(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Začínají desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow (Tom Blyth) v nich působí jako mentor jednoho ze zúčastněných. Tvrdě dřel, aby dokázal naplno využít svůj šarm, znalosti a dovednosti, které mohou dovést jeho splátce k vítězství. Bohužel, štěstěna mu není nakloněna. Dostal ponižující úkol. Trénovat největšího outsidera, dívčí zástupkyni chudého dvanáctého kraje Lucy Gray (Rachel Zegler). V aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo arénu se v Coriolanovi ale probouzejí city... a tak se musí rozhodnout, zda bude dodržovat pravidla nebo se bude řídit pudem sebezáchovy, který mu radí něco jiného. Boj o přežití nakonec odhalí, kdo je nevinné ptáče a kdo had, čekající na svou příležitost zaútočit....
Filmové adaptace knižní série Hunger Games autorky Suzanne Collins v roce 2012 zvládly vyplnit prázdnou dílu na trhu young adult filmových adaptací po závěru filmové série Harry Potter. Čtveřice filmů zvládla z Jennifer Lawrence udělat filmovou hvězdu 1. kategorie, v kinech utržit celkem necelé 3 miliardy dolarů, ve studiu Lionsgate především projevit zájem o to, aby se šla série nějak ždímat dál. Dříve se mluvilo například o tom, že by mohlo dojít na filmy, které by se zaměřovaly na libovolné ročníky Hladových her (v dystopické sérii ostatně došlo na celkem 75 ročníků), s návodem na to, jak vytěžit úspěch této série v kinech, ovšem nakonec dorazila sama Suzanne Collins. Ta v roce 2020 vydala prequel s názvem Balada o ptácích a hadech, který se odehrává 64 let před událostmi prvního dílu Hunger Games a představuje původ hlavního záporáka celé série - Coriolanuse Snowa. Režisér Francis Lawrence, který se po Gary Rossovi chopil režie druhého filmu s názvem Vražedná pomsta a následně realizoval i dvoudílnou adaptaci závěrečného dílu knižní trilogie s názvem Síla vzdoru, tak diváci 8 let po závěru původní série vrací do světa Panemu. A výsledek rozhodně nezvládne urazit.
Již původní knižní trilogie i její věrné filmové adaptace pracují s motivy autoritářského režimu, diskriminace, vzpoury a vlivy páchaného násilí, tyto motivy nechybí ani v prequelu, jehož události spustí konání 10. ročníku Hladových her. Tvůrci nezapomínají, že je děj zasazen 64 let před události původní série a dochází tak k zajímavému srovnání toho, jak Hladové hry vypadaly ještě relativně v plenkách a jak velký kus cesty před nimi stál. Po vzoru původního příběhu je představena násilím zkažená společnost, ve kterém je konání Hladových her v podstatě alegorií na gladiátorské zápasy, podporovatelé a diváci her jsou považované za zrůdy a vznikají debaty o formě lidských práv a o tom, že by možná stálo za úvahu Hladové hry zrušit. To by se ovšem neměl konat 10. ročník Hladových her, který vše změní. A velkou roli v tom sehrává zmiňovaný Coriolanus Snow.
Snow byl v podání Donalda Sutherlenda v původní filmové sérii zdánlivě nelidskou bytostí, která by si mohla podat ruku například s Palpatinem ze Star Wars nebo Voldmortem ze série Harry Potter, jeho prequel se ovšem do jisté míry snaží polidštit. Ovšem ne způsobem, který by ze Snowa nutně rázem dělal tragickou postavu. Příběh mladého Snowa v podání Tomase Blytha by šlo tak trochu přirovnat k příběhu Barryho Lyndona nebo Anakina Skywalkera v Pomstě Sithů. Ve vztahu mezi ním a Lucy Gray v podání Rachel Zegler by šlo poté zdánlivě hledat paralelu se vztahem mezi Romeem a Julií. Mladého Snowa sice trápí konflikty, jeho charakterní vývoj a především proměna ve známé čiré zlo z původní série je ovšem závislá také na přítomnosti postav kolem něj a především na účasti na zmíněných Hladových hrách.
Právě v tomto ohledu se projevuje zdánlivé pokrytectví celé roční tradice ohledně konání Hladových her. Zdánlivě mírový pakt uskutečněný jako trest vůči podřadným krajům, které si dovolily vzdorovat hlavnímu městu ve skutečnosti jenom v lidech podceňuje násilí, minimálně v průběhu 10. ročníku se projeví zárodky k tomu, že se Hladové hry v průběhu události původní série stávají televizní senzací. Balada o ptácích a hadech dokáže oproti pasážím původní trilogie více obstát jako satira, kterou umocňuje postava moderátora Luckyho Flickermana v podání Jasona Schwartzmana, která si zvládá svůj prostor ukrást pro sebe. Předloha Collins je zdánlivě pouze jednoduchou young adult záležitostí, zároveň ovšem i tento prequel skrývá silné myšlenky. Především o přátelství, útlaku, vyloženém diktátorském režimu i o tom, že se v lidech obklopených násilím probouzí jejich nejhorší já.
Balada o ptácích a hadech v podstatě sleduje proměnu ctižádostivého mladíka, kráčejícího ve velkém stínu i topícího se ve špatných sociálních poměrech, v manipulátora, vraha a následně vyloženého záporáka. Klíčovou úlohu přitom sehrává charisma a snadná důvěryhodnost mladého Snowa, kterou Tom Blyth zvládá přesvědčivě prokázat. Blyth zároveň zvládá minimalisticky herecky prodat náznaky vnitřního konfliktu, počátek pociťování jistých emocí i náhlou přeměnu v přeobraz budoucího Snowa známého v podání Donalda Sutherlanda. Prakticky neznámý Tom Blyth se díky této Baladě stává jedním z nejvýraznějších hereckých objevů roku, především je vyloženou castingovou trefou i přes fakt, že by chvílemi člověk těžko věřil, že zrovna z něj by se měl do 64 let stát ten Snow v podání Donalda Sutherlanda.
