Kritiky.cz > Speciály > Krotitelé duchů II

Krotitelé duchů II

KD2
KD2
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Krotitelé duchů II je ame­ric­ká nad­při­ro­ze­ná kome­die z roku 1989, kte­rou reží­ro­val a pro­du­ko­val Ivan Reitman a scé­nář napsa­li Dan Aykroyd a Harold Ramis. Ve fil­mu hra­jí Bill Murray, Dan Aykroyd, Sigourney Weaver, Harold Ramis, Rick Moranis, Ernie Hudson a Annie Potts. Jedná se o pokra­čo­vá­ní fil­mu Krotitelé duchů z roku 1984 a dru­hý film ze série Krotitelé duchů. Děj se ode­hrá­vá pět let po udá­los­tech prv­ní­ho fil­mu, kdy byli Krotitelé duchů zaža­lo­vá­ni a vyřa­ze­ni z pro­vo­zu po zká­ze, kte­rou způ­so­bi­li během své­ho boje s bož­stvem Gozerem. Když se obje­ví nová para­nor­mál­ní hroz­ba, Krotitelé duchů se zno­vu sejdou, aby s ní bojo­va­li a zachrá­ni­li svět.

Po úspě­chu Krotitelů duchů chtě­la spo­leč­nost Columbia Pictures nato­čit pokra­čo­vá­ní, ale těž­ko pře­ko­ná­va­la námit­ky her­ců a štá­bu. Stejně jako u prv­ní­ho fil­mu spo­lu­pra­co­va­li Aykroyd a Ramis na scé­ná­ři, kte­rý pro­šel mno­ha vari­an­ta­mi. Dvojice chtě­la pře­dat posel­ství o důsled­cích nega­tiv­ních lid­ských emo­cí ve vel­kých měs­tech. Ustálili se na myš­len­ce, že nega­tiv­ní poci­ty vytvá­ře­jí pod New Yorkem masu nad­při­ro­ze­né­ho sli­zu, kte­rý posi­lu­je zlo­vol­né duchy. Natáčení s roz­poč­tem 30-40 mili­o­nů dola­rů pro­bí­ha­lo od lis­to­pa­du 1988 do břez­na 1989 v New Yorku a Los Angeles. Oproti původ­ní­mu tři­nác­ti­mě­síč­ní­mu cyk­lu fil­mu byla pro­duk­ce uspě­cha­ná; vel­ké čás­ti fil­mu byly po špat­ně při­ja­tých zku­šeb­ních pro­jek­cích vyřa­ze­ny. Nové scé­ny byly napsá­ny a nato­če­ny během opa­ko­va­né­ho natá­če­ní v břez­nu až dub­nu 1989, tedy pou­hé dva měsí­ce před pre­mi­é­rou.

Krotitelé duchů II byli do kin uve­de­ni 16. červ­na 1989 a setka­li se s vesměs nega­tiv­ní­mi recen­ze­mi. Kritici rea­go­va­li nepří­z­ni­vě na to, co vní­ma­li jako pře­váž­ně kopii původ­ní­ho fil­mu a zmír­ně­ní jeho cynic­ké­ho, čer­né­ho humo­ru, aby byl více vhod­ný pro rodi­ny, ačko­li výko­ny Petera MacNicola a Moranise byly opa­ko­va­ně vyzdvi­ho­vá­ny. Od Krotitelů duchů II se oče­ká­va­lo, že jako pokra­čo­vá­ní teh­dy nej­vý­dě­leč­něj­ší kome­die všech dob ovlád­nou poklad­ny kin. Místo toho film během své­ho uve­de­ní v kinech vydě­lal 215,4 mili­o­nu dola­rů opro­ti původ­ním 282,2 mili­o­nu dola­rů, což z něj udě­la­lo osmý nej­vý­dě­leč­něj­ší film roku. Společnost Columbia Pictures jej pova­žo­va­la za finanč­ní a kri­tic­ký neú­spěch, což Murrayho odra­di­lo od účas­ti na tře­tím fil­mu Krotitelé duchů. Úspěšný byl sin­gl ze soun­d­trac­ku, sklad­ba „On Our Own“ od Bobbyho Browna, kte­rý strá­vil 20 týd­nů v hudeb­ních žeb­říč­cích Spojených stá­tů.

