Hastrman - Rozhovor s Milošem Urbanem, autorem románu Hastrman

Vnímat kra­ji­nu srd­cem

Těžko může­me začít jiným než zvě­da­vým dota­zem po vašem hod­no­ce­ní fil­mo­vé­ho Hastrmana.

Líbí se mi hod­ně. Myslím, že je to hod­ně jiný film, než jaké tu běž­ně vzni­ka­jí. V urči­té své roman­tic­ké vypja­tos­ti totiž půso­bí jako­by výji­meč­ně pat­řič­ně. Tohle tady chy­bě­lo, tako­vý film jiné­ho dru­hu. Ne kome­die, kte­rá se klid­ně může dávat v tele­vi­zi. Ne film plný hlá­šek. Hastrman by mohl spo­jit divá­ky, kte­ří chtě­jí jít na „biják“, s těmi, kte­ří o zhléd­nu­tém dál chtě­jí pře­mýš­let.

Ondřej Havelka pro lec­ko­ho může být pře­kva­pi­vým reži­sé­rem pří­bě­hu z 19. sto­le­tí.
Já měl od počát­ku radost, že se toho ujal prá­vě on a pro­du­cent Čestmír Kopecký. Už dří­ve se obje­vi­ly poku­sy Hastrmana zfil­mo­vat, ale žád­ný nedo­pa­dl. Vždycky to usnu­lo nej­spíš pro­to, že nebyl nikdo, kdo by dob­ře napsal scé­nář. Sám sce­náris­ta nejsem, ten­to nako­nec napsa­li Ondřej a Petr Hudský.

Co dle vaše­ho názo­ru jaz­zma­na Ondřeje Havelku při­táh­lo k mytic­ké­mu Hastrmanovi?
Myslím, že ho nevtáh­lo ani eko­lo­gic­ké téma romá­nu, ani jeho nad­té­ma lid­ské obě­ti pro dru­hé. Líbila se mu milost­ná linie, děj usa­ze­ný na ven­kov 19. sto­le­tí a lido­vé zvy­ky. V tom se zhlíd­nul, tak­že sle­du­je hlav­ně tuhle lin­ku a eko­lo­gie si sko­ro nevší­má, tedy vyjma závě­reč­né­ho dovět­ku. Je to spíš bala­dic­ký pří­běh „člo­vě­ka ve zví­ře­ti, zví­ře­te v člo­vě­ku“, tedy prv­ní díl romá­nu s drob­ný­mi pře­sa­hy do dru­hé­ho.

A jak na vás půso­bí Karel Dobrý v titul­ní roli?
To je snad jeho prv­ní film s titul­ní rolí! On v něm téměř nesle­ze z plát­na, což je moc dob­ře. Pravda, když jsem se dozvě­děl, že has­tr­ma­na bude hrát Karel, nejdřív jsem se lekl, pro­to­že můj has­tr­man je zakrs­lý aris­to­krat, kdež­to Karel je obr a půso­bí zne­po­ko­ju­jí­cím dojmem. Přestože je to pri­ma chlá­pek, sve­de lidem nahnat strach, když chce (nebo když se neo­vlád­ne).

Je něco v romá­nu a ve fil­mu řeše­no zjev­ně roz­díl­ně?
Ondřej do pří­bě­hu dává humor, a ten já v kni­ze nemám, pro­to­že ho neu­mím. Možná ješ­tě v povíd­kách ze sou­čas­nos­ti, ale roz­hod­ně ne v této lát­ce. Potřeboval bych ghostwri­te­ra, kte­rý by po mně pře­če­tl, co napíšu, a při­dě­lal humor­né prv­ky. Zato Ondřej má ve fil­mu pasá­že, kte­ré jsem já napsal doce­la dras­tic­ky, nád­her­ně odleh­če­ny humo­rem. Když jsem film viděl popr­vé, asi pět­krát nebo šest­krát jsem se smál nahlas. A Ondřej seděl za mnou a kon­t­ro­lo­val, jak rea­gu­ju. Byl se mnou spo­ko­je­ný.

