná zví­řa­ta, kte­rá na far­mě žijí, jsou dlou­ho­do­bě nespo­ko­je­ná se svým posta­ve­ním, a pro­to se roz­hod­nou ke vzpou­ře. Věří, že mohou vytvo­řit nový, spra­ved­li­vý řád, v němž si budou vlád­nout sama. Zvířata se roz­hod­nou, že vyže­nou pana Jonese, kte­rý se k nim cho­vá ošk­li­vě, a budou nezá­vis­lá.

Osvobozenecká revo­lu­ce se poda­ří a far­mu pře­jme­nu­jí (Animal farm). V počá­teč­ní fázi vzni­ká nadě­je na svo­bo­du, rov­nost a spra­ve­dl­nost. Jsou sepsá­na základ­ní pra­vi­dla, kte­rá mají zajis­tit spra­ved­li­vé fun­go­vá­ní nové spo­leč­nos­ti. Zvířata věří, že vstou­pi­la do nové éry, kde už nebu­de exis­to­vat útlak. Ze začát­ku jim tato ušlech­ti­lá idea rov­nos­ti, svo­bo­dy a bla­hoby­tu fun­gu­je poměr­ně dob­ře, zdá se, že pro ně koneč­ně nastal krás­ný čas napl­ně­ný pra­cí, rov­nos­tí a spra­ve­dl­nos­tí. Tuto novou pří­le­ži­tost ale někte­rá zví­řa­ta doká­ží zne­u­žít – pra­sa­ta si berou moc pro sebe a začnou se cho­vat podob­ně jako lidé.

Za své vůd­ce si zví­řa­ta zvo­lí dva kan­ce, Napoleona a Kuliše (Snowball). Nyní nevlád­ne far­mě člo­věk, ale pra­se – postup­ně vzni­ká oli­gar­chic­ká eli­ta. Nějakou dobu vše na far­mě kla­pe a zví­řa­tům se daří dob­ře. Jednoho dne Kuliše napad­ne nápad větr­né­ho mlýnu – a tak se větr­ný mlýn začne sta­vět, ale na far­mě začnou dal­ší kom­pli­ka­ce. Kulišův nápad se Napoleonovi nelí­bí a začnou se hádat. Jenže pak začne Napoleon tou­žit po moci, pro­to pro­hlá­sí Kuliše za zrád­ce a vyže­ne ho z far­my.  A mís­to Kuliše začne s Napoleonem spo­lu­vlád­nout pra­se Pištík (Squeler), jeho hlav­ní mluv­čí. Začnou lhát všem zví­řa­tům, že Kuliš je pod­vod­ník, že spo­lu­pra­co­val s lid­mi a že stav­ba větr­né­ho mlýnu byl celý Napoleonův nápad. Za kaž­dou malič­kost, kte­rá se sta­la, zača­li všech­no svá­dět na Kuliše. Napoleon poté začne vlád­nout abso­lu­tis­tic­ky a postup­ně upra­ví všech sedm původ­ních záko­nů. Zvířata s hrů­zou pozo­ru­jí, jak se vytrá­ce­jí jejich původ­ní zámě­ry, avšak zůstá­va­jí nekri­tic­ký­mi ovce­mi pod tla­kem vynu­ce­né posluš­nos­ti. Nastupuje řád posta­ve­ný na tota­lit­ní dik­ta­tu­ře a pře­de­vším stra­chu.

Prasata pře­pi­su­jí původ­ní záko­ny, pijí alko­hol, spí v poste­lích a začnou se cho­vat podob­ně jako lidé. Z původ­ní rov­nos­ti se stá­vá hie­rar­chic­ký sys­tém, v němž vzni­ká oli­gar­chic­ká eli­ta. Ideály revo­lu­ce jsou vyklá­dá­ny ve pro­spěch těch, kte­ří vlád­nou. Nyní zví­řa­tům na far­mě již nevlád­ne člo­věk, ale pra­se. Ostatní zví­řa­ta poslé­ze pra­cu­jí víc a mají se stej­ně, pokud ne hůř než dří­ve. A nako­nec se původ­ní název Manor farm zase vrá­tí.

