Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Říkali v tele­vi­zi, že med­věd kodi­ak měří tři met­ry pade­sát.“ „Tři met­ry pade­sát nemá ani slon, ty vole! Co? No!“ zapo­chy­bo­val dru­hý. „Když se posta­ví na zad­ní tla­py a před­ní dá nad hla­vu, med­věd kodi­ak má tři met­ry pade­sát.“ „Hele, už mě neser!“ zvo­lal pleša­tec a najed­nou se posta­vil. Byl to doo­prav­dy obr. „Já mám dva met­ry, ty máš metr šede­sát, tak mi vylez na rame­na a dotkni se ruka­ma zdi. Pak si poví­me, jak že je ten tvůj kodi­ak vyso­kej. Co? No!“ řekl, zase se posa­dil a dodal: „To je hroz­ná vejš­ka, vole!“„Tak dob­rá,“ sou­hla­sil neče­ka­ně malič­ký a začal se mu sápat na záda. Plešatec klid­ně seděl, až když ucí­til na svých rame­nou podráž­ky, zvo­lal: „Teď se drž, děd­ku!“ a poma­lu se narov­ná­val. Stařík naho­ře se zou­fa­le při­dr­žo­val stě­ny a kole­na se mu vidi­tel­ně chvě­la. „Udělej tam znač­ku!“ poru­čil pleša­tec. „Tak dost!“ zaje­če­la číš­ni­ce, kte­rá jim prá­vě při­ná­še­la piva. Spodní dědek se pře­kva­pe­ně ohlé­dl a omluv­ně se usmál. Svršek ryl neh­ty do mal­by vidi­tel­né rýhy, bokem napá­lil stůl a zby­lé roh­lí­ky roz­me­tal do všech stran. „E-Š-T-Ě J-E-D-N-O-U,“ odse­ká­va­la číš­ni­ce pís­men­ka jako sekáč­kem na maso, „a voba ste tu skon­či­li! Je vám to jas­ný?!“ Po těch slo­vech se šla uklid­nit do výče­pu.“

Obsah

Kniha Hovno hoří obsa­hu­je sou­bor tří novel se sil­ný­mi auto­bi­o­gra­fic­ký­mi rysy – prv­ní pró­za nese název Sázka, dru­há se jme­nu­je Bellevue a posled­ní je Voda se šťá­vou. První dvě kapi­to­ly, Sázka a Bellevue, jsou krat­ší­ho roz­sa­hu (pou­hých něko­lik lis­tů), zatím­co posled­ní povíd­ka, Voda se šťá­vou, je roz­sáh­lej­ší (oko­lo pade­sát lis­tů). Tyto tři nove­ly jsou pova­žo­vá­ny za stě­žej­ní dílo Petra Šabacha – jsou nej­zná­měj­ší, nejčti­věj­ší a mno­hé záplet­ky inspi­ro­va­ly fil­mo­vé tvůr­ce a scé­náris­ty. Některé frag­men­ty z kni­hy Hovno hoří se sta­ly sou­čás­tí fil­mo­vých ztvár­ně­ní – vol­ně pře­vza­ty jsou ve fil­mech Pelíšky, Pupendo a Občanský prů­kaz.

Doba a umělecký směr

Dobou spa­dá pod Českou pró­zu 20. a 21. stol. Petr Šabach je řazen k auto­rům sou­čas­né čes­ké lite­ra­tu­ry, ved­le Oty Pavla, Hrabala a Viewegha.

Žánr

Žánrově se jed­ná o epic­kou pró­zu, kon­krét­ně o nove­lis­tic­ký sou­bor s auto­bi­o­gra­fic­ký­mi rysy, jed­no­du­chým dějem a situ­ač­ním humo­rem.