Filmu se nepo­da­ři­lo zopa­ko­vat kul­tur­ní dopad a sle­do­va­nost Krotitelů duchů. Ačkoli ho někte­ří retrospek­tiv­ní kri­ti­ci chvá­li­li, Krotitelé duchů II jsou obec­ně pova­žo­vá­ni za špat­né pokra­čo­vá­ní Krotitelů duchů a jsou zod­po­věd­ní za zasta­ve­ní fran­ší­zy na něko­lik dese­ti­le­tí. Film dal vznik­nout řadě mer­chan­di­se včet­ně video­her, des­ko­vých her, komik­sů, hud­by, hra­ček a stra­ši­del­ných domů. Navzdory rela­tiv­ní­mu neú­spě­chu Krotitelů duchů II se o dru­hé pokra­čo­vá­ní usi­lo­va­lo až do začát­ku roku 2010. Finančně neú­spěš­ný restart série v roce 2016 vedl k obno­ve­ní snah o pokra­čo­vá­ní Krotitelů duchů II s názvem Ghostbusters.

Obsah filmu

Pět let poté, co Krotitelé duchů zachrá­ni­li New York před zni­če­ním bohem Gozerem, kte­rý měnil podo­bu, byli zaža­lo­vá­ni za způ­so­be­né ško­dy na majet­ku a bylo jim zaká­zá­no vyšet­řo­vat nad­při­ro­ze­né jevy, což je donu­ti­lo ukon­čit čin­nost. Ray Stantz nyní vlast­ní okult­ní knih­ku­pec­tví a ved­le Winstona Zeddemora si při­vy­dě­lá­vá jako nepo­pu­lár­ní dět­ský bavič, Egon Spengler pra­cu­je v labo­ra­to­ři, kde expe­ri­men­tu­je s lid­ský­mi emo­ce­mi, a Peter Venkman uvá­dí tele­viz­ní talk show o jas­no­vid­cích.

Dana Barrettová, Peterova býva­lá pří­tel­ky­ně, má se svým býva­lým man­že­lem malé­ho syna Oscara a pra­cu­je v muzeu umě­ní, kde čis­tí umě­lec­ká díla. Na Krotitele duchů se obrá­tí s prosbou o pomoc poté, co se Oscarův kočá­rek zdán­li­vě sám sku­tá­lí na ruš­nou kři­žo­vat­ku. V muzeu oži­je obraz Viga Karpatského, evrop­ské­ho tyra­na a moc­né­ho kou­zel­ní­ka ze 16. sto­le­tí, a zot­ro­čí Danina šéfa Janosze Pohu. Vigo při­ká­že Janoszovi, aby mu při­ne­sl dítě, kte­ré by ho posed­lo a umož­ni­lo mu unik­nout z dosa­hu obra­zu a zno­vu žít a dobý­vat svět. Kvůli své­mu poblouz­ně­ní Danou si Janosz vybe­re Oskara.

Krotitelé duchů mezi­tím vyko­pou kři­žo­vat­ku, kde se zasta­vil Oskarův kočá­rek, a obje­ví řeku sli­zu pro­té­ka­jí­cí opuš­tě­ným sys­té­mem Beach Pneumatic Transit. Ray zís­ká vzo­rek, ale je napa­den sli­zem a omy­lem roz­bi­je trub­ku, kte­rá spad­ne na elek­tric­ké vede­ní, což způ­so­bí výpa­dek prou­du v celém měs­tě. Krotitelé duchů jsou zatče­ni a posta­ve­ni před soud za způ­so­be­né ško­dy a za vyšet­řo­vá­ní nad­při­ro­ze­ných jevů. V soud­ní síni je vzo­rek sli­zu před­lo­žen jako důkaz. Ten fyzic­ky rea­gu­je na soud­co­vu zlost­nou tirá­du pro­ti Krotitelům duchů a poté explo­du­je a vyvo­lá duchy dvou bra­trů, kte­ré odsou­dil k smr­ti. Krotitelé duchů duchy zajmou výmě­nou za zru­še­ní obvi­ně­ní a prá­vo pokra­čo­vat v čin­nos­ti Krotitelů duchů.

