Klára Issová (Hlavní postava filmu Olga (18–38 let)) - Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Manželka, milen­ka, stu­dent­ka, mat­ka, pro­da­vač­ka spod­ní­ho prádla a psy­cho­lož­ka, to vše je Olga, kte­rou hra­je­te ve fil­mu Zoufalé ženy děla­jí zou­fa­lé věci. Ve které z těch­to poloh Olgy jste se cíti­la nej­při­ro­ze­ně­ji a nao­pak?

Role Olinky pro mne byla vel­mi zají­ma­vá prá­vě pro­to, že sle­du­je­me život jed­né ženy od její­ho mlá­dí až po dospě­lost. Proto jsem si o Olince vytvo­ři­la uce­le­nou před­sta­vu, o jejím cha­rak­te­ru, dět­ství. Jaké jsou její klad­né i zápor­né vlast­nos­ti, její vlast­ní pře­káž­ky, kom­plexy. Co má ráda, v co věří, co jsou její přá­ní a tuž­by. Z toho jsem pak vychá­ze­la, tak­že žád­ná z poloh pro mne pak neby­la cizí. Měla jsem pro Olinku pocho­pe­ní v kaž­dém věku a jen jsem se ji sna­ži­la věro­hod­ně zahrát.

Olga ve fil­mu poro­dí. Absolvovala jste něja­ký před­po­rod­ní kurz, aby scény vypa­da­ly co nej­při­ro­ze­ně­ji?

Předporodní kurz jsem absol­vo­vat nemu­se­la. Už dří­ve jsem byla jed­no­mu poro­du pří­tom­na a také jsem vidě­la doku­ment o poro­dech. To mi pro před­sta­vu sta­či­lo.

Scénář vám přede­pi­su­je i něko­lik nebez­peč­ných scén, jako je jíz­da na koni, převráce­ní se během plav­by v kánoi či neho­da na kole. Točila jste tyto zábě­ry sama? Byl jejich vznik nebez­peč­ný?

Paradoxně mám tyhle výzvy ráda a vždy je také ráda absol­vu­ji sama. Jednak se tím něco učím a jed­nak mne bavi­lo si osvo­jit věci, kte­ré nedě­lám běž­ně. V tom­to fil­mu bylo oprav­du hod­ně scén, kde nám pomá­ha­li kaska­dé­ři. Já si vždy s nimi celou věc nazkou­še­la. Hlavně dbám na to, abych vědě­la přes­ně, co mám dělat, kam padat, zda je to bez­peč­né atd. Příprava je nej­dů­le­ži­těj­ší, být v kli­du a vše si při­pra­vit. Pak už do toho jdu napl­no. A byla jsem ráda, když mě kaska­dé­ři pochvá­li­li, že bych se tím moh­la živit. (smích)

Ve fil­mu se nachá­zí i obna­žené momen­ty. Jak k jejich natá­če­ní při­stu­pu­je­te? Probíhal při jejich vzni­ku na pla­ce např. přís­něj­ší režim s co nejméně počet­ným štábem?

Ano, vždy žádám, aby na pla­ce při tako­vých scé­nách bylo co nejmé­ně lidí. Takové scé­ny mi neva­dí, jsou sou­čás­tí celé­ho pří­bě­hu, ale urči­tý kom­fort vyža­du­ji. Soukromí je věc, kte­rou při natá­če­ní oprav­du neza­ži­je­te. Člověk se ote­ví­rá před štá­bem, pře­ko­ná­vá stud i strach, vše se točí kolem emo­cí. Také jste neu­stá­le pod drob­no­hle­dem kos­tým­ní a mas­kér­ské slož­ky, také skrip­tu. Člověk není nikdy sám, ale i přes­to se musí neu­stá­le sou­stře­dit. Herci jsou asi více zvyklí se obna­žo­vat, jak fyzic­ky, tak dušev­ně. (smích)

Po lás­ce prahnou­cí Olga udě­lá v hon­bě za báječ­ným vzta­hem téměř coko­liv. Myslíte si, že je ten­to pří­stup správ­ný, nebo se má nechat lás­ce vol­ný prů­běh a počkat, až vám ten pra­vý sám zkří­ží ces­tu?

Myslím, že kouz­lo a prav­di­vost toho­to fil­mu je prá­vě v tom, že kaž­dý člo­věk v něja­ké fázi své­ho živo­ta zaži­je urči­tou urput­nost, chtě­ní, sna­že­ní se… Dělá to stá­le doko­la, dokud nezjis­tí, že mu to nic dob­ré­ho nepři­ná­ší. Že sna­ha vyho­vět ostat­ním, rodi­ně či něja­kým spo­le­čen­ským před­sud­kům, jak by to mělo být, nako­nec vždy vede do smut­ku. Pak to člo­věk jed­no­ho dne pře­sta­ne dělat, pře­sta­ne se sna­žit. Je důle­ži­té uvě­do­mit si, kdo jsem, a být sám se sebou srov­na­ný.

 S Olgou se sezná­mí­me jako s díven­kou a opouš­tí­me ji jako dospě­lou ženu, což s sebou při­ná­ší spous­tu hodin strá­ve­ných v maskérně a kostymérně. Která z vašich pro­měn pro vás byla nej­ví­ce šoku­jí­cí a ve které jste se cíti­la nejlépe?

Nejvíc šoku­jí­cí byla mas­ka, kdy se Olinka ocit­ne v nemoc­ni­ci po těž­kém úra­zu. Nateklý obli­čej, krva­vé oko, mod­ři­ny a sád­ra na ruce. Vypadala jsem jak mumie, což bylo vel­mi zábav­né pro oko­lí. Když jsem při­šla popr­vé na plac s tou­to mas­kou, tak mě oprav­du nikdo nepo­znal. Jinak mě bavi­la i mas­ka „mla­dé“ Olinky a její puber­tál­ní zjev, kdy jsem měla tupé s ofin­kou a nosi­la pří­šer­ný mode­ly.

Dlouho jsme byli o váš kome­di­ál­ní talent ochu­ze­ni. Poprvé jste nás roze­smá­la v úspěšném fil­mu Všechno, nebo nic. Tehdy jste pro­zra­di­la, že jste se nového žán­ru tro­chu bála, ale byla to pro vás výzva. Byla jste si ten­to­krát, po úžasném diváckém ohla­su, jis­těj­ší?

Jistější jsem byla a také jsem k tomu při­stu­po­va­la s vět­ší hra­vos­tí. Byla to úpl­ně jiná posta­va než Vanda. Nejvíce mi pomoh­lo to, že jsem si celou roli detail­ně roze­bra­la. Přípravu celé role jsem děla­la před natá­če­ním fil­mu a vlast­ně jsem si vymys­le­la spous­tu dal­ších detai­lů, kte­ré ve scé­ná­ři neby­ly, abych posta­vu Olinky zna­la skrz naskrz. Pak jsem ji měla tak dob­ře zma­po­va­nou, že jsem se při natá­če­ní už jen necha­la vést samot­nou rolí a také reži­sé­rem Filipem Renčem, spo­lu­hrá­či a jed­not­li­vý­mi scé­na­mi.