V baj­ce vystu­pu­jí pra­sa­ta (komu­nis­tič­tí hla­vou­ni), ovce (nekri­tic­ké davy lidí), kůň Boxer (zapá­le­ný ide­a­lis­ta), psi (posluš­né repre­siv­ní slož­ky) a dal­ší. Zvířata mimo pra­sat nako­nec pra­cu­jí víc a mají se stej­ně, pokud ne hůř než dřív. Třídní nerov­nost autor ilu­stru­je citá­tem „Všichni jsou si rov­ni, někte­ří rov­něj­ší“. Příběh tak varu­je před mani­pu­lá­to­ry, ide­o­lo­gií a tota­lit­ním reži­mem. Manipulace tu nepro­bí­há nási­lím hned od začát­ku, ale pozvol­na, skr­ze pro­pa­gan­du a strach.

Alegorie je nad­ča­so­vým varo­vá­ním – i dnes stá­le aktu­ál­ním – před zne­u­ži­tím moci a vzni­kem tota­lit­ních reži­mů. Revoluce sli­bu­je ráj na zemi, ale bez cha­rak­te­ru a odpo­věd­nos­ti se z ní snad­no sta­ne jen výmě­na jed­né vrch­nos­ti za dru­hou. Ve Farmě zví­řat autor uka­zu­je, jak tota­lit­ní zří­ze­ní vzni­ká a jaké lze vyu­žít nástro­je k oblb­nu­tí oby­va­tel­stva. Oslovením „sou­druh“ autor jas­ně odka­zu­je na komu­nis­mus.

Historie rukopisu a knihy

Ještě před svým vydá­ním v roce 1945 nara­zi­la Orwellova Farma zví­řat na pře­káž­ky. Několik nakla­da­te­lů ruko­pis odmít­lo, pro­to­že vzni­kl v době váleč­né­ho spo­je­nec­tví Velké Británie se Sovětským sva­zem a jeho kri­tic­ké zob­ra­ze­ní sta­lin­ské­ho reži­mu bylo poli­tic­ky vel­mi cit­li­vé. Právě sku­teč­nost, že Orwell upo­zor­ňo­val na nebez­pe­čí tota­lit­ní moci v době, kdy byl Sovětský svaz vní­mán jako spo­je­nec pro­ti nacis­mu, čini­la vydá­ní kni­hy pro­ble­ma­tic­kým.

Kniha popr­vé vyšla v čes­kém pře­kla­du již roku 1946. O dva roky poz­dě­ji byla zaká­zá­na a její autor pat­řil až do doby nedáv­né k nej­na­pa­da­něj­ším zahra­nič­ním spi­so­va­te­lům. Roku 1981 vyda­lo román pod názvem Zvířecí sta­tek exi­lo­vé nakla­da­tel­ství Index. Pro toto vydá­ní byl pře­vzat pře­klad Gabriela Gössela, vyda­ný roku 1979 v samizda­to­vé Edici Expedice.

Kniha byla v Sovětském sva­zu zaká­za­ná až do 80. let 20. sto­le­tí. Dočasně ji zaká­za­li i ve Spojených arab­ských emi­rá­tech, neboť posta­vič­ky mlu­ví­cích pra­sat byly pova­žo­va­né za něco, co je v roz­po­ru s islám­ský­mi hod­no­ta­mi.