Jedné noci sliz vnik­ne do Danina bytu a napad­ne ji i Oscara. Ta hle­dá úto­čiš­tě u Petera a obno­ví svůj vztah. Krotitelé duchů zjis­tí, že sliz rea­gu­je na emo­ce, a mají pode­zře­ní, že se nahro­ma­dil z nega­tiv­ních emo­cí Newyorčanů. Egon, Ray a Winston zjis­tí, že Vigo a sliz spo­lu sou­vi­se­jí, a tak zkou­ma­jí řeku sli­zu, ale jsou vta­že­ni dovnitř. Objeví se v muzeu a začnou spo­lu bojo­vat, dokud Egon nepo­cho­pí, že jsou ovliv­ňo­vá­ni nega­tiv­ní ener­gií sli­zu.

Krotitelé duchů o svém pode­zře­ní infor­mu­jí sta­ros­tu, ale ten je odmít­ne; jeho asi­s­tent Jack Hardemeyer je nechá zavřít do psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny, aby ochrá­nil sta­ros­to­vy poli­tic­ké zájmy. Duch v podo­bě Jánoše une­se Oskara a Dana je pro­ná­sle­du­je do muzea, kte­ré je násled­ně pokry­to nepro­stup­ným sli­zem. Na Silvestra sliz vystou­pí do ulic a způ­so­bí roz­sáh­lý nad­při­ro­ze­ný cha­os. Když se sta­ros­ta dozví o Hardemeyerových činech, vyho­dí ho a nechá Krotitele duchů pro­pus­tit.

Krotitelé duchů zjis­tí, že je potře­ba pozi­tiv­ní sym­bol, kte­rý by sjed­no­til obča­ny a osla­bil sliz, a tak pomo­cí sli­zu nabi­té­ho pozi­tiv­ní­mi emo­ce­mi oži­ví a pilo­tu­jí Sochu svo­bo­dy uli­ce­mi plný­mi jása­jí­cích obča­nů. V muzeu sli­zo­vá bari­é­ra v reak­ci na pozi­tiv­ní emo­ce čás­teč­ně ustou­pí a Krotitelé duchů pomo­cí pochod­ně Sochy pro­ra­zí strop a zabrá­ní Vigovi v posed­nu­tí Oscara. Krotitelé duchů se sla­ní skrz strop a zne­škod­ní Jánoše pozi­tiv­ním sli­zem. Vigo na sebe vez­me fyzic­kou podo­bu, zne­hyb­ní Danu a Krotitele duchů a zno­vu se zmoc­ní Oskara. Shromážděné davy ven­ku začnou zpí­vat refrén „Auld Lang Syne“ a jejich pozi­ti­vi­ta Viga osla­bí. Je nucen vrá­tit se k obra­zu a Krotitelé duchů jsou osvo­bo­ze­ni. Vigo Raye posed­ne, ale Krotitelé duchů ho svý­mi zbra­ně­mi osvo­bo­dí a Viga pora­zí, při­čemž jeho obraz nahra­dí jejich podo­biz­ny obklo­pu­jí­cí Oscara. Následně jsou Krotitelé duchů osla­vo­vá­ni měs­tem a Socha svo­bo­dy je vrá­ce­na na Ostrov svo­bo­dy.

