Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Když se po 16 letech znovu objeví jejich úhlavní nepřítel plukovník Steven J. Lockjaw (Sean Penn), skupina bývalých revolucionářů se znovu sejde, aby zachránila Willu (Chase Infinity), dceru jednoho z nich - Boba (Leonardo DiCaprio)...
Režisér a scenárista Paul Thomas Anderson, tvůrce filmů jako Hříšné noci, Magnolia, Opilí láskou či Až na krev, několik let uvažoval nad realizací filmové adaptace knihy Vineland od Thomase Pynchona, nakonec si ovšem řekl, že jeho láska k románu by mu bránila v tom, aby ho dokázal adekvátně přepracovat do filmové podoby. Jeho 10. celovečerní film s názvem Jedna bitva za druhou je přesto knihou Vineland inspirovaný, PTA konkrétně napsal sérii samostatných příběhů, ty následně zkombinoval s jistými prvky z Vinelandu, výsledkem je poté právě Jedna bitva za druhou. Z Vinelandu si bere především prvek komplexního vztahu mezi otcem a dcerou, ve své tvorbě se ostatně často věnuje dynamice komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi, bylo by ovšem krátkozraké tvrdit, že první spolupráce PTA s Leonardem DiCapriem pojednává pouze o tom. Jedna bitva za druhou je totiž dalším filmem PTA, který je na témata bohatý, uspokojivé je ovšem především sledovat, že uznávaný filmař opět natočil něco trochu jiného. Utvrzuje tím pozici jednoho z nejzajímavějších filmařů současnosti.
Byť prozatím komerčně nejúspěšnější film Paula Thomase Andersona - Až na krev - utržil v kinech pouze 76,2 milionů dolarů, studio Warner Bros. se nebálo dát na 10. film PTA rozpočet, který oficiálně činí 130 milionů dolarů, nejrůznější filmové weby ovšem tvrdí, že se rozpočet ve skutečnosti vyšplhal až k 175 milionům dolarům. Velkou roli v tom sehrává účast Leonarda DiCapria, který je nadále mnohými vnímám jako jedna z posledních skutečných filmových hvězd, nutno podotknout, že studio Warner Bros. je snad posledním hlavním filmovým studiem, které se nebojí originálním projektům autorských režisérů dát velký rozpočet, byť to někdy skončí úspěchem, jindy naopak ne. I proto by byla ostatně škoda, kdyby Warnery potkal do pár měsíců/let podobný osud jako 20th Century Fox. Především i proto, že šance, že budou vznikat filmy jako Jedna bitva za druhou se drasticky zmenší. A byla by to škoda. Uznávaný filmař totiž natočil pravděpodobně jeden z nejlepších filmů své dosavadní kariéry.
Propagovat tento film pro studio Warner Bros. rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, především i proto, že se vlastně těžko vysvětluje, o čem všem Jedna bitva za druhou je. 161 minut dlouhý film za pochodu několikrát změní přístup k vyprávění, odhalí doposud absentující nuance, nevydává se úplně snadno předvídatelnými směry. To, co začne jako revolucionářský příběh s velmi specifickým romantickým trojúhelníkem, se postupně stane komedií, ve které Leonardo DiCaprio v roli Boba chvílemi působí jako nástupce Jeffa Bridgese v případné předělávce Big Lebowskiho, následně se z toho stane poměrně funkční emocionální příběh o vztahu otce s dcerou. A do toho příběh doplňují zástupci bílého supremacismu. Nikdy se nedá vyloženě říct, jak přesně se bude děj filmu ubíjet, o to zábavnější ovšem výsledek je. A navíc je to film, který je svým motivy poměrně aktuální.
Film začíná vykreslením hnutí French 75 v akci, hned první akce uskupení ve filmu vede k setkání s plukovníkem Lockjawem. Sean Penn si již za život došel pro dva Oscary, ztvárněním Lockjawa si poté od prvních momentů říká o třetího. Lockjaw je sice bílý supremacista, má to ovšem jistý drobný háček - ženy s černou barvou kůže se mu rozhodně nepříčí. Něco takového by nejspíše jeho bílí bratři jen tak nezkousli.