Postavy a symbolika

Orwellovo podo­ben­ství ata­ko­va­lo sle­po­tu na obou stra­nách želez­né opo­ny. Napsal ale­go­rii na Sovětský svaz, kte­rá je inter­pre­to­vá­na jako ale­go­rie na poli­tic­kou kul­tu­ru, tota­lit­ní režim. Autor v kníž­ce zachy­til ději­ny Sovětského sva­zu od revo­luč­ních ide­á­lů až po sta­lin­skou dik­ta­tu­ru. Postavy mají ustá­le­né sym­bo­lic­ké význa­my a jejich mož­né inter­pre­ta­ce jsou pak násle­du­jí­cí:

• Napoleon jako zosob­ně­ní Stalina, repre­zen­tu­jí­cí postup­nou kon­cen­t­ra­ci moci a auto­ri­tář­ský vývoj revo­lu­ce.
• Kuliš jako Trockij, figu­ra vytla­če­ná, kte­rá je chá­pá­na jako role obět­ní­ho berán­ka, což odrá­ží běž­ný mecha­nis­mus poli­tic­ké­ho pře­sou­vá­ní viny – role Kuliše je napros­to běž­ná v poli­ti­ce, pro­to­že vždy je potře­ba mít něko­ho, na nějž se sva­lí vina za všech­no nepo­ve­de­né.
• Dříč Boxer jako pra­cu­jí­cí tří­da, kte­rá věří sys­té­mu a pod­po­ru­je jej, věří, že „bude pra­co­vat ješ­tě víc“, ale je vyko­řis­ťo­vá­na, při­po­mí­ná, že dob­rá vůle sama o sobě nesta­čí, což uka­zu­je limi­ty sle­pé odda­nos­ti bez kri­tic­ké­ho vědo­mí.
• Prasata jako vlád­nou­cí komu­nis­tic­ká eli­ta, kte­rá postup­ně mono­po­li­zu­je moc a pri­vi­le­gia.
• Ovce jako bez­myš­len­ko­vi­tý dav, nemys­lí­cí a pro­to snad­no mani­pu­lo­va­tel­ný opa­ko­vá­ním slo­ga­nů a jed­no­du­chých hesel.
• Psi jako posluš­ná repre­siv­ní síla, poli­cej­ní slož­ka reži­mu, zajiš­ťu­jí­cí kon­t­ro­lu a vynu­co­vá­ní moci.

Žánr

Farma zví­řat je ale­go­ric­ká baj­ka s prv­ky poli­tic­ké sati­ry a dysto­pie. Někteří odbor­ní­ci ji nazý­va­jí baj­kou i anti­baj­kou záro­veň a při­rov­ná­va­jí ke Kristovým podo­ben­stvím nebo dokon­ce k pro­roc­tví (někte­ré sku­teč­nos­ti v době, kdy autor žil, neby­ly ješ­tě zná­my, a tudíž je jas­no­zři­vě domys­lel a před­po­vě­děl). Na povr­cho­vé rovi­ně vyu­ží­vá jed­no­du­chý, téměř pohád­ko­vý rámec zví­ře­cí­ho pří­bě­hu, kte­rý však slou­ží k hlub­ší kri­ti­ce spo­le­čen­ských a mocen­ských mecha­nis­mů. Dílo kom­bi­nu­je rysy kla­sic­ké baj­ky – tedy per­so­ni­fi­ka­ci zví­řat a jed­no­znač­né morál­ní vyús­tě­ní – s ostře sati­ric­kým pohle­dem na poli­tic­kou rea­li­tu 20. sto­le­tí. Zároveň nese zna­ky dysto­pic­ké lite­ra­tu­ry, pro­to­že zob­ra­zu­je postup­ný roz­pad původ­ně ide­ál­ní­ho spo­le­čen­ské­ho pro­jek­tu a jeho pro­mě­nu v repre­siv­ní sys­tém. Výsledkem je žánro­vě vrstve­né dílo, kte­ré sto­jí na pome­zí baj­ky, poli­tic­ké ale­go­rie a varov­né dysto­pie.

Námět

Námětem je myš­len­ka, že revo­lu­ce vede­ná tou­hou po svo­bo­dě a rov­nos­ti se může postup­ně zvrh­nout v nový sys­tém útla­ku, pokud se moci cho­pí úzká sku­pi­na a začne ji zne­u­ží­vat. Příběh uka­zu­je osud zví­řat, kte­rá vyže­nou lid­ské­ho pána a poku­sí se vytvo­řit spra­ved­li­vou spo­leč­nost, ale jejich ide­á­ly jsou časem defor­mo­vá­ny, pře­pi­so­vá­ny a vyu­ží­vá­ny ve pro­spěch nové vlád­nou­cí eli­ty. V jádru jde tedy o varo­vá­ní, že i dob­ře míně­ná revo­lu­ce může skon­čit tím, že se změ­ní jen for­ma vlá­dy, zatím­co prin­ci­py nerov­nos­ti, mani­pu­la­ce a kon­t­ro­ly zůstá­va­jí.