Takže jste mu ani nera­dil, jak měl co nato­čit?
Vůbec ne, nao­pak jsem potě­šen, že mou kni­hu někdo takhle pěk­ně pocho­pil a že z ní tak cit­li­vě vybí­ral pro film. Mně se líbí, že Ondřej se neo­pá­jí kra­ji­nou, kte­rou zob­ra­zu­je, ale že se na ni dívá a hle­dá v její oby­čej­nos­ti to neo­by­čej­né. Jako já, když jsem Hastrmana psal. Ta kra­ji­na je prí­ma, je hezká, ale máme tady asi krás­něj­ší mís­ta, než je kopec Vlhošť a ryb­ní­ky pod ním. Jde o to vidět srd­cem.

No ale pro román je jakési myti­zo­vá­ní kra­ji­ny typic­ké.
Ano, ostat­ně kra­ji­na ve mně potře­bu napsat Hastrmana vyvo­la­la. Víte, já tu kníž­ku mys­lel váž­ně – já ji mys­lel jako poli­tic­ký čin. Opravdu jsem si mys­lel, že spo­leč­nos­tí bude rezo­no­vat, že o ní a jejím téma­tu budou mlu­vit poli­ti­ci. Skutečně jsem byl takhle naiv­ní, ačko­li ve svých teh­dej­ších tři­ce­ti bych býval už tolik být nemu­sel. Jenže byl jsem. Hastrman pros­tě byl můj napros­to váž­ně míně­ný poli­tic­ký sta­te­ment. Nakonec sice dostal Literu, ale jinak v pod­sta­tě žád­ný ohlas mimo lite­rár­ní kru­hy neměl. Víte, je to moje nej­lep­ší kníž­ka, už nikdy ji nepře­ko­nám. Nic lep­ší­ho nemám a těž­ko budu mít. Navíc dneska už bych tako­vý­to pro­test­song nena­psal, už to ve mně není. Jsem kon­zer­va­tiv­něj­ší a tou­žím psát jiné věci, zábav­něj­ší, u kte­rých se nemu­sím tolik trá­pit.

Zůstaňme u kra­ji­ny: vy nepo­chá­zí­te od Vlhoště, kde se Hastrman ode­hrá­vá.
To ne, ale nejsem z dale­ka, rodi­na je z Doks. Ačkoli jsem zva­žo­val ode­hrát děj Hastrmana na Máchově jeze­ře, i mém milo­va­ném, nako­nec jsem z toho vycou­val, pro­to­že už před dva­ce­ti lety to byl prů­mys­lo­vý ryb­ník, natož dneska. Potřeboval jsem klid­něj­ší loka­ci. A pro­to­že mamin­ka před dva­ce­ti lety kou­pi­la byt v České Lípě, zača­li jsme obje­vo­vat Českolipsko. To ješ­tě je cíp Českého ráje a Kokořínska. Objevil jsem tam­ní ryb­ní­ky, ten obrov­ský klid, kte­rý u nich byl. Bývalo tam jenom pár cha­ti­ček, kde­pak to, co je tam dneska (je vidět, že lidi táh­nou za vodou). Zažíval jsem tam magic­ké momen­ty a oprav­du měl poci­ty, kte­ré jsem pak dal do kníž­ky, že tam v prů­r­vách, vyse­ka­ných do ská­ly, jsou nád­her­né zása­hy člo­vě­ka do kra­ji­ny. Je to kra­jin­ná archi­tek­tu­ra, kte­rá fun­gu­je, kte­rá kra­ji­ně dokon­ce pomá­há. Právě tam jsem zaží­val dojmy, že voda teče naho­ru, tako­vé ty chví­le, kdy se člo­věk ptá sám sebe, není-li na dro­gách. Tyhle oka­mži­ky jsem si zapi­so­val a chtěl dostat do romá­nu.

A tam se film natá­čel?
Částečně. A čás­teč­ně na Jezeří, kde sto­jí krás­ný zámek nad měsíč­ní kra­ji­nou hně­dou­hel­né­ho dolu, kte­rá se ve fil­mu obje­ví na začát­ku jako tako­vá arka­dic­ká kra­ji­na. Vyplněna jiným obsa­hem, než jaký má dneska důl. Cílem je uká­zat, jak to tam bylo pěk­né. A ono bylo! Když vidí­te sta­ré ryti­ny a obra­zy zachy­cu­jí­cí tam­ní kraj říká­te si, kam se hra­bou již­ní Čechy – roman­tic­ká kra­ji­na byla tahle!