Námět

Petr Šabach zde čer­pá z pro­stře­dí vlast­ní­ho živo­ta – ze své­ho dět­ství, mlá­dí i dospě­los­ti. Texty jsou cha­rak­te­ris­tic­ké auten­tic­kým vypra­věč­ským hla­sem. V prv­ní kapi­to­le Sázka popi­su­je své zážit­ky z jed­né špe­luň­ky, kde se dvě posta­vy postar­ších mužů sáze­jí, vytvá­ře­jí med­vě­da kodi­aka a měří svou výdrž nedý­chat. Tyto scé­ny byly pou­ži­ty ve fil­mu Pelíšky. V dru­hé kapi­to­le Bellevue autor čer­pá ze své gene­rač­ní zku­še­nos­ti – pojed­ná­vá o hol­čič­ce, jakém­si starém dědo­vi, otci a chlap­cích. Poslední kapi­to­la Voda se šťá­vou líčí vzta­hy mezi muži a žena­mi, odliš­nos­ti mezi obě­ma pohla­ví­mi i roz­dí­ly mezi gene­ra­ce­mi. Některé scé­ny se obje­vi­ly ve sním­ku Pupendo.

Téma

Tématem je dospí­vá­ní, pro­blémy teh­dej­ší tota­lit­ní doby, roz­díl mezi muži a žena­mi (ve způ­so­bu komu­ni­ka­ce, v kres­le­ní obráz­ků, roz­díl­ný pří­stup k rece­si, jiný druh humo­ru, odliš­ná men­ta­li­ta atd.), nástra­hy man­žel­ské­ho sou­ži­tí, osob­ní život a zaměst­ná­ní, obtí­že rodi­čov­ství i mezi­ge­ne­rač­ní odliš­nos­ti.

Charakteristika „šabachovského“ díla

Hovno hoří od Petra Šabacha před­sta­vu­je výraz­né dílo čes­ké lite­ra­tu­ry, kte­ré zachy­cu­je život v teh­dej­ším komu­nis­tic­kém Československu 60.–80. let. Jde o sbír­ku poví­dek s výraz­ný­mi auto­bi­o­gra­fic­ký­mi rysy. Sice se nejed­ná o živo­to­pis, avšak Šabach píše způ­so­bem, kte­rý půso­bí vel­mi auten­tic­ky, osob­ně a jako vyprá­vě­ní z vlast­ní­ho živo­ta. Je zmi­ňo­vá­na podob­nost Šabachova sty­lu s Hrabalovským „pábe­ním“, kdy oba mají spo­leč­né to, že píší s humo­rem a čas­to o kaž­do­den­nos­ti.

Žánrově lze hovo­řit o auto­bi­o­gra­fic­ky ladě­né próze, vzpo­mín­ko­vém vyprá­vě­ní, mís­ty se blí­ží tzv. auto­fik­ci. Dílo ozna­ču­je­me za auto­fikč­ní, kombinuje-li auto­bi­o­gra­fic­ké prv­ky s těmi smyš­le­ný­mi. Šabach tedy mohl čer­pat ze své vlast­ních zku­še­nos­ti, ale pře­tvo­řil ji lite­rár­ně, např. zkom­bi­no­val více postav do jed­né, dra­ma­ti­zo­val, sty­li­zo­val nebo při­dá­val fabu­la­ci.

Mísí se jazyk spi­sov­ný s hovo­ro­vým, čas­to je uži­to slan­go­vých výra­zů, mís­ty se obje­vu­jí vul­ga­rismy.

Hovno hoří vytvá­ří nos­tal­gic­kou atmo­sfé­ru, mís­ty až melan­cho­lic­ké­ho rázu s pohle­dem zpět na život a mlá­dí. Humor, vychá­ze­jí­cí z absur­di­ty kaž­do­den­ních situ­a­cí a lid­ských sla­bos­tí, je civil­ní, jem­ný, situ­ač­ní. Vyprávění je emo­tiv­ní, avšak civil­ní a při­ro­ze­né, s jem­nou iro­nií a situ­ač­ním humo­rem. Čtenáři vyhle­dá­va­jí Šabachovo dílo prá­vě pro jeho své­byt­nost, las­ka­vý humor a nos­tal­gii.