Téma

Téma lze vyme­zit jako obec­něj­ší rovi­nu než námět: jde o zne­u­ži­tí moci a pro­mě­nu ide­á­lů v jejich opak. Orwell zkou­má, jak se původ­ní revo­luč­ní myš­len­ka rov­nos­ti a svo­bo­dy postup­ně roz­pa­dá a mění v nový sys­tém nerov­nos­ti, kde se moc sou­stře­ďu­je v rukou úzké eli­ty. V šir­ším smys­lu je téma­tem také mani­pu­la­ce prav­dou, fun­go­vá­ní pro­pa­gan­dy, ztrá­ta kri­tic­ké­ho myš­le­ní a mecha­nis­mus, jak se spo­leč­nost může nepo­zo­ro­va­ně posu­nout od osvo­bo­ze­ní k nové for­mě útla­ku. Dílo tak ote­ví­rá obec­nou otáz­ku křeh­kos­ti ide­á­lů a toho, jak snad­no mohou být pře­tvo­ře­ny struk­tu­ra­mi moci.

Styl a jazyk

Orwellův jazyk je jed­no­du­chý, přes­ný a mimo­řád­ně sro­zu­mi­tel­ný. Vyhýbá se slo­ži­tým meta­fo­rám, oká­za­lým ozdo­bám i zby­teč­né­mu pato­su. Usiluje o maxi­mál­ní jazy­ko­vou prů­hled­nost. Právě tato sty­lis­tic­ká stříd­most dodá­vá tex­tu pře­svěd­či­vost a sílu. Autor čte­ná­ře nenu­tí, co si má mys­let ani cítit, ale nechá­vá udá­los­ti pro­mlou­vat samy za sebe. Díky tomu půso­bí mno­hé scé­ny o to nalé­ha­vě­ji. Není to ale­go­rie urče­ná výhrad­ně inte­lek­tu­á­lům, nýbrž širo­ké veřej­nos­ti.

Charakteristickým rysem Orwellovy tvor­by je spo­je­ní ale­go­rie, sati­ry a spo­le­čen­ské kri­ti­ky. Pod zdán­li­vě jed­no­du­chým pří­bě­hem zví­řat na far­mě se skrý­vá ost­rá ana­lý­za mecha­nis­mů moci, pro­pa­gan­dy, mani­pu­la­ce a postup­né­ho roz­kla­du původ­ních ide­á­lů. Vrcholem toho­to postu­pu je závě­reč­ná scé­na, v níž již nelze roze­znat pra­se od člo­vě­ka, a slav­ná věta: „Všechna zví­řa­ta jsou si rov­na, ale někte­rá jsou si rov­něj­ší.“ Tato iro­nic­ká for­mu­la­ce se sta­la jed­ním z nej­zná­měj­ších lite­rár­ních vyjá­d­ře­ní pokry­tec­tví a zne­u­ži­tí moci.

Přednosti a zápory

Mezi hlav­ní před­nos­ti pat­ří mimo­řád­ná sro­zu­mi­tel­nost a kon­cen­t­ra­ce význa­mu. Orwell doká­že vel­mi jed­no­du­chým jazy­kem vyjá­d­řit slo­ži­tý politicko-psychologický mecha­nis­mus moci, aniž by ztrá­cel čte­nář­skou pří­stup­nost. Velkou silou je také uni­ver­zál­nost – pří­běh fun­gu­je nejen jako kri­ti­ka kon­krét­ní­ho his­to­ric­ké­ho reži­mu, ale i jako obec­ný model toho, jak se ide­á­ly mohou defor­mo­vat v rukou moci. Výrazná je i sym­bo­lic­ká struk­tu­ra, kde jed­not­li­vé posta­vy zví­řat fun­gu­jí jako jas­ně čitel­né arche­ty­py spo­le­čen­ských rolí.