Tato někdej­ší máchov­ská kra­ji­na tedy stvo­ři­la Hastrmana. Zároveň nut­no říct, že ani přes Erbenovu báseň, film Václava Vorlíčka ani sna­že­ní Josefa Dvořáka to není typic­ká čes­ká figu­ra.
Chtěl jsem z něj mít roman­tic­ké­ho hrdi­nu, jako tako­vé­ho už ho vlast­ně před­sta­vil K. J. Erben. Ale pře­de­vším jsem nechtěl, aby to byl směš­ný taj­trd­lík z pim­pr­lo­vé­ho diva­dla. Chtěl jsem, aby byl nebez­peč­ný a svým způ­so­bem krás­ný. Aby v sobě měl hloub­ku a záro­veň neštěs­tí. Protože když jsem jeho pří­běh psal, byl jsem sám ve svém osob­ním živo­tě dost nešťast­ný. A samo­zřej­mě se to pro­mít­lo do kníž­ky. Ostatně kaž­dý ví, co to zna­me­ná nešťast­ně milo­vat. A když se potom střet­nou tra­gic­ké nála­dy s magic­kým mís­tem, tak… najed­nou bylo jas­né, že jsem potře­bo­val psát eko­lo­gic­ké téma. A pro­to­že tu fun­go­va­ly Děti Země, stvo­řil jsem Děti vody… pros­tě jak­si mimo­děk bylo zřej­mé, že mi z toho vyjde has­tr­man. Vodník, ale ne pohád­ko­vý, spíš prá­vě mytic­ký.

Ondřej Havelka udě­lal film pře­de­vším prá­vě o lás­ce. Jak ve vás po těch letech rezo­nu­je, že to je o ní čili o tís­ni, kte­rou jste teh­dy svým psa­ním řešil?
No je to tam, co si bude­me poví­dat. Člověk neu­stá­le v sobě musí potla­čo­vat své démo­ny. Hází to s ním pak ze stra­ny na stra­nu. A tohle laví­ro­vá­ní a vnitř­ní svá­ry ve fil­mu jsou. Skutečně tam vidím tu úžas­nou fatál­ní ženu, z níž jsou všich­ni zblblí – a kaž­dý jinak. Inspiroval jsem se u ní Boženou Němcovou, když jsem četl její kore­spon­den­ci. Ona moc tou­ži­la být hoze­ná ze své­ho pro­stře­dí do budouc­nos­ti, její sou­čas­nost ji depta­la. Jak lidi, tak majet­ko­vé pomě­ry nebo posta­ve­ní žen v měš­ťan­ské spo­leč­nos­ti.

Čili Katynka je vaše Božena Němcová?
Určitě jí je ovliv­ně­ná. Třeba v tom, jak si umí omo­tat chla­py kolem prs­tu. Anebo v tom vnitř­ním deptá­ní sebe sama. Takový je i has­tr­man – mon­strum, pří­še­ra. Určité fyzic­ké rysy sice má jiné než nor­mál­ní chlap, ale stej­ně jako on neu­stá­le zápa­sí se svý­mi vnitř­ní­mi běsy. Tak jsem se cítil při psa­ní, tak se to pro­mít­lo do kníž­ky a tak je to vidět i ve fil­mu, tře­ba­že pocho­pi­tel­ně nikdo nepo­zná – nebýt toho­to při­zná­ní – že jsem to tam psal sám ze sebe.

Takže na jed­nu stra­nu jste v Hastrmanovi řešil svár, kte­rý jste měl v sobě, a na stra­nu dru­hou jste usi­lo­val vyvo­lat bugr jeho téma­tem. To jsou vyso­ké náro­ky na vlast­ní text.
Ano, to asi ano. Přitom víc uzná­va­ná je ta prv­ní kníž­ka. Ta, kte­rá vznik­la jenom pro­to, aby pak moh­la vznik­nout ta dru­há. Ta, z kte­ré je teď film. Je prav­da, že v té prv­ní kníž­ce se pře­de­vším řeší ty vnitř­ní věci, cito­vé, lid­ské, kdež­to v té dru­hé je to sekač­ka poli­ti­ků a ošk­li­vých lidí.

