Filip Cíl: Jízda na popelářském voze je sen každého špunta

Ve fil­mu Decibely lás­ky jste si vyzkou­šel  kro­mě herec­tví  růz­né dis­ci­plí­ny – tanec, zpěv, hru na kla­vír, jízdu na pope­lář­ském voze -  co z toho bylo pro vás novin­kou a co bylo pro vás nej­ná­roč­něj­ší?

Je úžas­né, že v jed­nom fil­mu jsem si mohl vyzkou­šet takhle pes­trou šká­lu dis­ci­plín. Herectví, tanec a zpěv samo­zřej­mě pat­ří k hlav­ní nápl­ni hudeb­ní­ho fil­mu, s tím jsem tak nějak počí­tal. Ale pře­kva­pe­ní nasta­lo, když jsem se dozvě­děl, že mám ve fil­mu hrát na pia­no. Nijak mě neu­klid­ni­lo ani reži­sé­ro­vo přá­ní, že chce nato­čit v jed­nom zábě­ru moje ruce a přeš­venk­nout na má zpí­va­jí­cí ústa. 🙂 Vzhledem k tomu, že hru na kla­vír na roz­díl o jiných nástro­jů neo­vlá­dám, byl to pro mě zpo­čát­ku úkol zho­la nemož­ný. Nakonec jsme všech­no zvlád­li. A jíz­da na pope­lář­ském voze? Ta snad pat­ří do sezna­mu základ­ních život­ních snů kaž­dé­ho malé­ho klu­ka. Pokaždé, když jsem vysko­čil na stu­pát­ko, pro­plu­la mnou pra­zvlášt­ní hrdost a člo­věk má hned pocit, že mu pat­ří celá sil­ni­ce. Auta kvů­li vám zasta­vu­jí a malí klu­ci lač­ně sle­du­jí vaši reflex­ní ves­tu...  Já si díky Decibelům ten­to klu­kov­ský sen spl­nil, za což jsem moc vděč­ný.

Jaké jiné sny jste měl o své budouc­nos­ti,  čím jste si jako kluk přál být, až vyros­te­te?

Popelář je samo­zřej­mě vysně­né zaměst­ná­ní kaž­dé­ho špun­ta. Já jsem měl kro­mě kla­sic­ké­ho pope­lá­ře ješ­tě obdo­bí pro­fe­si­o­nál­ní­ho bas­ket­ba­lis­ty, ale to bylo dáno tím, že jsem cho­dil na spor­tov­ní základ­ní ško­lu a tam jsem bas­ket­bal sku­teč­ně závod­ně hrál. Ale od malič­ka jsem měl vlast­ně hroz­ně rád muzi­ku a pohyb, tak­že jsem pořád něco zpí­val a u toho padal na zem. Takže jsem mohl být tře­ba něco jako oper­ní kaska­dér. Dá se říct, že zaměst­ná­ní, kte­ré mám teď, není od původ­ní idey vlast­ně až tak vzdá­le­né 🙂   

Hlavní hrdi­na Decibelů lás­ky usi­lu­je o to jít za svým snem a pro­sa­dit se v umě­ní. Vy se od malič­ka pohy­bu­je­te  v kumš­tu, hra­je­te, tan­čí­te, mode­ru­je­te – kte­ré vlast­nos­ti – kro­mě talen­tu -  pova­žu­je­te osob­ně za nej­dů­le­ži­těj­ší, aby  to člo­věk doká­zal?

Hmmm... to je otáz­ka za mili­on dola­rů. 🙂 Spousta lidí je pře­svěd­če­ná o tom, že herec­tví je o náho­dě, kon­tak­tech a peně­zích. Nevím. Já ten pocit nikdy neměl. Kdykoliv jsem šel na cas­ting, nebo schůzku s reži­sé­rem, sce­náris­tou, nebo pro­du­cen­tem, vždyc­ky jsem měl obrov­ský respekt ke komu­ko­liv od „kumš­tu“. Myslím, že respekt... ane­bo ješ­tě lépe - Pokora. Pokora, to je to slo­vo, kte­ré se poma­lu vytrá­cí nejen z kul­tur­ních kru­hů. Kdekdo při­jde a mys­lí si, že může hrát diva­dlo nebo hrát ve fil­mu. To mě moc mrzí. Já osob­ně se sna­žím být pokor­ný a mít úctu nejen k lidem od diva­dla a fil­mu, ale pře­de­vším k řemeslu samot­né­mu. Já se taky při pohle­du na krás­ný dům nebu­du chtít stát archi­tek­tem. Taky si neřek­nu: „Když to zvlá­dl on, tak já taky“, když můj posled­ní výkres je ze čtvr­té tří­dy základ­ní ško­ly.  Takže ve zkrat­ce: Pokora k řemeslu a k lidem, co ho děla­jí, nemys­let si, že nám všech­no spad­ne do klí­na a... úsměv. 🙂

 Přineslo Vám natá­če­ní Decibelů lás­ky i něja­ké nové zají­ma­vé setká­ní (s někým z herec­kých kole­gů) nebo novou zku­še­nost?