Produkce

Vývoj

Po úspě­chu Krotitelů duchů bylo pokra­čo­vá­ní pova­žo­vá­no za nevy­hnu­tel­né, i když film byl vyví­jen jako samo­stat­ný pro­jekt. Vývoj Krotitelů duchů II byl nároč­ný a záku­lis­ním kon­flik­tům bylo v tis­ku věno­vá­no stej­ně pozor­nos­ti jako samot­né­mu fil­mu. Když se David Puttnam stal v červ­nu 1986 před­se­dou před­sta­ven­stva spo­leč­nos­ti Columbia Pictures, neměl navzdo­ry úspě­chu Krotitelů duchů zájem na vývo­ji náklad­né­ho pokra­čo­vá­ní. Před vel­ko­roz­počto­vý­mi trhá­ky dával před­nost men­ším fil­mům, jako byl kri­ti­kou oce­ňo­va­ný váleč­ný sní­mek Naděje a slá­va (1987) a kome­die Krvaví psi z Broadwaye (1989). Dal také zele­nou něko­li­ka cizo­ja­zyč­ným fil­mům evrop­ských reži­sé­rů, pro­to­že dával před­nost natá­če­ní fil­mů pro „svě­to­vý trh“. Krotitelé duchů byli sou­čás­tí odka­zu býva­lé­ho šéfa Columbie Franka Price a Puttnam by neměl zájem na dal­ším roz­ví­je­ní toho­to odka­zu, zatím­co by budo­val svůj vlast­ní.

Reitman poz­dě­ji řekl, že zpož­dě­ní ve vývo­ji neby­la Puttnamova chy­ba a že se ho vedou­cí pra­cov­ní­ci nad Puttnamem v newy­or­ské poboč­ce Columbie sna­ži­li obe­jít, pro­to­že si mys­le­li, že pro­jekt brz­dí, ale zjis­ti­li, že ani po jeho odsu­nu­tí na ved­lej­ší kolej nemo­hou pro­duk­ci roz­hý­bat. Podle Reitmana ke zdr­že­ní došlo pro­to, že hlav­ní her­ci nechtě­li pokra­čo­vá­ní natá­čet téměř tři roky; v době, kdy se roz­hod­li do toho jít, byl Murray zavá­zán hlav­ní roli ve vánoč­ní kome­dii Strašidelné Vánoce (1988). Když byl Murray koneč­ně při­pra­ven, scé­nář nebyl. Jako spo­lu­tvůr­ci měli Reitman, Murray, Aykroyd a Ramis nad fran­ší­zou kon­t­ro­lu a k pokra­čo­vá­ní bylo zapo­tře­bí jejich jed­no­my­sl­né­ho sou­hla­su.

V dub­nu 1987 Puttnam ozná­mil, že Krotitelé duchů II se začnou natá­čet v lis­to­pa­du téhož roku, aniž by o tom infor­mo­val Reitmana, kte­rý si ješ­tě nepro­hlé­dl nedo­kon­če­ný scé­nář. V září 1987 byl Puttnam odvo­lán z funk­ce. Uvádělo se, že to bylo čás­teč­ně pro­to, že si zne­přá­te­lil Murrayho a jeho talen­to­vé­ho agen­ta Michaela Ovitze. Puttnam veřej­ně kri­ti­zo­val Murrayho jako „her­ce, kte­rý vydě­lá­vá mili­o­ny dola­rů v Hollywoodu, aniž by se věno­val své­mu umě­ní. Je to pří­živ­ník.“ Napadl také dra­hé (Sardonyx) balíč­ky talen­to­vých agen­tur, kte­ré zajiš­ťo­va­ly scé­ná­ře, reži­sé­ry a hvězdy; Ovitz zastu­po­val také Aykroyda, Ramise a Reitmana.