Děj

Úvodní pró­za Sázka s hos­pod­skou téma­ti­kou je krát­ká, ale nasta­vu­je tón celé kni­hy. Dva postar­ší děd­ko­vé sedí ve špe­luň­ce a usta­vič­ně se o něco přou. Je zde zmín­ka o med­vě­du kodi­a­ko­vi, kte­rá je zná­má z kul­tov­ní­ho fil­mu Pelíšky. Dědkům kvů­li jejich demon­stra­ci kodi­aka vyna­dá ser­vír­ka. Nakonec se oba vsa­dí, jak dlou­ho vydr­ží jeden z nich bez vzdu­chu pod vodou. Tato scé­na se opět obje­vi­la ve fil­mu Pelíšky. Zde si Šabach bere do hle­dáč­ku nej­star­ší gene­ra­ci.

Kapitola Bellevue je nao­pak o nejmlad­ší gene­ra­ci. Líčí men­ta­li­tu a poci­ty hlav­ní hrdin­ky, malé hol­čič­ky, kte­rá žije na ven­kov­ské used­los­ti se svou rodi­nou, ale byla by radě­ji mužem než­li ženou – už v tak raném věku tou­ží po změ­ně pohla­ví. Myslí si, že jako muži se jí bude v živo­tě dařit lépe. Avšak poté, co jed­no odpo­led­ne strá­ví pozo­ro­vá­ním svých dvou bra­trů a dal­ších muž­ských čle­nů rodi­ny, kte­ré litu­je, roz­hod­ne se od plá­nu ustou­pit.

Novela Voda se šťá­vou líčí udá­los­ti ze živo­ta hlav­ní muž­ské posta­vy. Nejprve vykres­lu­je dět­ství a dospí­vá­ní hlav­ní­ho hrdi­ny v rodi­ně komu­nis­tic­ké­ho důstoj­ní­ka – popi­su­je cho­vá­ní otce, mat­ky i star­ší­ho bra­t­ra. Navazuje vyprá­vě­ním pří­bě­hů z puber­ty, hle­dá­ním vhod­né part­ner­ky, dále pokra­ču­je pro­blémy s dlou­hý­mi vla­sy v tota­lit­ním reži­mu a poslé­ze pojed­ná­vá i potí­že v man­žel­ství s Aničkou. Zde Šabach vyprá­ví zejmé­na o střed­ní gene­ra­ci.

Charakteristika postav

Vypravěč Vody se šťá­vou se jeví býti v dět­ství vcel­ku sluš­ným, naiv­ním a cit­li­vým hochem. V puber­tě se mění ve své­ráz­nou „mánič­ku“ s dlou­hý­mi vla­sy a fůrou pro­blé­mů. Má rád rece­si, alko­hol a rock ’n’ roll.

Sebevědomá Andulka s kou­zel­ný­ma oči­ma již od dět­ství instru­men­ta­li­zo­va­la vzta­hy, vyu­ží­va­la lidi, neboť si byla vědo­ma své­ho půva­bu, při­taž­li­vos­ti a síly vli­vu. Stala se lékař­kou a man­žel­kou hlav­ní­ho hrdi­ny, kte­ré­ho se po zby­tek jejich man­žel­ství pokou­še­la pře­vy­cho­vat. V jed­ná­ní je cíle­vě­do­má, tvr­do­hla­vá, háda­vá, pev­ně si jde za svým cílem, navíc se umí pře­tva­řo­vat a budit dob­rý dojem za všech okol­nos­tí.