Rachel Zegler po muzikálu West Side Story dokáže nejen představit své hudební nadaní (hudba hraje i v příběhu Balady velmi stěžejní roli), ale i střípky hereckého umu, svůj prostor si pro sebe poté zvládá naprosto ukrást Viola Davis v extravagantní roli doktorky Gaulové. Peter Dinklage poté jako vždy dokáže zaujmout, především i proto, že příběh jeho Case Highbottoma v součtu vyznívá vyloženě tragicky a do velké míry podtrhuje motivy samotného filmu.
Film je strukturován do celkem tří částí, kdy první dvě třetiny zvládají poměrně namlsat, aby následně poslední třetina tak trochu usla na vavřínech a solidně nastavenou laťku tak trochu uhasila. Pořád je poutavé, režírující Francis Lawrence je pořád dostatečně schopný tvůrce, nevýhoda až příliš velké věrnosti knižní předloze ovšem stojí i za tím, že finální tečka nevyznívá tolik silně, protože se po vzoru knihy vybízí k divácké interpretaci. Pasáže mentorování a průběhu v samotné aréně zvládají po celou dobu udržet diváckou pozornost, vyvrcholení v podobě následků her ovšem ve finále je až příliš uspěchané a nejzajímavější na postupném vývoji Snowa se i přes jeden vyhrocenější moment začne ztrácet.
Dystopický svět Panemu je pořád dostatečně zajímavý, samotné Hladové hry jsou skutečně svěže pojaté a zajímavě pracují s faktem, že má každý ke hrám jiný přístup. Někdo chce prostě vyhrát, někdo chce pouze vydržet ideálně nejdéle, někdo uděluje milosrdnou smrt a někdo se snaží v maximálně možné formě vzdorovat tvrdému režimu. Díky faktu, že je protagonista někdo, kdo v Panemu vyrůstal, zná pozadí událostí a většinu času se jako charakter nachází v šedé zóně, na celý svět vzniká zcela nový pohled nejen díky faktu, že se tvůrci vrací v čase o 64 let. Nechybí také více či méně výrazné odkazy na původní sérii, potěší samotná výprava, která nepřipomene zase tolik vzdálenou budoucnost, zároveň nechybí zmíněné dystopické prvky. Jakmile dojde na brutalitu v aréně, zvrácenou „zábavu“ tohoto politického systému, výsledek zvládá být jistým způsobem nepříjemnější, než tomu bylo v původním filmu.
Je tak skutečně škoda, že po dvou třetinách spadne v průběhu třetí Baladě o ptácích a hadech tak trochu řetěz, především proto, že právě poslední třetina je vyvrcholením a definitivním přechodem Snowa na odvrácenou stranu. Nedostatek filmové adaptace pochopitelně také tkví v tom, že divák nemá na rozdíl od knihy možnost vyloženě možnost prozkoumat vnitřní myšlenkové pochody Snowa, které jsou v knižní předloze možná to nejzajímavější. Výsledek přesto potěší a naznačí, že příběhů, které jde o Panemu vyprávět, může být ještě pořád dost (samotný film jasně naznačí, že by film o úplně prvním ročníku her nemusel být vůbec marný). Jde pořád o příběh o tom, jak ctižádost může dát zrod bezcitnosti, jak láska či jakýkoliv cit může člověka oslabit. Všechny tyhle myšlenky Balada o ptácích a hadech obsahuje, původ Snowa a jeho cesty k postu prezidenta Panemu je i díky tomu ve finále tragický. Hunger Games jsou možná young adult literatura, nutně to ovšem neznamená, že by i tento příběh neobsahoval zajímavé motivy. Těch je v součtu v Baladě o ptácích a hadech požehnaně, i přes fakt, že nemusí být na první pohled úplně zřejmé.
Balada o ptácích a hadech příliš nesází na akci, ale především postavy, dialogy a ukázku toho, jak okolní vlivy zvládají vyvolávat vnitřní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrátil do světa Hunger Games a natočil solidní prequel, který v rámci výpravy pracuje s faktem, že se skáče 64 let před start původní série, zároveň má štěstí na casting (především na ústřední dvojici) a zvládá fungovat jako uspokojující adaptace, která má rozhodně své mouchy a například po audiovizuální stránce Lawrence vyloženě diváka nestrhne (i když sem tam dojde na zajímavou práci s kamerou). Návrat do Panemu přesto zvládne uspokojit a naznačí, že jde pořád o dostatečně zajímavý svět, který by šlo nadále prozkoumat....
Verdikt: 80 %
Části seriálu: Hunger Games
- „Hunger Games“ jsou dle mého názoru jedním z nejvíce přeceněných filmů poslední doby
- Hunger Games jsou plné klišé, i když jdou proti proudu
- Hunger Games: Kritický pohled na adaptaci, která překvapila i vlastní fanoušky
- Hunger Games: Balada o ptácích a hadech
- Hunger Games: Síla vzdoru 1. část (The Hunger Games: Mockingjay – Part 1) – Recenze – 40%
- Hunger Games: Síla vzdoru 2. část (The Hunger Games: Mockingjay - Part 2) - 50 %
- Hunger Games: Vražedná pomsta - I druhé pokračování je neskutečně přeceňované, ale rozhodně lepší než první díl. Pořád je to ale neskutečně hollywoodské a naivní.
- Hunger Games: Vražedná pomsta/ Konečně lepší dystopie
Nejnovější komentáře