Hunger Games: Kritický pohled na adaptaci, která překvapila i vlastní fanoušky

Nedaleká budouc­nost. Severní Amerika, kte­rá byla před desít­ka­mi let zpus­to­še­na, je nyní for­mo­vá­na stá­tem Panem. Ten se sklá­dá z hlav­ní­ho měs­ta Kapitol, kde žijí vybra­né vrst­vy, zatím­co pro ostat­ní je urče­no 12 okol­ních kra­jů, kde lidé žijí v chu­do­bě. Vláda Kapitolu je přís­ná  a kru­tá, posluš­nost všech okol­ních kra­jů si udr­žu­je kaž­do­roč­ním klá­ním nazva­ným Hunger Games. V něm je z kaž­dé­ho kra­je vybrán jeden sou­tě­ží­cí kaž­dé­ho pohla­ví, kte­ří poté budou repre­zen­to­vat svůj kraj prá­vě na tom­to klá­ní. Ze všech 24 sou­tě­ží­cích však aré­nu opus­tí jen jeden z nich. Šestnáctiletá Katniss Everdeen dob­ro­vol­ně nastu­pu­je jako repre­zen­tant  Kraje 12 na 74. Hunger Games, aby zachrá­ni­la svo­ji mlad­ší sest­ru, kte­rá byla vybrá­na povin­ným loso­vá­ním. Podaří se ji pře­žít v kon­ku­ren­ci dal­ších 23 závod­ní­ků v boji na život a na smrt?

Fenomenální finanč­ní úspěch v ame­ric­kých kinech nikdo nej­spí­še neče­kal. Přeci jen, Hunger Games nejsou zave­de­nou znač­kou, při­chá­zí s čis­tým ští­tem. Nicméně se poda­ři­lo zhru­ba něco podob­né­ho, jako s kniž­ní sérií Twilight. Za rela­tiv­ně malé pení­ze, sní­mek již o prv­ním víken­du ote­vřel za sumu, kte­rou mu mohou závi­dět i let­ní bloc­kbus­te­ry. Adaptace hold stá­le letí. Nicméně má sní­mek co říct i člo­vě­ku, kte­rý je kni­hou napros­to netknu­tý a ani žád­nou for­mu fyzic­ké­ho kon­tak­tu s kniž­ní před­lo­hou v nej­bliž­ší době neplá­nu­je? Předem bych rád tedy pozna­me­nal, že ten­to názor je psán prá­vě tako­vým člo­vě­kem.

Post-apokalyptická budouc­nost tu již něko­li­krát více či méně úspěš­ně byla a sám musím říct, že téma­ti­ka svě­ta po apo­ka­ly­p­se je mini­mál­ně pro mě zají­ma­vá. Dává to totiž auto­rům čis­tý štít k tomu, aby moh­li pře­sta­vět spo­leč­nost pod­le své­ho. Dystopická budouc­nost kte­rá je prá­vě dějiš­těm jak sním­ku, tak kniž­ní před­lo­hy, je až tota­lit­ním reži­mem, kte­rý vyu­ží­vá nepři­mě­ře­né­ho nási­lí k udr­že­ní posluš­nos­ti svých obča­nů. Stejně jako zvrhlou for­mu zába­vy ve for­mě kru­té rea­li­ty show, vyu­ží­va­jí­cí ne pří­liš šťast­ných osu­dů obča­nů mimo hlav­ní měs­to. A to je prá­vě můj prv­ní pro­blém s tím­to fil­mem. Celý hlav­ní děj je posta­ven na spo­le­čen­ském roz­dě­le­ní růz­ných tříd, kde jed­na zne­u­ží­vá dru­hou. Co ovšem vadí mě je fakt, že tady ta pře­hna­ná sna­ha zvi­di­tel­ňo­vat již tak dost uřva­né morál­ní posel­ství na kaž­dém rohu je už od prv­ních minut sil­ně otrav­né.