Otec vypra­vě­če jako býva­lý komu­nis­tic­ký důstoj­ník věří ide­o­lo­gii i umě­lo­hmot­ným lžič­kám, kte­ré se mu roz­pus­tí v šál­ku hor­ké kávy. Rád vymýš­lí jídel­ní­ček pro děti, ačko­liv jeho žena se jím vůbec neří­dí. Jakmile jeho syno­vé vstu­pem do puber­ty při­šli o respekt k otci a zís­ka­li vět­ší dáv­ku rece­se, ztra­til otec jaký­ko­liv vliv a posta­ve­ní – začal se radě­ji věno­vat zahrád­ce, bram­bo­rám a raj­ča­tům.

Matka vypra­vě­če půso­bí mír­ně, mile a las­ka­vě. Tlumí nesho­dy mezi otcem a jejich syny.

Starší bra­tr je pro vypra­vě­če urči­tým „vzo­rem“, jehož cho­vá­ní do jis­té míry kopí­ru­je. Vyznačuje se „pova­lo­vá­ním v poste­li“, pojí­dá­ním jablek a zaha­zo­vá­ním ohryz­ků pod postel, poz­dě­ji také dlou­hý­mi vla­sy, popí­je­ním piva a rece­sí. Později se mno­ho­krá­te roz­ve­dl, jeho man­žel­ství neby­la šťast­ná, stej­ně jako man­žel­ství vypra­vě­če.

Pro koho je kniha vhodná?

Vzhledem k tomu, že kni­ha má útlý for­mát, je čte­nář­sky nená­roč­ná a lidé ji obvykle pře­čtou jed­ním dechem. Šabach je „humor­ný“ autor, Hovno hoří se čte lehce, pro­to by se kni­ha moh­la líbit čte­ná­řům hle­da­jí­cím poba­ve­ní a komic­ké situ­a­ce. Dále také pří­z­niv­cům čes­ké lite­ra­tu­ry zachy­cu­jí­cí dobu tota­li­ty a fanouškům fil­mo­vých adap­ta­cí Pelíšky, Pupendo a Občanský prů­kaz. Na své by si moh­li při­jít ti, kdo rádi vzpo­mí­na­jí a v pří­bě­zích hle­da­jí nos­tal­gii. Kniha je vhod­ná pro pří­pra­vu stu­den­tů k matu­ri­tě.

Plusy a mínusy

Mezi před­nos­ti pat­ří nad­ča­so­vá téma­ta a gene­rač­ní pře­sah, las­ka­vý situ­ač­ní humor, nos­tal­gic­ká emo­tiv­ní atmo­sfé­ra a v nepo­sled­ní řadě útlý for­mát a nená­roč­né čte­ní, vhod­né i pro matu­ri­tu. Co se týče nevý­hod, pro čte­ná­ře nezna­lé pro­stře­dí komu­nis­tic­ké­ho Československa mohou někte­ré his­to­ric­ké a soci­ál­ní sou­vis­los­ti unik­nout. Dále jed­no­du­chá záplet­ka bez dra­ma­tic­ké­ho vrcho­lu (což ale u Šabacha bývá záměr). Šabachův styl nemu­sí sed­nout všem – zejmé­na ne těm, kdo pre­fe­ru­jí více váž­né či sym­bo­lic­ké pró­zy.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť civil­ní jazyk a nostalgicky-humorný tón Šabachových novel jsou „neza­mě­ni­tel­né“ a snad­no roz­po­zna­tel­né. Dílo lze poměr­ně dob­ře iden­ti­fi­ko­vat, neboť pra­cu­je s moti­vy dospí­vá­ní, dět­ství, man­žel­ství a živo­ta v komu­nis­mu. Není snad Čech, kte­rý by nikdy nevi­děl ani jed­nu fil­mo­vou adap­ta­ci – Pelíšky, Pupendo či Občanský prů­kaz. Navíc kni­ha není pří­liš časo­vě nároč­ná – na roz­díl od někte­rých jiných děl.