Možná lidi víc tou­ží po lás­ce než po řeše­ní slo­ži­tých pro­blé­mů.
To je mož­né, tře­ba­že mnou nabíd­nu­té řeše­ní je jed­no­du­ché. I když ani já nemám nási­lí za odpo­věď na pro­blémy, pou­ze uka­zu­ju, že v zou­fal­ství se k němu sáh­nout může. Tehdy mi nadá­va­li, že takhle to není mož­né, zato při sou­čas­ném dění už by se mož­ná tolik nedi­vi­li. Ostatně mys­lím, že podob­ně jako já poz­dě­ji jed­nu svou kni­hu zpra­co­val Emil Hakl a snad za ni dostal lite­rár­ní cenu…

Možná jste jen byl napřed. Přitom začát­ky vaše­ho psa­ní jsou retro z 19. sto­le­tí: Poslední teč­ka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman. Až potom jste se neu­stá­le posou­val do sou­čas­nos­ti, pro­za­tím posled­ní Závěrka je ryze sou­čas­ná. Proč stál na počát­ku prá­vě před­mi­nu­lý věk?
Poslední teč­ka za Rukopisy se týka­la nále­zu Rukopisu krá­lo­védvor­ské­ho a zele­no­hor­ské­ho, tak­že si o dobu bie­der­me­ie­ru řek­la. Musel jsem tu dobu nastu­do­vat, opřít se o teh­dej­ší his­to­rii, pohrát si s ní, vymys­let si na jejím zákla­dě svou pseu­do­prav­du a cel­ko­vě si pohrát s celým tím cra­zy pří­bě­hem kolem Rukopisů. Každopádně díky his­to­ric­ké opo­ře jsem vůbec mohl najít odva­hu něco vydat, pro­to­že já jsem nikdy neměl sil­né autor­ské sebe­vě­do­mí. Potom, máte prav­du, jsem v his­to­rii zůstal a při­šlo Sedmikostelí, byť v něm jde o cítě­ní his­to­rie přes dotek archi­tek­tu­ry, přes kos­te­ly a kamen­né zdi. Hastrman je his­to­ric­ký do tře­ti­ce, a ovšem zase jinak.

Původně, pokud vím, měl mít jenom svůj dru­hý díl, ten ze sou­čas­nos­ti.
Přesně tak. Chtěl jsem před­vést pří­běh o tom, co se sta­ne, když někdo vez­me za svůj úkol hájit pří­ro­du a jde na to tím nej­dras­tič­těj­ším tero­ris­tic­kým způ­so­bem. Jenže zdá­lo se mně, že tomu něco chy­bí, že napřed bych měl uká­zat něja­kou idy­lu. Takže jsem se obrá­til zpát­ky do bie­der­me­ie­ru, ale niko­li do měš­ťan­ské­ho pro­stře­dí, nýbrž na ven­kov. Ukázat idy­lu, kdy vztah s pří­ro­dou a se zemí, s vlast­ním oko­lím býval har­mo­nic­ký. Jenomže do toho­to plá­nu se mi zača­ly dostá­vat věci ritu­ál­ní a kul­tov­ní, což mě upou­ta­lo. Nechtěl jsem psát jenom o boha­boj­ných lidech, kte­ří cho­dí do kos­te­la a jsou pán­bíč­ká­ři plní stra­chu, chtěl jsem taky rebe­lan­ty a s nimi mír­ný návrat k pohan­ství. Je to vlast­ně popis roman­tic­ké, nebo dokon­ce postro­man­tic­ké doby.

Za těch sedm­náct let od prv­ní­ho vydá­ní Hastrmana se doba sta­la post­fak­tic­kou. Tak mi závě­rem řek­ně­te, kde by has­tr­man byd­lel a žil v dneš­ních pomě­rech.
To je dob­rá otáz­ka. Asi bych pro něj hle­dal něja­ké odleh­lej­ší mís­to. Nevím… šumav­ská jeze­ra? Ale ta jsou už taky plná lidí, tře­ba­že je to rezer­va­ce. Prostě všu­de je moc lidí, tak­že dneska by has­tr­man byd­lel na něja­ké sla­ti nebo na raše­li­niš­ti. Na pěk­ném tajem­ném mís­tě. Čili nej­spíš už ne u České Lípy.

---