Sean Penn je nejen výrazný herec, ale také aktivista, který se veřejně vyjadřuje vůči rasismu, diskriminaci i nenávistným ideologiím, dá se tak těžko věřit tomu, že by někdo pasoval na roli Lockjawa právě tak jako on. Jedině on totiž dokáže tuhle postavu ztvárnit s jistou formou nadhledu, zároveň je ovšem důležité upozornit, že nikdy postavu nečiní přehnaně karikaturní. Především i proto, že i když se Lockjaw nepředstavuje ve scéně, která by nutila k němu mít od počátku automaticky respekt, stává se z něj v průběhu větší padouch, který dokáže být nepříjemně mrazivý a snadno dokáže vybudovat tu největší formu opovržení. Sean Penn je v tomto ohledu naprosto výtečná castingová volba a na konci roku snadno půjde o jeden nejpamětihodnějších výkonů roku. Lockjaw je odpudivý perverzní psychopat, přesto ho na plátně nikdy není dost.
Je to pořád do jisté míry komedie, ve které má šanci svůj komediální talent projevit nejen Leonardo DiCaprio, ale třeba také Benicio Del Toro v mentorské úloze. Chase Infiniti ve své první (!) filmové roli aspiruje na objev roku, kdy se PTA daří už typově ideální obsazení Infiniti do role dcery postavy v podání Teyany Taylor. Její Perfidia Beverly Hills je od počátku vykreslena jako výrazná femme fatale, která především stojí za rozjetím celé ústřední zápletky. Skrze Perfidii, Boba, Lockjawa i Willu se projevuje slabost PTA pro komplexně napsané charaktery, i tentokrát u jeho filmu platí, že jsou do velké míry morálně nejednoznačné, psychologicky vrstevnaté a dopouští se realistických přešlapů. I sebevíce náhodná vedlejší postava se náhle může projevit jako smyslně napsaná a v rámci příběhu ideálně užita.
Jedna bitva na druhou poukazuje na silné i slabé stránky aktivismu, jak se ideály mohou snadno rozpadnout a selhání někdy může vézt k rezignaci. Je to pořád film především o otci, který se snaží navázat vztah se svou dcerou, jedná se ovšem zároveň o film se silným politickým přesahem, který snadno poukazuje na to, jak je těžké v jistých případech zůstat politicky neutrální. PTA s tímto filmem přichází ve velmi složité době, byť poté ústřední revolucionáři nutně nereprezentují rytíře bez bázně a hany, jejich honba za formou toho, co je v jejích očích správné, může být snadno inspirující. A moc přitom nesejde na směru, kterým se příběh postupně uhýbá. Minimálně linka s bílými supremacisty dokáže být souběžně neskutečně zábavná i nepříjemně mrazivá. O to mrazivější v momentě, kdy je snadné si uvědomit, že má jejich vyobrazení poměrně daleko k satiře, mnohem blíže má k vykreslení skutečné povahy sociopatů, kteří se honí za nebezpečně naivním přesvědčením.
Aktuálnost filmu podtrhuje fakt, že svou nezanedbatelnou úlohu v něm sehrává boj proti imigraci, mezi postavami dochází k ideologickému střetu. Ve filmu se řeší vážná témata, přesto v něm fungují odbočky k vyloženě absurdnímu humoru, kdy se Bob například snaží dovolat na ústředí French 75 a zrazuje ho přitom vlastní paměť, vede to poté často k poměrně smyslným a uspokojivým pointám. A především je na filmu skutečně vidět jeho velký rozpočet. PTA zvládne filmu dodat během akčních scén neskutečnou energii, například kdy při jedné zpackané akci dokáže pracovat s ptačí perspektivou či intenzivními záběry z automobilové honičky. Byla by chyba očekávat film, ve kterém bude přítomná akce za akcí, jakmile na ní ovšem dojde, stojí za to. Především v momentech, kdy si PTA hraje s prostředím silnic a kopců, táhlými kamerovými záběry, jeho vizuálně vypiplané scény poté často doprovází dle očekávání výrazný soundtrack Jonnyho Greenwooda. Po vzoru Niti z přízraků je výrazné především piano, těžko se poté dá věřit tomu, že filmu slušel nějaký jiný hudební doprovod lépe. Člen skupiny Radiohead přeci jen není dvorním skladatelem PTA už od Až na krev náhodou.
