Indiana Jones a nástroj osudu (Indiana Jones and the Dial of Destiny) – Recenze – 60 %

Herec Harrison Ford se po letech opět vra­cí ke své slav­né roli arche­o­lo­ga a uči­te­le na čás­teč­ný úva­zek, a to v pátém dílu dob­ro­druž­né série o Indianu Jonesovi, na jehož vzni­ku se popr­vé nepo­dí­lel Steven Spielberg. Otěže po něm pře­bral reži­sér James Mangold (Walk the Line, Logan: Wolverine, Le Mans ’66), kte­rý se sna­ží ve znač­né míře na atmo­sfé­ru před­cho­zích dílů a na Spielbergův styl navá­zat. A je to v něčem pří­jem­ně pově­do­mý a v něčem jiný a zvlášt­ní pocit.

Photo © Lucasfilm / Amblin Entertainment

 

Už když měl v roce 2008 pre­mi­é­ru čtvr­tý díl s názvem Indiana Jones a Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky, jenž vzni­kl po deva­te­nác­ti­le­té pau­ze od původ­ní tri­lo­gie z 80. let, tak v něm byl reflek­to­ván pokro­či­lý věk teh­dy pět­a­še­de­sá­ti­le­té­ho Forda. Indiana Jones byl vědo­mě vykres­len jako zestár­lý hrdi­na, kte­rý už není nej­po­hyb­li­věj­ší, nemá nej­hbi­těj­ší reflexy a občas tře­ba špat­ně odhad­ne vzdá­le­nost nebo nemotor­ně zakop­ne. Ale pořád to byl při­tom ten sta­rý dob­rý Indy, neo­hro­že­ně ris­ku­jí­cí dob­ro­druh dis­po­nu­jí­cí iro­nic­kým úsmě­vem, suchým humo­rem, stra­chem z hadů a zápa­lem pro his­to­rii. To samé pla­tí kupo­di­vu i dnes, přes­to­že po dal­ší dlou­hé odml­ce, ten­to­krát pat­nác­ti­le­té, je Harrisonu Fordovi již osm­de­sát.

Navzdory této sku­teč­nos­ti se tvůr­ci fil­mu roz­hod­li pen­zi­o­no­va­né­ho arche­o­lo­ga a peda­go­ga pro­táh­nout vše­mi akč­ní­mi scé­na­mi, kte­ré jim scé­nář posky­tl, jako za sta­rých časů. Indianu Jonese tak vidí­me cvá­lat na koni v newy­or­ském met­ru, potá­pět se na dno Středozemního moře a bojo­vat tam s úho­ři, účast­nit se v Maroku zbě­si­lé honič­ky v tuk-tucích, lézt po ská­le bez jiš­tě­ní nebo vyska­ko­vat z letí­cí­ho leta­dla, byť jde čas­to o kaska­dé­ra nebo o počí­ta­čo­vý model s digi­tál­ně při­dě­la­ným obli­če­jem sku­teč­né­ho Forda. A ano, mís­ty se hlav­ní hrdi­na pohy­bu­je jako sta­rý muž, co si stě­žu­je na bolest zad a na šrou­by v noze, ale jinak je v pod­sta­tě scho­pen držet krok s výraz­ně mlad­ší­mi spo­leč­ní­ky, sná­šet rány od pro­tiv­ní­ků a ustát veš­ke­rou akci, což je dale­ko za hra­nou věro­hod­nos­ti.

 

Na nos­tal­gic­kou stru­nu tudíž nej­lé­pe zabrn­ká hned úvod­ní dva­ce­ti­mi­nu­to­vá pasáž, kte­rá je dějo­vě zasa­ze­na do obdo­bí kon­ce dru­hé svě­to­vé vál­ky, kdy se Indiana Jones sna­ží uprch­nout ze zaje­tí pro­hrá­va­jí­cích Němců a ulou­pit z jejich vla­ku sta­ro­by­lou relikvii, a v níž je Harrison Ford kom­plet­ně digi­tál­ně omla­zen (což se poved­lo nad oče­ká­vá­ní dob­ře). Stáří je mu při­zná­no, až když pří­běh vzá­pě­tí posko­čí do roku 1969, kdy se osla­vu­je doby­tí Měsíce ame­ric­ký­mi ast­ro­nau­ty a v uli­cích pro­bí­ha­jí pocho­dy pro­ti vál­ce ve Vietnamu.

