Casanova

Pokud půjde­te na Casanovu s podob­ným pode­zí­ra­vým oče­ká­vá­ním jako já, čeká vás pře­kva­pe­ní nad­mí­ru pří­jem­né.

Filmy reži­sé­ra Lasse Hallströma jsou kapi­to­lou samy pro sebe. Po nepří­liš­ném zná­mém, ale mož­ná o to výteč­něj­ším sním­ku „Co žere Gilberta Grapea“ (ve kte­rém Leonardo DiCaprio doká­zal, že je více než hezoun­kem z potá­pě­jí­cích se par­ní­ků) se Hallström pus­til do cit­li­vých, více­mé­ně rodin­ných fil­mů, kte­ré v sobě vždy nes­ly něja­ké hlub­ší posel­ství („Pravidla moštár­ny“, „Čokoláda“). Co však oče­ká­vat od díla, kte­ré se pokou­ší mapo­vat osu­dy pro­slu­lé­ho svůd­ní­ka Casanovy a s kte­rým se pojí pří­z­vis­ko „leh­ko­no­há kome­die“?

Hallströmovy, či spí­še Casanovovy Benátky, kam nás děj zavá­dí, jsou barev­né a živou­cí jako novo­roč­ní ohňostroj. Z počát­ku jsou mož­ná nato­lik barev­né a živou­cí, že si oko kri­tic­ké­ho divá­ka jen těž­ko při­vy­ká. Casanova, v poně­kud bez­krev­ném podá­ní Heathe Ledgera, se zve­se­la pro­há­ní po Benátských kaná­lech ve věč­ném úpr­ku před man­že­li svých „obě­tí“ (kte­ré mu samy ská­čí do náru­če), popří­pa­dě před všu­dypří­tomnou a nepří­liš výkon­nou inkvi­zi­cí, věr­ný slu­ha vždy sto­jí po boku a nedo­byt­ná krás­ka s femi­nis­tic­kým názo­rem (Sienna Miller) již čeká opo­dál, aby koneč­ně moh­la pře­svěd­čit leh­ko­my­sl­né­ho hrdi­nu o exis­ten­ci vyš­ších hod­not a vzta­hů trva­jí­cích déle než něko­lik hodin.

Potud kla­sic­ká roman­tic­ká záplet­ka, nad kte­rou vět­ši­na divác­ké popu­la­ce ohr­ne nos. Ale ouha – po nepří­liš objev­ném začát­ku a poně­kud rutin­ním před­sta­ve­ní hrdi­nů, sní­mek dostá­vá neče­ka­ný spád a divák s úža­sem zjiš­ťu­je, že se pře­kva­pi­vě dob­ře baví. Ano, své­hla­vá krás­ka zda­le­ka není tak výrazná jak by měla být, hlav­ní hrdi­na, slo­vut­ný Casanova, nemá tako­vé cha­risma, kte­ré by bylo záhod­no a s uvě­ři­tel­nos­tí „tech­nic­kých“ vymo­že­nos­tí si zjev­ně tvůr­ci hla­vu nelá­ma­li; přes­to ať chce­me nebo ne, stá­le více a více při­stu­pu­je­me na pra­vi­dla hry. A jása­vý kolo­toč záměn a pro­ple­ten­ců se zvol­na dostá­vá do dru­hé, výraz­ně lep­ší polo­vi­ny fil­mu.

Když už je snad těch věč­ných omy­lů a taj­nos­tí přespří­liš, vstu­pu­jí totiž na scé­nu sku­teč­ní hrdi­no­vé fil­mu „Casanova“ – obá­va­ný vysla­nec Říma, bis­kup Pucci (Jeremy Irons) a nechtě­ný snou­be­nec Casanovovy vyvo­le­né, signor Papprizio (Oliver Platt). Irons si své­ho zavi­lé­ho inkvi­zi­to­ra oči­vid­ně vychut­ná­vá – s navý­sost dis­tingu­va­ně pozdvi­že­ným obo­čím posí­lá své pro­fes­ní pro­tiv­ní­ky na misie k lido­žra­vým domo­rod­cům („hla­do­vě­jí­cím po…víře“) a svůj úkol, tedy zba­vit Benátky morál­ní­ho bah­na, pojí­má s tak kou­zel­nou sve­ře­postí, až vzdá­le­ně při­po­mí­ná legen­dár­ní­ho nescho­pu inspek­to­ra Clouseaua (byť v méně šaš­kov­ském vydá­ní.

S pří­cho­dem signo­ra Papprizia, vel­ko­ob­chod­ní­ka sádlem a maji­te­le vep­řo­vé­ho impé­ria, se koneč­ně obje­vu­je oprav­do­vý roman­tic­ký hrdi­na, byť v dosti netra­dič­ním pro­ve­de­ní. Obě dvě nové posta­vy doda­jí fil­mu potřeb­nou šťá­vu a posu­nou děj do akč­něj­ší a epič­těj­ší polo­hy, kte­rá sním­ku věru slu­ší mno­hem víc. Nic už tedy nebrá­ní, řítit se spo­lu s Casanovou k dosti oče­ká­ve­né­mu, ale přes­to milé­mu kon­ci (dokon­ce s dějo­vým zvra­tem navrch).

Hallström si pro ten­to­krát odpus­til sil­ný, pouč­ný pří­běh; mís­to něho stvo­řil sní­mek, jenž sice trpí mno­ha nešva­ry, ale také v sobě skrý­vá jakési podiv­né kouz­lo, kte­ré nás nutí se zájmem sle­do­vat jeho hrdi­ny. A ať už si o nich bude­me mys­let coko­liv, pota­jí vyslo­ví­me přá­ní, aby zrov­na jim, vždy fou­kal do pla­chet ten správ­ný vítr.

O filmu:

Casanova
Režie: Lasse Hallström
Scénář: Kimberly Simi, Jeffrey Hatcher
V hlav­ních rolích: Heath Ledger, Sienna Miller, Jeremy Irons, Oliver Platt, Charlie Cox, Stephen Greif
USA 2005, 108 minut