Puttnama ve funk­ci pre­zi­den­ta spo­leč­nos­ti Columbia nahra­di­la Dawn Steelová. Když nastou­pi­la do funk­ce, její firem­ní šéfo­vé jí dali jas­ně naje­vo, že pri­o­ri­tou je dostat pokra­čo­vá­ní do výro­by. Společnost Columbia zaži­la od dob Krotitelů duchů dlou­hou sérii kasov­ních neú­spě­chů a Krotitelé duchů II byli pova­žo­vá­ni za nej­lep­ší způ­sob, jak zvrá­tit jejich osud. V lis­to­pa­du 1987 bylo naplá­no­vá­no zahá­je­ní natá­če­ní na léto násle­du­jí­cí­ho roku. Murray teh­dy údaj­ně chtěl za účin­ko­vá­ní v pokra­čo­vá­ní 10 mili­o­nů dola­rů a jeho spo­lu­hrá­či poža­do­va­li stej­nou část­ku.

Hlavní pře­káž­kou byly spo­ry mezi hlav­ním herec­kým obsa­ze­ním a štá­bem, kte­ré vznik­ly od dob Krotitelů duchů. Ramis poz­dě­ji pro­hlá­sil, že „bylo tře­ba tro­chu pro­čis­tit vzduch“, než moh­li začít spo­lu­pra­co­vat. V břez­nu 1988 uspo­řá­dal Ovitz sou­kro­mý oběd pro sebe, Murrayho, Aykroyda, Ramise, Reitmana a Ovitzova kole­gu, vedou­cí­ho obchod­ních zále­ži­tos­tí CAA Raye Kurtzmana, v Jimmy’s, restau­ra­ci pro celebri­ty v Beverly Hills v Kalifornii. Objevily se oba­vy, zda hlav­ní před­sta­vi­te­lé ješ­tě zvlád­nou pokra­čo­vá­ní, pro­to­že Murray byl dlou­ho mimo film a Aykroyd zažil řadu fil­mo­vých neú­spě­chů. Během schůz­ky se sku­pi­na bavi­la a roz­hod­la, že by moh­la spo­lu­pra­co­vat.

Následovalo něko­li­ka­mě­síč­ní vyjed­ná­vá­ní s Reitmanem, Murrayem, Aykroydem a Ramisem, aby si vyjed­na­li mini­mál­ní plat výmě­nou za pro­cen­ta z kasov­ní­ho zis­ku. Dohoda údaj­ně čini­la 10 % z kasov­ních zis­ků pro kaž­dé­ho z nich; Reitman popřel, že by šlo o tak vel­kou část­ku, ale řekl, že „je to vel­ká část­ka“. To bylo uči­ně­no pro­to, aby se udr­žel níz­ký roz­po­čet, jehož cílem bylo při­bliž­ně 30 mili­o­nů dola­rů, zatím­co pla­ty pře­dem by jej zvý­ši­ly blí­že k 50 mili­o­nům dola­rů. Poté se film urych­le­ně pus­til do výro­by a natá­če­ní bylo naplá­no­vá­no na léto 1988 v oče­ká­vá­ní pre­mi­é­ry v polo­vi­ně roku 1989. Přestože výro­ba pokra­čo­vá­ní trva­la pět let a bylo nut­né pou­žít spe­ci­ál­ní efek­ty, Krotitelé duchů II měli krat­ší časo­vý plán než jejich před­chůd­ce, kte­rý se točil jeden rok. Michael C. Gross a pro­du­cent Joe Medjuck se k pokra­čo­vá­ní vrá­ti­li a kaž­dý z nich byl pový­šen na pro­du­cen­ta. Michael Chapman nahra­dil László Kovácse na pozi­ci kame­ra­ma­na a Bo Welch nahra­dil Johna DeCuira na pozi­ci scé­no­gra­fa.