Je to prá­vě ale tato společensko-kritická lin­ka, kte­rá se vám sna­ží pro­dat béč­kem zavá­ně­jí­cí mate­ri­ál jako napros­tou must see áčko­vou zále­ži­tost. V tomhle se ale vrá­tím tro­chu zpět k upou­táv­kám. Patřím asi do men­ši­ny, když řek­nu, že mě jedi­ná upou­táv­ka na Hunger Games neza­u­ja­la a jedi­ný důvod pro návště­vu kina pro mě tedy byla čis­tě zvě­da­vost zalo­že­ná na šuš­kan­dě oko­lo fil­mu. Nicméně trai­le­ry vypo­ví­da­jí o fil­mu samot­ném asi více, než tvůr­ci původ­ně zamýš­le­li. Ukazují totiž přes­ně to co dosta­ne­te. Futuristické béč­ko váza­né na kniž­ní před­lo­hu, kte­ré z drti­vé čás­ti bude nezna­lým při­pa­dat jako uho­ze­ná nic neří­ka­jí­cí výplň, kte­rá se sna­ží ze všech sil dosáh­nout někam dale­ko výš. Jakmile ale v dru­hé polo­vi­ně začne samot­ná show, divák jako já má tro­chu pro­blém s herec­kým obsa­ze­ním závod­ní­ků spí­še než s vyčpě­los­tí a sna­hou zalí­bit se.

Neberte mě špat­ně, div­nou módu a gra­fic­ké zpra­co­vá­ní bych ješ­tě s kli­dem zkous­nul, ovšem super­dsné výra­zy mla­dých závod­ní­ků zatím­co se masa­kru­jí bez sli­to­vá­ní mi při­šly jako haše­ní ohně ben­zí­nem. Jednoduše je to blbý nápad, co bys­te roz­hod­ně nemě­li zkou­šet doma.

Celá ta vraž­dí­cí hra má navíc jeden zásad­ní pro­blém. Akční sek­ven­ce trpí epi­lep­tic­kou kame­rou, kte­rá sice někdy může fun­go­vat nad­mí­ru dob­ře, nicmé­ně tady půso­bi­la spí­še ruši­vě, podob­ně jako vynu­ce­ný konec kte­rý pros­tě nepři­ná­ší potřeb­né zados­tiu­či­ně­ní pro neznal­ce kni­hy. Na dru­hou stra­nu hudeb­ní mini­ma­lis­tic­ký pod­klad od Jamese Newtona Howarda a T-Bone Burnetta je mís­ty vel­mi líbi­vý. Jenže to je tak jedi­ná věc, kte­rá doká­že zaujmout na jinak chlad­ném sním­ku.

Takže co vlast­ně ony Hunger Games jsou? Když pomi­nu fakt, že se ve své pod­sta­tě jed­ná o dal­ší vari­a­ci na téma, kte­ré roze­bí­ral před pár lety Gamer, Battle Royale nebo sní­mek Zabij, nebo budeš zabit, je ten­to feno­mén jen nafouklou bub­li­nou, kte­rá prask­ne v momen­tě kdy zjis­tí­te, že sna­ha uká­zat vám způ­sob jak vylé­čit zka­že­nou spo­leč­nost je jedi­ným smys­lem fil­mu. Neříkám, že to je úpl­ně špat­ně, nicmé­ně podob­nou kri­ti­ku při­ná­ší něko­lik sním­ků roč­ně a nepo­tře­bu­jí na tom sta­vět kam­paň. Pořád je to ovšem dale­ko lep­ší než Twilight, za což bohu­dík. Druhý díl snad již bude zají­ma­věj­ší.

Byla jed­nou jed­na kniž­ní adap­ta­ce a ta se dosta­la na plát­na kin a tam vydě­la­la šíle­né pení­ze. A ne, nebyl to Twilight ale Hunger Games. Náctiletá vybí­ječ­ka, kte­rá se vás poku­sí v důvěr­ně zná­mé dějo­vé záplet­ce pře­svěd­čit, že pro­blémy se musí řešit jinak než jen tota­lit­ním reži­mem a soci­ál­ní diver­zí. Jenže to celé pro­vá­dí  na plo­še dvou hodin, zábav­ným způ­so­bem tak maxi­mál­ně pro ban­du absurd­ně oble­če­ných lidí. A pro fanouš­ky kni­hy. A to je celé. Rozhodně je ovšem celá tahle maš­ka­rá­da sne­si­tel­něj­ší, než dal­ší díl třpy­tí­cích se upí­rů kte­ří boju­jí s hlav­ní hrdin­kou o to, kdo si dřív pod­ře­že žíly.