Málokterý film se stopáží 161 minut dokáže tolik utéct, protože se v něm pořád něco děje a film za pochodu pořád překvapuje svou nevyzpytatelností. Svým způsobem skutečně evokuje filmy, které se dnes už jen tak natočí (byť filmů natáčených ve formátu VistaVision bude za pár let víc než dost), dávají tak vlastně smysl i komentáře samotného PTA, který před zhlédnutím filmu doporučil nakoukat filmy jako Francouzská spojka nebo Půlnoční běh. Jakmile se poté ústřední zápletka rozvede hned do tří různých linií, těžké říct, která z nich je tou nejzajímavější, protože každá z nich stojí za větší prozkoumání. Ať už je to drogami a alkoholem poškozený Bob, Lockjaw, který stojí o místo mezi svými bílými bratry, či Willa, která se vzhledem ke svému věku pochopitelně tak trochu hledá. Leckomu by se takový materiál snadno rozpadnul pod rukami, PTA je ovšem prostě jinde.
V jednom ohledu je to velmi funkční příběh o dospívání, v tom druhém zase tragikomický příběh o dopadech bílého suprematismu. PTA vždy točil komplexní filmy, důkazem může být i jeho předchozí film s názvem Lékořicová pizza, byť poté na první pohled nemohou být od sebe 9. a 10. film PTA vzdálenější, spojují je právě témata dospívání i hledání identity. V tomto ohledu to ovšem neznamená, že PTA vykrádá sám sebe, naopak se ke svému dalšímu filmu snaží opět přistoupit nějak jinak, podobně jako opět diametrálně jinak zpracoval podobná témata ve svém 2. filmu s názvem Hříšné noci.
Ať už PTA točí své filmy dramatičtěji či jemněji, prozkoumává podobná témata z odlišných úhlů, svým způsobem tím akorát témata prohlubuje. Dokonce se dá svým způsobem říct, že jsou u Jedné bitvy za druhou tyto témata emocionálně nejuzrálejší a nejnosnější. Tam, kde se kdejaký autor vykrádá a působí dojmem, že sám sebe nedokáže ideálně inspirovat, přesně tam PTA exceluje. Těžko říct, zda má (svého času) odpůrce filmů Kevina Smitha díky svému 10. filmu konečně po jedenácti neproměněných nominací šanci na výhru Oscara, zpochybnit se ovšem nedá to, že Jedna bitva za druhou patří mezi jeho kariérní vrcholy. A bude zcela jistě patřit mezi nejpůsobivější filmové zážitky minimálně letošního roku. Není pochyb o tom, že pro mnohé bude 10. film PTA velkou záhadou, o to větší potencionální uspokojení jde závidět všem, které čeká střetnutí s audiovizuálním vyprávěním jednoho z nejlepších filmových vypravěčů současnosti.
Jedna bitva za druhou dokazuje, že je Paul Thomas Anderson jedním z nejschopnějších filmových vypravěčů současnosti. PTA i u svého 10. filmu pracuje s komplexními tématy, stěžejní je nicméně to, že sám sebe nevykrádá. Film propojuje motivy dospívání, hledání identity a komplikovaných vztahů rodič–dítě s aktuálními politickými a sociálními tématy, jako je boj proti extremismu, svou roli ve filmu sehrává i imigrační napětí. PTA dokáže kombinovat různé žánrové přístupy – od komedie přes emocionální drama po akci – a přitom udržet charakter postav vrstevnatý a psychologicky přesvědčivý. Díky vizuálně působivé stránce, hudebnímu doprovodu Jonnyho Greenwooda a excelentnímu hereckému obsazení (Sean Penn si musí dojít pro třetího Oscara!) se film řadí mezi kariérní vrcholy PTA, dá se snadno věřit tomu, že půjde minimálně o jeden z nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších filmových zážitků letošního roku...
(4,91 z 5)