Na dru­hé stra­ně někte­ří čte­ná­ři vní­ma­jí jako sla­bi­nu urči­tou sche­ma­tič­nost postav, kte­ré nejsou psy­cho­lo­gic­ky hlu­bo­ce roz­pra­co­va­né, pro­to­že slou­ží pře­de­vším jako sym­bo­ly. Další výt­kou bývá pří­liš­ná jed­no­znač­nost ale­go­rie – text někdy nepo­ne­chá­vá mno­ho pro­sto­ru pro mno­hoznač­né inter­pre­ta­ce na úrov­ni děje, i když význa­mo­vě je vel­mi boha­tý. Pro část pub­li­ka může být také nepří­jem­ný jeho tem­ný, postup­ně tíži­vý tón, kte­rý neve­de k úle­vě ani k „pozi­tiv­ní­mu“ vyús­tě­ní.

Pro koho dílo je vhodné?

Mohlo by se zdát, že Farma zví­řat je ide­ál­ní vol­bou pro milov­ní­ky poli­tic­kých dra­mat a ale­go­rií, kte­ří hle­da­jí hlub­ší smy­sl, pro fanouš­ky kla­sic­ké lite­ra­tu­ry a Orwellových děl, kte­ří oce­ní auto­ro­vy myš­len­ky. Jenže Orwell nepsal pro úzkou sku­pi­nu inte­lek­tu­á­lů. Psal pro širo­kou veřej­nost. Právě v tom spo­čí­vá síla Farmy zví­řat. Číst ho může dítě, stu­dent, děl­ník, uči­tel i pro­fe­sor. Politické sou­vis­los­ti může pocho­pit kaž­dý na jiné úrov­ni. Na povrchu je to pří­běh zví­řat na far­mě, ale pod vrch­ní slup­kou není pou­ze o poli­ti­ce – je o mani­pu­la­ci, pro­pa­gan­dě, lži, moci, zra­dě ide­á­lů, psy­cho­lo­gii davu a schop­nos­ti člo­vě­ka uvě­řit nesmys­lu, když je dosta­teč­ně čas­to opa­ko­ván. To jsou téma­ta, kte­rá se týka­jí kaž­dé­ho člo­vě­ka, ať už volí koho­ko­liv nebo se o poli­ti­ku vůbec neza­jí­má. Z jun­gov­ské­ho hle­dis­ka by se dokon­ce dalo říci, že pří­běh není jen poli­tic­kou ale­go­rií. Je také pří­bě­hem o Stínu. Revoluce začí­ná vzne­še­ným ide­á­lem a postup­ně se vyno­řu­jí mocen­ské pudy, cham­ti­vost, mani­pu­la­ce a infla­ce ega. To je pro­ces, kte­rý se může ode­hrá­vat ve stá­tě, ale také v rodi­ně, ve fir­mě, v nábo­žen­ské sku­pi­ně nebo v nit­ru jed­not­liv­ce. Přitom Orwell je jeden z těch auto­rů, o kte­rých lze obhá­jit názor, že by se s nimi měl setkat téměř kaž­dý člo­věk podob­ně, jako se setká s Kafkou, Shakespearem nebo Erbenem. Ne pro­to, že jde o povin­nou kla­si­ku, ale pro­to, že pojme­no­vá­vá mecha­nismy lid­ské­ho cho­vá­ní, kte­ré jsou nad­ča­so­vé.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych jed­no­znač­ně k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť pří­běh „baj­ky“ je roz­po­zna­tel­ný mezi jiný­mi vel­ký­mi díly svě­to­vých auto­rů.

