Ave, Caesar! (Hail, Caesar!) – Recenze – 60%

Nová kome­die bra­trů Ethana a Joela Coenových Ave, Caesar! sklá­dá poctu ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fii 50. let a záro­veň si z této epo­chy mír­ně sati­ric­ky uta­hu­je. Její těžiš­tě spo­čí­vá v hem­že­ní mno­ha posta­vi­ček pohy­bu­jí­cích se kolem Hollywoodu, jejichž osu­dy sesku­pu­je do pes­t­ré mozai­ky sestá­va­jí­cí pře­váž­ně z nezá­vaz­ných scé­nek zábav­né­ho cha­rak­te­ru a z uká­zek z fil­mů, kte­ré se během toho hem­že­ní prů­běž­ně natá­če­jí.

Centrální posta­vou je jaký­si mana­žer jed­no­ho fil­mo­vé­ho stu­dia Eddie (Josh Brolin), jemuž jeho prá­ce poně­kud pře­stá­vá vonět, pro­to­že je jí na něho moc. Musí řešit pro­blémy stu­dia, doha­do­vat se s reži­sé­ry, pro­du­cen­ty, her­ci, kom­par­zis­ty, s lid­mi od tis­ku i od církve. A aby toho neby­lo málo, tak jeho nej­vět­ší hvězdu, cha­rak­ter­ní­ho her­ce Bairda (George Clooney) prá­vě nezná­mý únos­ce une­sl pří­mo z natá­če­ní nové­ho his­to­ric­ké­ho vel­ko­fil­mu a poža­du­je za něj výkup­né.

Ti všich­ni s sebou do fil­mu zaná­še­jí něja­ký vlast­ní pří­běh, kte­rý se ode­hrá­vá sou­běž­ně s tím hlav­ním, do něhož pak kaž­dý z nich v urči­té chví­li nějak vstou­pí (nebo taky ne). Většinu času se tudíž zapr­vé baví­te eska­pá­da­mi ved­lej­ších postav a zadru­hé čeká­te, v čem bude spo­čí­vat jejich pří­nos pro onu záplet­ku s úno­sem a jak to bude pro­po­je­no. Přičemž jsou dvě mož­nos­ti – že to pro­po­je­ní bude A) vel­mi sla­bé, nebo B) nee­xis­tu­jí­cí.

Z toho také ply­ne hlav­ní výt­ka, a sice že Ave, Caesar! pozůstá­vá z vel­ké­ho množ­ství izo­lo­va­ných scé­nek, jež mají spo­leč­né jen to záze­mí fil­mo­vé­ho stu­dia, a kte­ré samy o sobě jsou v někte­rých pří­pa­dech úžas­ně vtip­né (a mís­ty zas nao­pak pozo­ru­hod­ně nevtip­né a výraz­ně del­ší, než by bylo záhod­no, viz Bairdovy dement­ní roz­ho­vo­ry s jeho únos­ci o děje­pi­su a eko­no­mii), ale jejich význam pro všech­no ostat­ní ve fil­mu je mini­mál­ní a dohro­ma­dy netvo­ří nic, co by stá­lo za zmín­ku. Kdyby se např. úpl­ně vystřih­la ta posta­va Scarlett Johansson, tak by se vlast­ně nic nesta­lo, ako­rát by brat­ři Coenové při­šli o mož­nost udě­lat pár nará­žek na něco z šede­sát let sta­ré ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fie.

Scarlettina posta­va je na tom dost špat­ně i pro­to, že ten její vlast­ní pří­běh je straš­li­vě oši­ze­ný. Prakticky se obje­ví jen ve dvou scé­nách, v nichž je nazna­če­no, o co jí jde, a pak už se zno­vu neob­je­ví a je na ni zapo­me­nu­to, jen na kon­ci fil­mu někdo zmí­ní: „No, ona je teď vda­ná, čímž se její tra­ble vyře­ši­ly!“, a tím to has­ne. A není sama, koho se tohle líné řeše­ní týká. I dal­ší posta­vy ve fil­mu fun­gu­jí čis­tě pro­to, že se zje­ví na pár vte­řin či minut, udě­la­jí nebo řek­nou něco více či méně vtip­né­ho, ale děj nijak neo­vliv­ní a pros­tě tam jenom tak nějak „jsou“.

Vlastně napros­tá vět­ši­na těch ved­lej­ších postav by se dala zce­la vystřih­nout a na hlav­ní záplet­ce by se nemu­se­lo nic měnit. Byla by to sice ško­da, pro­to­že bychom při­šli o Fiennesovu lek­ci z logo­pe­die a Ehrenreichovo laso­vá­ní se špage­tou, nicmé­ně z hle­dis­ka něja­ké­ho budo­vá­ní pří­bě­hu a prá­ce s posta­va­mi je výsle­dek trist­ní a poli­to­vá­ní­hod­ný.

Ave, Caesar! je dob­rá zába­va, pokud se k ní při­stou­pí jako k naho­di­lé­mu sple­ten­ci všech mož­ných žánrů od muzi­ká­lu přes wes­ter­ny a komor­ní dia­lo­go­vá dra­ma­ta až po vel­ko­roz­počto­vé bib­lic­ké vel­ko­fil­my a zce­la se odstra­ní divác­ký poža­da­vek na kohe­rent­ní děj s něja­kou jas­ně defi­no­va­nou struk­tu­rou, v níž do sebe všech­no hez­ky zapad­ne. Zároveň jde o film, kte­rý by hroz­ně chtěl být novým Altmanovým Hráčem nebo Truffautovou Americkou nocí, ale zou­fa­le na to nemá. Sice není špat­ný a za jed­no podí­vá­ní sto­jí, ale na Coeny je to straš­li­vě málo a v rám­ci jejich fil­mo­gra­fie jde spíš o zále­ži­tost, kte­rá se zařa­dí po bok Lupičů paní domá­cí a Po pře­čte­ní spal­te.