Zasazení děje do toho­to roku dává smy­sl jak z hle­dis­ka návaz­nos­ti (čtvr­tý díl se ode­hrá­val ve dru­hé polo­vi­ně pade­sá­tých let), tak v kon­tex­tu toho, k čemu se chce Indiana Jones a nástroj osu­du vzta­ho­vat tema­tic­ky. Zatímco původ­ní tri­lo­gie těži­la z šestá­ko­vých dob­ro­druž­ných romá­nů ze tři­cá­tých let, tak o dva­cet let mlad­ší Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky se odka­zo­va­lo na béč­ko­vé sci-fi fil­my z let pade­sá­tých, když do myto­lo­gie Indiana Jonese zanes­lo exis­ten­ci mimo­zem­ské civi­li­za­ce. Indiana Jones a nástroj osu­du zas pra­cu­je s jiným sci-fi prv­kem, jenž byl čas­tým ele­men­tem béč­ko­vých vědecko-fantastických fil­mů pro změ­nu v letech šede­sá­tých (a nejde o dobý­vá­ní vesmí­ru, jak by se moh­lo zdát).

 

Do ces­ty je při­tom hlav­ní­mu hrdi­no­vi, jenž je v důcho­du a po tra­gic­ké smr­ti syna a násled­ném odcho­du zkor­mou­ce­né man­žel­ky Marion žije sám, posta­ve­na opět sku­pi­na nacis­tů, kte­ří se sna­ží dostat k jis­té­mu vyná­le­zu řec­ké­ho mate­ma­ti­ka Archiméda. Skupinu vede úlis­ný dok­tor fyzi­ky Voller (Mads Mikkelsen), jehož nacis­tic­ká minu­lost mu neza­brá­ni­la podí­let se v Americe pod faleš­nou iden­ti­tou na kon­stru­o­vá­ní vesmír­né rake­ty, a s nímž se Indiana Jones popr­vé setkal již v onom úvod­ním pro­lo­gu. Indymu zas ve sna­ze pře­ka­zit nacis­tům plá­ny sekun­du­jí jeho sebe­vě­do­má a soběstač­ná kmo­t­řen­ka Helena (Phoebe Waller-Bridge) a nác­ti­le­tý zlo­dě­jí­ček Teddy (Ethann Isidore).

Děj násled­ně pozůstá­vá z mno­ho­krát pou­ži­té­ho sché­ma­tu, kdy se hlav­ní hrdi­na opa­ko­va­ně pře­ta­hu­je s nepřá­te­li o něja­ký arte­fakt, kte­rý by je měl zavést do loka­ce, kde se nachá­zí sta­ro­dáv­ná mapa, ukrý­va­jí­cí polo­hu dal­ší loka­ce, a tak dále. Celá tato dob­ro­druž­ná linie je při­tom znač­ně atrak­tiv­ní a moc hez­ky vymyš­le­ná, figu­ru­je v ní ces­to­vá­ní po svě­tě, pát­rá­ní po nikdy nena­le­ze­né hrob­ce, ohle­dá­vá­ní vra­ku lodi, luš­tě­ní taj­né­ho kódu a dal­ší kla­sic­ké ingre­di­en­ce dob­ro­druž­né­ho žán­ru, včet­ně řady léty pro­vě­ře­ných klišé.

 

Velmi pomá­há, že Harrison Ford je oprav­du dob­rý herec a že ostat­ní mu zdár­ně sekun­du­jí. James Mangold dodá­vá fil­mu kon­zis­tent­ně sviž­né tem­po a dyna­mič­nost, přes­to­že akč­ní scé­ny v jeho podá­ní půso­bí čas­to spíš jako ze sou­čas­né­ho gene­ric­ké­ho akč­ní­ho fil­mu než jako něco z Indiana Jonese, neb jim až na pár čest­ných výji­mek schá­zí Spielbergova neza­mě­ni­tel­ná hra­vost a vyna­lé­za­vost. Výprava fil­mu je však vzhle­dem k třísetmi­li­o­no­vé­mu roz­počtu pat­řič­ně vel­ko­le­pá, tri­ky jsou solid­ní a zná­mé melo­die Johna Williamse roz­hod­ně neztra­ti­ly nic ze své­ho kouz­la, byť zrov­na nej­slav­něj­ší hlav­ní motiv z Dobyvatelů ztra­ce­né archy sní­mek poně­kud nadu­ží­vá.