Současníci

Mezi Orwellovy význam­né sou­čas­ní­ky a dal­ší vizi­o­nář­ské auto­ry prv­ní polo­vi­ny 20. sto­le­tí pat­ři­li Aldous Huxley (1894 – 1963), autor dysto­pic­ké­ho romá­nu Konec civi­li­za­ce, a Karel Čapek (1890 – 1938), jehož díla R.U.R., Bílá nemoc či Válka s mlo­ky rov­něž varo­va­la před nebez­pe­čí­mi moder­ní civi­li­za­ce, tota­lit­ních ide­o­lo­gií a zne­u­ži­tí moci. Čapek byl o gene­ra­ci star­ší než Orwell a zemřel dva­náct let před ním, ale jejich tvůr­čí obdo­bí se pře­krý­va­la. Proto lze Čapka ozna­čit za Orwellova sou­čas­ní­ka, i když ne za jeho gene­rač­ní­ho vrs­tev­ní­ka. Ačkoliv mezi Čapkovými mlo­ky a Orwellovými ovce­mi exis­tu­je urči­tá sym­bo­lic­ká pří­buz­nost, přes­to nejsou totož­ní.

Další autorova díla

• Barmské dny
• Na dně v Paříži a Londýně
• Farářova dce­ra
• Bože, chraň aspi­dis­t­ru
• Cesta k Wiganskému molu
• Hold Katalánsku
• Obratník raka
• Cesta k Wigan Pier
• 1984
• a mno­hé dal­ší...

Verdikt

Farma zví­řat pat­ří mezi díla, kte­rá si i po dese­ti­le­tích zacho­vá­va­jí mimo­řád­nou aktu­ál­nost a čte­nář­skou půso­bi­vost. Na čte­nář­ském por­tá­le Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 91 %, což vypo­ví­dá o jeho kva­li­tách a nad­ča­so­vos­ti.

Tvorové ven­ku hle­dě­li od pra­se­te k člo­vě­ku, od člo­vě­ka k pra­se­ti a zase od pra­se­te k člo­vě­ku; ale už neby­lo mož­né poznat, kdo je kdo.

–  George Orwell, Farma zví­řat

Ukázka

Já jsem zví­ře, ty jsi zví­ře, my jsme všich­ni zví­řa­ta,

budouc­nost jak zla­to září veselá a bohatá.

Jednou při­jde slavná chvíle, kdy bez lidí budem žít,

rod­nou hrou­du vlas­ti drahé jen pro sebe budem mít.

Kde jsou zvon­ce, kde je chomout, kde je postroj z našich zad?

Ostruhy a kruté biče těch se každý zbaví rád.

Moře sena, moře zrní, každý bude spo­ko­jen.

Jetel, oves, boby taky budou naše v onen den.

Jasné slun­ce nad Anglií čistší voda poto­ků, vítr bude vonět jarem, až shodíme jho otrokù.

Přiložíme nohu k dílu pro tu naši svo­bo­du, vol­ně­ji se bude dýchat zvířecímu náro­du.

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře, my jsme všich­ni zvířa­ta, budouc­nost jak zla­to září veselá a bohatá.

George Orwell (1903 – 1950)

George Orwell, vlast­ním jmé­nem Eric Arthur Blair, se naro­dil v Motihari v Indii v rodi­ně kolo­ni­ál­ní­ho úřed­ní­ka, v typic­ké ang­lic­ké „middle-class“. Vyrůstal v Anglii v Oxfordshiru, kde ply­ne také říč­ka Orwell, pod­le níž si Blair zvo­lil svůj pseu­do­nym. Vystudoval sou­kro­mou střed­ní ško­lu (pro­ti nim poslé­ze veli­ce bro­jil) a pres­tiž­ní Eton. Poté do svých 25 let slou­žil v Indické impe­ri­ál­ní poli­cii v Barmě (poz­dě­ji v kni­ze Barmské dny). V roce 1927 se vra­cí do Anglie a začí­ná se živit jako novi­nář a ese­jis­ta. Nějakou dobu žije také jako tulák v těch nej­chud­ších vrst­vách v Paříži a Londýně (zpra­co­vá­no v kni­ze Na dně v Paříži a Londýně). Intenzivní poli­tic­ké a soci­ál­ní vře­ní, kte­ré smý­ká Evropou, ho vta­hu­je a tak se stá­vá Georgem Orwellem, váš­ni­vým soci­a­lis­tou, odpůr­cem fašis­mu a zastán­cem rov­nos­ti.

