Já, legenda

JaLegend

První záběr: vidí­me tele­viz­ní zprá­vy a lékař hovo­ří o tom, že byl vyvi­nut pře­vrat­ný lék na rako­vi­nu. Celkový počet vylé­če­ných paci­en­tů je stej­ný jako počet naka­že­ných, na kte­rých byl lék tes­to­ván. Ale za tři roky je všech­no jinak. Později se stej­ně dozví­dá­me, že lék buď zabí­jel, nebo se změ­nil v mon­strum, kte­ré je aler­gic­ké na den­ní svět­lo. A prá­vě tady v New Yorku v roce 2012 (před­tím byl rok 2009, tj. na začát­ku fil­mu, to jsem nezmí­nil) žije posled­ní živý, zdra­vý a hlav­ně nor­mál­ní člo­věk...

Nev Robert Neville (Will Smith.) Jediným dal­ším spo­leč­ní­kem naše­ho hrdi­ny je Samantha (to je pes). Roberta pozná­vá­me v jeho kaž­do­den­ním živo­tě, tj. sna­ží se ulo­vit něco k jídlu, pro­chá­zí měs­tem a sna­ží se zís­kat vzo­rek DNA od naka­že­ných, zajde do své oblí­be­né video­půj­čov­ny atd. a večer... večer spě­chá domů. Jakmile zapad­ne slun­ce, je pobyt ven­ku živo­tu nebez­peč­ný. Noc pře­ži­je ve svém spe­ci­ál­ně opan­cé­řo­va­ném bytě a ráno může opět vyra­zit do ulic. To je struč­ný popis asi 2/3 fil­mu a tak­to to vypa­dá, že není pří­liš zají­ma­vý. Ale tato část fil­mu je o něčem jiném.

Především o atmo­sfé­ře a ta je oprav­du vel­mi dob­rá, mož­ná nej­lep­ší, jakou jsem kdy viděl (mys­lím tím fil­my, ve kte­rých bylo vel­ko­měs­to kom­plet­ně vylid­ně­no pomo­cí tri­ků.) Vše fun­gu­je per­fekt­ně od začát­ku do cca polo­vi­ny fil­mu. Chvílemi je film vylo­že­ně výbor­ný (hlav­ně celá scé­na, kdy Samantha vběh­ne do tem­né­ho opuš­tě­né­ho domu, kde se naka­zil při lovu anti­lop a Robert ji vydě­še­ně hle­dá). Tohle se oprav­du poved­lo a já se u fil­mu bál asi nej­víc. Proto je ško­da, co při­jde potom.

Po 65 minu­tách (v kině jsem se podí­val na hodin­ky) nasta­ne urči­tý zlom v atmo­sfé­ře fil­mu a bohu­žel je to jeden z nej­hor­ších. Především jsou zde vytvo­ře­ni ti naka­že­ní, kte­ří jsou vytvo­ře­ni pomo­cí počí­ta­čů a nepo­hy­bu­jí se dva­krát rea­lis­tic­ky. Osobně mi to až tak neva­di­lo, ale mys­lím, že mít děsi­vý make-up her­ce by v tom­to pří­pa­dě byla lep­ší vol­ba. A pak je tu ješ­tě změ­na atmo­sfé­ry fil­mu. Vše je najed­nou opti­mis­tič­těj­ší a obje­ví se i něko­lik úsměv­ných momen­tů. Zejména ve scé­nách, kdy Roberta zachrá­ní nezná­má Anna (má ješ­tě syna) a začne mu vysvět­lo­vat, že lid­stvo nevy­mře­lo tak úpl­ně, aby se vypla­ti­lo věřit v Boha a podob­ně. Jestli mi něco nej­víc vadi­lo, tak to byla hlav­ně jed­na scé­na. V ní se infek­ce blí­ží k Robertovu domu, a aby je zne­škod­nil, odpá­lí bom­by, kte­ré občas scho­vá­val ze své­ho domu. Když se mu ješ­tě vlou­pa­jí do bytu, Anna se synem se někam scho­va­jí a já nevím kam, Robert je hle­dá a jako obra­nu pou­ži­je bro­kov­ni­ci (nebo co), kte­rou vystří­lí celý byt a ješ­tě odpá­lí pro­panbu­ta­no­vou bom­bu v kuchy­ni. V tu chví­li jsem byl oprav­du naštva­ný, pro­to­že jsem si říkal: „Copak si neu­vě­do­mu­je, že je může omy­lem zastře­lit?“. A posled­ních 5 minut fil­mu je jako Minority Report (ne úpl­ně, ale v podob­ném duchu.).

Ale nech­me toho. Jestli film něco drží celou dobu nad vodou, tak je to pře­de­vším Will Smith v hlav­ní roli. Myslím, že je to jeho zatím nej­lep­ší výkon, a zatím­co emo­ce a dojem­né scé­ny jsem mu napří­klad v Já, robot moc nevě­řil, tady jsem mu věřil všech­no. Celkově je Já, legen­da vel­mi zda­ři­lým fil­mem, pokud jste ochot­ni pře­kous­nout výše zmí­ně­ný závěr a slab­ší posled­ní tře­ti­nu fil­mu. Kvůli jeho prv­ní hodi­ně se ale vypla­tí jít do kina na sto pro­cent.

Photo © Warner Bros. Pictures