Největší sla­bi­nou je pak to, že na výsled­ném poči­nu je citel­ně znát mno­hé pře­pi­so­vá­ní scé­ná­ře, pře­stří­há­vá­ní a dotá­če­ní, kte­ré zane­cha­lo ve vyprá­vě­ní vše­li­ja­ké meze­ry a nedo­stat­ky a také tor­za růz­ných moti­vů a postav, jimž se nedo­sta­lo dosta­teč­né­ho kon­tex­tu. Do této kate­go­rie spa­dá mimo jiné i posta­va Heleny, jejíž moti­va­ce se mění sou­běž­ně s tím, jak se z bez­o­hled­né zlo­děj­ky cen­nos­tí s napo­je­ním na marockou mafii postup­ně mění v klad­nou posta­vu, kte­ré pře­sta­ne jít jen o pení­ze a začne jí zále­žet na ostat­ních, leč tato pro­mě­na není ve fil­mu dosta­teč­ně pro­kres­le­ná, a i změ­na v jejích moti­va­cích není dost akcen­to­va­ná, tak­že pak náh­lý obrat v jejích činech při­chá­zí poně­kud zne­na­dá­ní a sko­ko­vě.

 

Nejvýraznější vady se v tom­to smě­ru obje­vu­jí v pře­kot­ném závě­reč­ném vyvr­cho­le­ní, v němž leckte­ré zvra­ty a odha­le­ní vedou pro nedo­sta­tek rele­vant­ních infor­ma­cí a znač­nou zkrat­ko­vi­tost jen ke zma­te­ným doha­dům, co se vlast­ně sta­lo a jak toho bylo dosa­že­no. Ve finá­le má pak sní­mek nakro­če­no k pozo­ru­hod­né­mu a netra­dič­ní­mu kon­ci, kte­rý mohl být vcel­ku dojem­ný, a dokon­ce by i dával smy­sl, leč tvůr­ci mís­to něj (mož­ná na posled­ní chví­li) uhnu­li zce­la nesmy­sl­ně vzhle­dem k dosa­vad­ní­mu dění k tomu nej­oby­čej­něj­ší­mu, nejdě­ra­věj­ší­mu a nej­lí­něj­ší­mu zavr­še­ní, jaké se v tu chví­li nabí­ze­lo.

Celkovou atmo­sfé­rou i zpra­co­vá­ním se nicmé­ně fil­mu Indiana Jones a nástroj osu­du naštěs­tí poda­ři­lo zacho­vat si oso­bi­tost sdí­le­nou s před­cho­zí­mi díly, kte­rá jej činí odliš­ným od jiných zástup­ců dob­ro­druž­né­ho žán­ru. Srovnání s nimi (a s původ­ní tri­lo­gií obzvlášť) sice nesne­se, avšak stá­le jde o prá­vo­plat­nou sou­část série a o solid­ní dob­ro­druž­ný film, jehož kva­li­ty jsou nad úrov­ní pou­hé­ho rutin­ní­ho holly­wo­od­ské­ho pro­duk­tu. I z toho důvo­du si jej lze užít jako zábav­nou a pří­jem­ně ubí­ha­jí­cí žánro­vou atrak­ci (byť poně­kud nezvykle s důchod­cem v hlav­ní roli), kte­rá má v sobě obsa­že­ny aspek­ty zná­mé z legen­dár­ní ságy, zatím­co oče­ká­vá­ní nos­tal­gic­ké­ho návra­tu do vrchol­né for­my a tomu odpo­ví­da­jí­cí­ho špič­ko­vé­ho zakon­če­ní celé série s sebou nut­ně při­ne­se spí­še zkla­má­ní.

 

---