A také spi­so­va­te­lem – v 30. létech napsal jak něko­lik romá­nů – Farářova dce­ra, Bože chraň aspi­dis­t­ru, Nadechnout se, tak „non-fiction“ – např. Cesta k wigan­ské­mu molu. Není divu, že se zapo­ju­je jako dob­ro­vol­ník do špa­něl­ské občan­ské vál­ky, kde boju­je v legi­ích POUM – špa­něl­ské­ho soci­a­lis­tic­ké­ho hnu­tí. O svých zážit­cích píše v kni­ze Hold Katalánsku. V době dru­hé svě­to­vé vál­ky byl již napros­to pev­ně pře­svěd­čen, že stá­va­jí­cí kapi­ta­lis­tic­ký sys­tém nemá šan­ci na pře­ži­tí. To se odrá­že­lo zejmé­na v jeho novi­nář­ské a ese­jis­tic­ké tvor­bě (Úpadek ang­lic­ké vraž­dy, V bři­še velry­by, pojed­ná­va­jí­cí zejmé­na o jiném veli­ce zají­ma­vém auto­ro­vi, Henrym Millerovi a jeho kon­tro­verz­ní kni­ze Obratník raka, atd.). Orwellovy ese­je se týka­jí nejen poli­ti­ky, lite­ra­tu­ry či kul­tu­ry obec­ně, ale komen­tu­jí život své doby v celé jeho pes­t­ros­ti. Všeobecně je pova­žo­ván za jed­no­ho z nej­lep­ších ang­lic­kých ese­jis­tů vůbec. Kompletní sbír­ka esejů vyšla ang­lic­ky ve čtyřech svaz­cích Sebrané ese­je, novi­no­vé člán­ky a kore­spon­den­ce.

Války se neú­čast­ní kvů­li vlek­lé tuber­ku­lóze, ale spo­lu­pra­cu­je s BBC (v kni­ze The War Commentaries), také pil­ně při­spí­vá do před­ních ang­lic­kých novin a časo­pi­sů (Tribune, Observer), prá­vě v lis­tu Tribune měl vyhra­ze­ný slou­pek s názvem: „As I ple­a­se“ (Jak mně se líbí). De fac­to těs­ně před svou smr­tí (umí­rá v Londýně) píše dvě svá nej­zná­měj­ší díla: Farmu zví­řat a 1984. Obě tyto kni­hy jsou kri­ti­kou tota­lit­ních sys­té­mů.

Odkaz

Odhlédneme-li od krát­kých sním­ků, tele­viz­ních dra­mat a diva­del­ních adap­ta­cí, kte­rých je nepře­ber­né množ­ství, pak v sou­čas­né době exis­tu­jí již tři vel­ké adap­ta­ce Orwellova díla, kte­ré psal již za dru­hé svě­to­vé vál­ky a kte­ré vyšlo roku 1945. Již v roce 1954 vznik­la prv­ní a nej­slav­něj­ší brit­ská ani­ma­ce o zví­ře­cí far­mě. Téměř o pade­sát let poz­dě­ji v roce 1999 vzni­kl hra­ný TV film, jenž kom­bi­nu­je živé her­ce a CGI ani­ma­ce. A v roce 2025 vznik­la po zhru­ba dese­ti­le­tém úsi­lí nová ver­ze, moder­ní ani­mo­va­ný CGI pro­jekt ve výraz­ně moder­ním hávu. I přes men­ší či vět­ší odliš­nos­ti, myš­len­ka původ­ní­ho pří­bě­hu zůstá­vá u všech tří adap­ta­cí při­bliž­ně stej­ná.