 Samozřejmě !!! Už dlou­ho jsme se napří­klad na sebe těši­li s Luckou Vondráčkovou, se kte­rou jsme se ve fil­mu ješ­tě nepo­tka­li. Stejně tak jsem měl obrov­skou radost z paní Janžurové a z pana Hrušínského, kte­ré jsem na pla­ce rov­něž potkal popr­vé. Nesmím ale zapo­mí­nat na skvě­lé lidi ve štá­bu a úžas­né pro­fe­si­o­ná­ly - pana Smutného, Petra Čadka, Jirku Klenku a spous­tu jiných. Co se týče her­ců „mojí gene­ra­ce“, mys­lím, že jsme vytvo­ři­li skvě­lou par­tu, kte­rá si po celé natá­če­ní pomá­ha­la a mimo­to si uži­la spous­tu sran­dy i mimo plac. 

Dostali jste se  při natá­če­ní  někte­ré scé­ny i do  něja­ké situ­a­ce, kte­rá se tře­ba úpl­ně neda­ři­la, nebo se s ní pojí něja­ká his­tor­ka?

Přiznám se, že his­tor­ky z natá­če­ní nejsou moje sil­ná dis­ci­plí­na. 🙂 Vtipných i těž­kých momen­tů bylo na tom­to natá­če­ní oprav­du dosta­tek. Zvlášť, když je váš par­ťák plzeň­ská mod­la Pavel Horváth. S ním to bylo prak­tic­ky pořád stej­né. Všichni na pla­ce pusu od ucha k uchu a slzy v očích od smí­chu. Musím uznat, že nás Pavel nešet­řil. Asi nejsem jedi­ný, kdo v Pavlovi našel bez­vad­né­ho komi­ka s citem pro humor a skvě­lé­ho par­ťá­ka, kte­rý se neza­lek­ne žád­né herec­ké výzvy. Za těž­ké chví­le pova­žu­ji hlav­ně časo­vou nároč­nost celé­ho natá­če­ní. Spousta scén byla toče­ná v noci (někdy i k ránu) a kon­krét­ně na můj orga­nis­mus to mnoh­dy nepů­so­bi­lo jako dva­krát sil­ný bal­zám. 🙂

Po uve­de­ní trai­le­ru k Decibelům se pod­le ohla­sů divá­ci hod­ně těší na roman­tic­kou lin­ku lás­ky postav, kte­ré hra­je­te vy a Betka Bartošová.  Jste fil­mo­vý divák – roman­tik nebo vyhle­dá­vá­te spíš jiný žánr?

Většinou o sobě mlu­vím jako o poměr­ně kri­tic­kém fil­mo­vém divá­ko­vi. V pod­sta­tě je mi jed­no, jest­li se dívám na sci-fi, nebo na Sex ve měs­tě. I když se při­znám, že bez roman­tic­kých kome­dií s Hughem Grantem bych se klid­ně obe­šel.. 🙂 Jsem scho­pen se dívat deset hodin na Pána prs­te­nů a bre­čím u Titanicu. Rád sle­du­ji sta­ré fil­my od Truffauta, Pasoliniho a Bergmana. Ale milu­ji Johnnyho Deppa a při­zná­vám, že k jeho fil­mům jsem někdy dost nekri­tic­ký, což je ale výjim­ka, potvr­zu­jí­cí pra­vi­dlo. 🙂 Rád nad fil­mem pře­mýš­lím, hle­dám na něm to dob­ré, ale záro­veň zkou­mám, jak to nato­čit líp. Nicméně jsem pořád ve stá­diu „nasá­vá­ní“. Až mi bude šede­sát, budu sedět v hou­pa­cím křes­le, kou­řit dout­ník s koč­kou na klí­ně, tak budu nej­spíš scho­pen odpo­vě­dět na tuto otáz­ku lépe. 🙂