Verdikt

Hovno hoří kom­bi­nu­je civil­ní, auten­tic­ký vyprá­věč­ský styl, las­ka­vý humor a nos­tal­gic­ké až melan­cho­lic­ké poci­ty. Síla kni­hy tkví v návra­tu do dět­ství a mlá­dí, do doby komu­nis­mu a tota­li­ty. Kniha se sta­la inspi­ra­cí pro mno­hé fil­mo­vé adap­ta­ce, napří­klad Pelíšky, Pupendo či Občanský prů­kaz. K matu­ri­tě bych kni­hu dopo­ru­či­la pro její útlý roz­sah, čti­vý a cha­rak­te­ris­tic­ký autor­ský ruko­pis a nená­roč­né čte­ní. Na čte­nář­ském por­tá­lu Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 75 %.

Osobnost Petra Šabacha

Petr Šabach (23. srp­na 1951 Praha – 16. září 2017 Praha) byl čes­ký spi­so­va­tel a humo­ris­ta, jehož pró­zy ovliv­ni­ly podo­bu čes­ké­ho fil­mu a popu­lár­ní kul­tu­ry deva­de­sá­tých let a počát­ku 21. sto­le­tí. Proslul civil­ním vyprá­vě­ním o běž­ných lidech z praž­ských čtvr­tí a jem­ně iro­nic­kým humo­rem. Petr Šabach pochá­zel z rodi­ny vojá­ka z povo­lá­ní. Po řadě zaměst­ná­ní – např. v Pragokoncert či v Galerie hlav­ní­ho měs­ta Prahy – se v osm­de­sá­tých letech začal věno­vat lite­ra­tu­ře. V debu­to­vé sbír­ce Jak poto­pit Austrálii (1986) před­sta­vil svůj typic­ký styl: krát­ké, anekdo­tic­ky ladě­né pří­běhy s nos­tal­gic­kým humo­rem a jem­ným smut­kem. Jeho tex­ty se sta­ly zákla­dem něko­li­ka úspěš­ných fil­mů reži­sé­ra Jana Hřebejka a sce­náris­ty Petra Jarchovského: Šakalí léta (1993), Pelíšky (1999), Pupendo (2003), Občanský prů­kaz (2010) a U mě dob­rý (2008). Filmy navá­za­ly na jeho lite­rár­ní svět a pomoh­ly popu­la­ri­zo­vat jeho tvor­bu mezi širo­kou veřej­nos­tí. Šabach čas­to zachy­co­val atmo­sfé­ru praž­ských Dejvic a Hanspaulky, retro pocit mlá­dí v době soci­a­lis­mu a hle­dá­ní lid­skosti v bana­li­tě kaž­do­den­nos­ti. Jeho posta­vy jsou „malí vel­cí lidé“ — typy z hos­pod, z ulic a pane­lá­ků. Psaní chá­pal jako řemes­lo a říká­val, že mu jde hlav­ně o to, aby jeho text „pár lidí poba­vil a aby se za něj nemu­sel sty­dět“. Petr Šabach pat­ří k nejčte­něj­ším čes­kým auto­rům pře­lo­mu sto­le­tí. Patří mezi moder­ní „mlad­ší“ auto­ry jako také Wiewegh či Bohumil Hrabal a Ota Pavel. Jeho dal­ší kni­hy – Babičky, Občanský prů­kaz či Putování moř­ské­ho koně – zůstá­va­jí oblí­be­né pro spo­je­ní humo­ru, melan­cho­lie a lido­vé moud­ros­ti. Jeho mno­hé dílo inspi­ro­va­lo fil­ma­ře i čte­ná­ře hle­da­jí­cí upřím­ný obraz čes­ké­ho kaž­do­den­ní­ho živo­ta.

Vydáno: 2005

Nakladatelství: Paseka

1.vydání ori­gi­ná­lu: 1994

Počet stran: 136

Jazyk vydá­ní: čes­ký

Autor obál­ky: Jan Šabach

Forma: kla­sic­ká kni­ha

Vazba kni­hy: pev­ná / váza­ná

ISBN: 80-7185-704-1