Klasická ani­mo­va­ná ver­ze (1954) je krat­ší­ho roz­sa­hu (72 min) a byla sku­teč­ně ruč­ně kres­le­ná. Jednotlivé obráz­ky malo­va­li ani­má­to­ři podob­ně jako star­ší Disneyho fil­my z téže doby. Působí jako pohád­ko­vá sty­li­za­ce, baj­ka o zra­dě ide­á­lů. Zvířata jsou zde roz­to­mi­lá, pří­běh je čitel­ný i pro děti a závě­rem je sil­né morál­ní pou­če­ní. Je zde vel­mi pří­mo­ča­ré roz­dě­le­ní dob­ra a zla na „dobrou revo­lu­ci“ a „zlou dik­ta­tu­ru“. Vytrácí se zde psy­cho­lo­gic­ká hloub­ka postav.

Hraný TV film (1999) má sto­páž 91 min a půso­bí jako poli­tic­ká ale­go­rie moci. Film je kom­bi­na­cí kulis, živých zví­řat, ani­ma­t­ro­nic­kých efek­tů a teh­dej­ší počí­ta­čo­vé ani­ma­ce (CGI) – podob­ně jako Jurský Park. Je rea­lis­tič­těj­ší, ale i tem­něj­ší, méně pohád­ko­vý a více poli­tic­ký. Zdůrazňuje mecha­nismy moci a mani­pu­la­ce skr­ze postup­né pře­pi­so­vá­ní pra­vi­del.

Nejnovější Serkisova ver­ze (2025) o dél­ce 94 min je sty­li­zo­vá­na moder­ně­ji a okra­jo­vě vyu­ží­vá i sou­do­bé kuli­sy odpo­ví­da­jí­cí dneš­ní době, např. dro­ny, dis­ko­te­ko­vé osvět­le­ní, super­rych­lá auta apod. Grafika je vytvo­ře­na 3D počí­ta­čo­vou ani­ma­cí (CGI), digi­tál­ní­mi mode­ly postav a moder­ní ani­mač­ní tech­ni­kou, podob­ně jako Toy Story, Zootopia, Sing a podob­ně. Srovnáme-li prv­ní ani­mo­va­nou ver­zi (1954) s tou moder­ní (2025), je to podob­né, jako bychom porov­ná­va­li auto­mo­bil z 50. let s dneš­ním vozem – někdo milu­je vete­rá­ny, jiní oce­ní moder­ní vzhled a kom­fort. Modernější ladě­ní pří­běh odleh­či­lo a není tolik tem­ný a tíži­vý jako před­cho­zí dva. Přibyly nové posta­vič­ky, např. malé pra­sát­ko Štístko, kte­ré vystu­pu­je jako hlav­ní hrdi­na, a namís­to Kuliše je vymo­de­lo­vá­na žen­ská posta­va pra­sát­ka jmé­nem Kuliška. Animák se neza­o­bí­rá tolik „stat­kem“, ale více celým „sys­té­mem“. Propagandu zob­ra­zu­je jako medi­ál­ní a digi­tál­ní nástroj a kon­t­ro­lu skr­ze jazyk, nara­tiv a strach. Totalita nemu­sí mít vždy stej­nou podo­bu ani stej­ná hes­la, ale mecha­nismy zůstá­va­jí. Tyto mecha­nismy mohou fun­go­vat v komu­nis­tic­kém stá­tě, ve fašis­tic­kém stá­tě, v dik­ta­tu­ře, ale i v demo­kra­tic­ké spo­leč­nos­ti. Proto ani­mák zdů­raz­ňu­je obec­něj­ší mecha­nismy mani­pu­la­ce, pro­pa­gan­dy a kon­cen­t­ra­ce moci, kte­ré lze roz­po­znat v růz­ných spo­le­čen­ských sys­té­mech.

Hudební dílo Pink Floyd a jejich kon­cepč­ní album Animals, obsa­hu­jí­cí dlou­hé zádum­či­vé sklad­by Dogs, Pigs a Sheeps, kde zvu­ky nástro­jů při­po­mí­na­jí chroch­tá­ní pra­sat nebo ště­kot psů.