Scénář

Aykroyd popsal svůj prv­ní návrh jako „oprav­du pří­liš vzdá­le­ný... pří­liš nepří­stup­ný“. Chtěl se vyhnout pou­ži­tí New Yorku, zasa­dit film do zámo­ří a vytvo­řit kon­trast k vyvr­cho­le­ní prv­ní­ho fil­mu na vrcho­lu mra­kodra­pu tím, že zahr­ne hroz­bu v pod­ze­mí. Tato před­lo­ha sle­do­va­la Danu Barrettovou, kte­rá je une­se­na a odve­ze­na do Skotska, kde obje­ví vílí prs­te­nec - při­ro­ze­ně se vysky­tu­jí­cí prs­te­nec nebo oblouk hub, kte­rý je někdy ve folk­ló­ru spo­jo­ván s víla­mi nebo čaro­děj­ni­ce­mi - a pod­zem­ní civi­li­za­ci. Krotitelé duchů by muse­li ces­to­vat pod­zem­ní pne­u­ma­tic­kou trub­kou dlou­hou přes 2 000 mil, jejíž pře­ko­ná­ní by trva­lo tři dny. Nakonec se roz­ho­dl, že zacho­vá­ní pro­stře­dí New Yorku umož­ní kon­ti­nu­i­tu a bude lépe odpo­ví­dat pří­bě­hu, kte­rý chtěl vyprá­vět, a záro­veň jim umož­ní pro­zkou­mat pod­ze­mí.

Stejně jako u Krotitelů duchů spo­lu­pra­co­val Aykroyd s Ramisem na vylep­še­ní scé­ná­ře. Hned na začát­ku se roz­hod­li, že Krotitelé duchů II by měli odrá­žet pěti­le­tý časo­vý odstup mezi obě­ma fil­my. Ramis navr­hl, aby se pří­běh sou­stře­dil na dítě, pro­to­že již dří­ve vypra­co­val kon­cept horo­ru, jehož středo­bo­dem bylo nemluv­ně, kte­ré má obrat­nost a sou­stře­dě­nost dospě­lé­ho člo­vě­ka. To ho inspi­ro­va­lo k vytvo­ře­ní posta­vy Oscara. Původně měl být dítě­tem syn Petera Venkmana a Dany, kte­ří by svůj vztah udr­žo­va­li i v uply­nu­lých letech. Dítě by se sta­lo posed­lým ústřed­ním bodem fil­mu; Murray měl pocit, že to vytvá­ří nerov­no­váhu v pří­bě­hu a kla­de pří­liš vel­ký důraz na jeho a Danin vztah s dítě­tem spí­še než na Krotitele duchů a dyna­mi­ku jejich postav. Místo toho se roz­hod­li, že vztah Petera a Dany ztros­ko­tá, což jí umož­ni­lo se vdát, mít dítě a do udá­los­tí Krotitelů duchů II se roz­vést. Ramis chtěl uká­zat, že Krotitelé duchů nezů­sta­li hrdi­ny ani po svém vítěz­ství v před­cho­zím fil­mu; měl pocit, že by to byl méně ori­gi­nál­ní pří­stup.

Řeka sli­zu vznik­la už na počát­ku jejich spo­lu­prá­ce. Ramis chtěl, aby sliz pod New Yorkem před­sta­vil morál­ní pro­blém způ­so­be­ný hro­ma­dě­ním nega­tiv­ních lid­ských emo­cí ve vel­kých měs­tech; pova­žo­val ho za meta­fo­ru měst­ské­ho úpad­ku a výzvu k dodá­ní lid­ské­ho řeše­ní, i když to prý bylo ve scé­ná­ři hlu­bo­ko pohřbe­no. Dvojice chtě­la, aby nega­tiv­ní emo­ce měly své důsled­ky, a našla humor v tom, že New York musí být milý, jinak bude čelit zká­ze, i když v tuto chví­li nevě­dě­li, jakou podo­bu tato zká­za bude mít. Ramis řekl: „Z kome­di­ál­ní­ho hle­dis­ka to nazna­čo­va­lo, co kdy­by všich­ni v New Yorku muse­li být osmačty­ři­cet hodin hod­ní?“. Aykroyd řekl, že chtě­li uká­zat, že nega­ti­vi­ta se musí někam dostat, poten­ci­ál­ně do člo­vě­ka, vůči němuž jsou emo­ce namí­ře­ny. Měl pocit, že díky tomu je film více uzem­ně­ný ve srov­ná­ní s jed­ná­ním s bohy. Řekl: „Města jsou všu­de nebez­peč­ná. Život se stal lev­ným. Můžete jít... do kina a na uli­ci vás zastře­lí samo­pa­lem“. Příběh se od spo­leč­né­ho úsi­lí Ramise a Aykroyda zda­le­ka nevy­vi­nul, ale zacho­val si základ­ní poje­tí emo­cí a jejich dopa­du. V květ­nu 1987 pra­co­va­li Aykroyd a Ramis na scé­ná­ři více než rok a do břez­na 1988 jej dokon­či­li.

