Jan Palach

Lidé jsou lhos­tej­ní. Češi jsou lhos­tej­ní. Uběhlo téměř pade­sát let od smr­ti Jana Palacha a já si kla­du otáz­ku, co by asi poci­ťo­val, kdy­by viděl sou­čas­nou poli­tic­kou situ­a­ci v ČR. Andrej Babiš, Miloš Zeman a vlá­da pod­po­ro­va­ná komu­nis­ty. Cítil by Jan Palach lítost? Cítil by, že jeho čin neměl vůbec žád­nou cenu? Přemýšlel by nad tím, proč češi se situ­a­cí ve své zemi stá­le vlast­ně nic nedě­la­jí a jen cho­dí ve své hlu­bo­ké apa­tii, neschop­ni akce, poci­tu, mrt­ví a uza­vře­ní ve svém cynis­mu, smí­ře­ni se svou mizer­nou exis­ten­cí? Podle vše­ho vadi­la Janu Palachovi prá­vě tato čes­ká letar­gie a apa­tie. A roz­ho­dl se jí v led­nu, roku 1969 změ­nit.

Příběh nové­ho čes­ké­ho fil­mu začí­ná plí­ži­vě. V sále kina Hvězda, 44. let­ní fil­mo­vé ško­ly, jsme svěd­kem ztra­ce­ní malé­ho Jana v zim­ních Všetatech, což má asi sym­bo­li­zo­vat jeho život­ní odlou­če­nost od lidí a běž­né­ho smýš­le­ní.
Prudký střih nás zave­de již do jeho dospě­los­ti.

Je to chla­pec bys­trý, odváž­ný, nebo­jí­cí se mlu­vit. V očích her­ce Viktora Zavadila lze spat­řit odhod­lá­ní a jaký­si vnitř­ní náboj a téměř nezná­mý herec se zdá býti pro úlo­hu dobrou vol­bou. Pozorujeme život Jana  a dia­lo­gy jeho přá­tel a zná­mých nám od začát­ku pod­pra­ho­vě nazna­ču­jí, co se bude dít. Často se mlu­ví o ohni, mlu­ví se o pále­ní a o smr­ti a Jan to všech­no zau­ja­tě poslou­chá a chví­le­mi je vidět, že je tím až mor­bid­ně fas­ci­no­ván. Začátek sním­ku pro­bí­há za dopro­vo­du jed­no­ho z nej­lep­ších čes­kých orchest­rál­ních soun­d­trac­ků, co jsem kdy měl tu čest sly­šet a je napí­na­vý i při úpl­ně běž­ných scé­nách.
Jan se napří­klad se svou dív­kou noří do vody, a kla­vír­ní tóny jsou „uto­pe­ny“ spo­leč­ně s nimi a s kame­rou zas vyplou­va­jí na povrch. Když se Jan roz­hod­ne pro prv­ní vystou­pe­ní z řady pro­ti rus­kým oku­pan­tům, celou scé­nu pod­bar­vu­jí ner­vy drá­sa­jí­cí smyč­ce, a kame­ro­vý pohled z tře­tí oso­by. Ve sním­ku lze najít i zce­la oby­čej­né zábě­ry, ale hud­ba z nich zkrát­ka dělá něco víc. Hudba i kame­ra jsou oprav­du na vel­mi dob­ré úrov­ni.

Jenomže pří­běh pokra­ču­je a pokra­ču­je a napě­tí se počí­ná sni­žo­vat. I hud­ba zhru­ba v polo­vi­ně sto­pá­že najed­nou ustou­pí do poza­dí a my jsme nuce­ni zas a zno­vu sle­do­vat epi­zo­dy Jana Palacha s jeho mat­kou (zahra­nou jak jinak než výbor­nou Zuzanou Bydžovskou) ve Všetatech a těch­to scén se jeví býti ve fil­mu až pří­liš.

Jan je zkla­mán svým pro­fe­so­rem, svý­mi spo­lu­žá­ky, v očích už nemá odhod­lá­ní, ale spíš těž­ké zou­fal­ství a vše spě­je k nevy­hnu­tel­né­mu kon­ci.
Samotný akt pro­běh­ne napros­to beze slov a bez výteč­né, dří­ve tak čas­to pou­ží­va­né hud­by a dle mě je to vel­ká ško­da, pro­to­že závě­reč­ná scé­na je samo­zřej­mě sil­ná a s hud­bou moh­la být ješ­tě lep­ší.

Jaký je tedy Jan Palach?
Jedná se urči­tě o kva­lit­ně odve­de­nou prá­ci s poten­ci­á­lem zaujmout mno­ho mla­dých lidí. Výborná kame­ra, skvě­lá orchest­rál­ní hud­ba, talen­to­va­ní her­ci. Stopáž je ale zby­teč­ně dlou­há a sním­ku by deva­de­sát minut namís­to stodva­ce­ti slu­še­lo mno­hem víc. Jsem zvě­da­vý na uve­de­ní fil­mu čes­kou tele­vi­zí.

9/10

---

Photo © CinemArt

---