Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce

Možná si řek­ne­te, co to ten Libor jen čte za kni­hy, co? Hm... a bude­te mít prav­du.

Po skvě­lé posled­ní (dou­fej­me, že jen zatím) kni­ze T. Pratchetta „Nadělat pra­chy“ a Kohákově „Průvodci po demo­kra­cii“ se mi do rukou dosta­la kni­ha znač­ně kon­tro­verz­ní­ho cha­rak­te­ru. Kniha, kte­rá byla za minu­lé­ho reži­mu bez­bře­ze ado­ro­vá­na a to až do tako­vé míry, že ty pozi­tiv­ní, klad­né věci na ní nám už dnes přes veš­ke­rý ten pathos a ide­o­lo­gic­ký nános nemo­hou vyta­nout na mys­lí.

Julda Fučík byl novi­nář, jazy­ko­vě vel­mi kva­lit­ní, leč ide­o­vě znač­ně neob­jek­tiv­ní. Nebál bych se jej s tro­chou leh­ké nad­sáz­ky ozna­čit i za fana­ti­ka, člo­vě­ka víry. Víry v Sovětský svaz, komu­nis­mus a bůhví­co ješ­tě. Během své­ho rela­tiv­ně krát­ké­ho živo­ta měl Julek něko­li­krát mož­nost podí­vat se do zemí, kde „fáze budo­vá­ní komu­nis­mu“ not­ně opro­ti „reakč­ně bur­žo­az­ní­mu“ Československu prv­ní repub­li­ky pokro­či­la. Při své nespor­né inte­li­gen­ci a vní­ma­vos­ti musel Julek vědět, že v SSSR se dějí hroz­né a nespra­ved­li­vé věci. Nicméně jeho víra, fana­tis­mus v něm pře­by­la veš­ke­ré soci­ál­ní cítě­ní a smy­sl pro „fair play“, což je věc, kte­rou mu odpus­tit nemo­hu (i když, co něja­ké­mu Fučíkovi zále­ží na mém názo­ru, že? :-)). Reportáž psa­nou na oprát­ce Julek sepi­so­val v praž­ském věze­ní Pankrác. Jedná se o poměr­ně krát­ké a čti­vé vylí­če­ní jeho zatče­ní a poby­tu ve věze­ní. Některé pasá­že jsou vel­mi suges­tiv­ní, např. ty, jež popi­su­jí bru­tál­ní meto­dy nacis­tic­kých věz­ni­te­lů (kte­ré si ovšem v ničem neza­da­ly s těmi sovět­ský­mi, napadlo to Julka vůbec, když tak seděl ve věze­ní?).

Samotný „pří­běh“ začí­ná zatče­ním a pokra­ču­je sérií výslechů a úvah z věz­ně­ní. Samozřejmě se tu také obje­vu­je hod­ně komu­nis­tic­ké agit­ky. V pod­sta­tě celou tuto kni­hu bych s hod­ně vel­kou nad­sáz­kou při­rov­nal k jaké­musi komu­nis­tic­ké­mu evan­ge­liu. Fučík tu takřka vystu­pu­je v roli Krista. Je mučen, trpí pro dobrou věc a věří v nápra­vu pomě­rů. Docela úsměv­né (pro mě) byly pasá­že, ve kte­rých Fučík vyčí­tá svým věz­ni­te­lům, že fana­tic­ky věří ve vítěz­ství nacis­tic­ké­ho Německa. On sám na tom nebyl pře­ci zase o moc jinak...

Velmi zají­ma­vou část kni­hy tvo­ří roz­bor někte­rých postav, kte­ré (ať již z řad věz­ni­te­lů, či věz­ně­ných) Fučík na Pankráci potkal. Jejich popis je vel­mi dob­rý, plas­tic­ký, navíc musím pozna­me­nat, že ne všech­ny nacis­ty Fučík zce­la odsu­zu­je. Ve věze­ní se vykrys­ta­li­zo­va­ly cha­rak­te­ry a Fučík je scho­pen při­psat i něko­lik pozit někte­rým svým bacha­řům (na kon­ci vál­ky jim to moh­lo doce­la pomo­ci..).

Druhou strán­kou věci je kom­plet­nost celé­ho díla. Na edi­ci kni­hy dohlí­že­la po vál­ce Gusta Fučíková, jež se sna­ži­la utvo­řit z nebož­tí­ka člo­vě­ka mrav­ní­ho, ctnost­né­ho (Fučík byl vyhlá­še­ný děv­kař, o man­žel­ství si mys­lel, že je to bur­žo­az­ní pře­ži­tek,...), pros­tě hrdi­nu kaž­dým cou­lem. Do vydá­ní kte­ré jsem četl (z roku 1952) se tak tedy nedo­sta­ly někte­ré Julkovy pasá­že o tom, jak při výsle­chu pro­mlu­vil. Neodsuzoval bych však Fučíka za to. Výslechy v Petschkově palá­ci byly vel­mi kru­té a i leckterý tré­no­va­ný voják pod­lehl a pro­mlu­vil. Ke cti Fučíka je nut­no při­znat, že po něko­lik dní při výsle­ších odo­lá­val a niko­ho nepro­zra­dil a ani dnes není zná­mo, že by jeho pro­to­kol vedl pří­mo k zatče­ní něja­kých dal­ších lidí, což by se o kaž­dém pocho­pi­tel­ně říci neda­lo.

Julius Fučík zůstá­vá i dnes osob­nos­tí znač­ně kon­tro­verz­ní, kte­ré bych se však nebál při­znat i urči­té záslu­hy. Koneckonců kaž­dý, kdo se teh­dy posta­vil nacis­tic­ké­mu Německu musel v sobě mít urči­té pen­zum odva­hy a hrdin­ství. Důvody, jež k tomu Fučíka ale ved­ly jsou však jas­né.

---