V letech od uve­de­ní Krotitelů duchů, kte­ří byli více ori­en­to­vá­ni na dospě­lé, se stal popu­lár­ním u cílo­vé­ho dět­ské­ho pub­li­ka jejich ani­mo­va­ný tele­viz­ní spin-off The Real Ghostbusters. Tým měl za úkol najít rov­no­váhu mezi potře­ba­mi fanouš­ků Krotitelů duchů a potře­ba­mi divá­ků kres­le­né­ho seri­á­lu. Podle Medjucka měl úspěch kres­le­né­ho fil­mu vliv na návrat Slimera do pokra­čo­vá­ní a jejich cílem bylo vyhnout se roz­po­ru s kres­le­ným fil­mem, kde to bylo mož­né; řekl, že ačko­li Krotitelé duchů byli pět let bez prá­ce, muse­li se cho­vat, jako by se udá­los­ti z kres­le­né­ho fil­mu ode­hrá­va­ly až po fil­mu.

Kasting

Podle prv­ních zpráv měl Puttnam v úmys­lu nahra­dit hlav­ní her­ce her­ci s niž­ší­mi pla­ty, čás­teč­ně kvů­li své­mu pohr­dá­ní Murraym. Puttnam to v roz­ho­vo­ru z roku 1987 popřel a uve­dl, že pře­ob­sa­ze­ní nikdy nepři­pa­da­lo v úva­hu.

Krotitelé duchů II měli být prv­ním pokra­čo­vá­ním, kte­ré Reitman reží­ro­val, a měl oba­vy, aby doká­zal divá­ky pře­kva­pit a nespo­lé­hal se na pro­pra­co­va­né spe­ci­ál­ní efek­ty. Chtěl se sou­stře­dit na inter­ak­ci postav, pro­to­že věřil, že prá­vě ta byla hlav­ním tahá­kem původ­ní­ho fil­mu. Ramis se návra­tu k sérii obá­val kvů­li ohrom­né­mu úspě­chu Krotitelů duchů. Váhal i Murray, kte­rý po uve­de­ní před­cho­zí­ho fil­mu na čty­ři roky opus­til herec­tví. Úspěch Krotitelů duchů ozna­čil za feno­mén, kte­rý bude navždy jeho nej­vět­ším úspě­chem, a po neú­spě­chu své­ho osob­ní­ho pro­jek­tu Ostří břitvy (1984) se cítil „radi­o­ak­tiv­ní“. Rozhodl se vyhý­bat natá­če­ní fil­mů, dokud se nevrá­til k fil­mu Strašidelné Vánoce. Murray se také sta­věl odmí­ta­vě k pokra­čo­vá­ním obec­ně, pro­to­že se domní­val, že exis­tu­jí pou­ze z „cham­ti­vos­ti“ nebo „obchod­ních“ důvo­dů, při­čemž za dru­hé jme­no­va­né by pod­le něj měl být vyne­sen roz­su­dek smr­ti. Prohlásil, že se vrá­til k pokra­čo­vá­ní, pro­to­že „prá­ce na prv­ních Krotitelích duchů byla ta nej­vět­ší zába­va, jakou kdo­ko­li z nás zažil“.

Postava Janosze Poha, kte­rou ztvár­nil Peter MacNicol, se původ­ně jme­no­va­la Jason a slou­ží jako pro­střed­ník Krotitelů duchů. MacNicol řekl, že tuto roli by mohl hrát kdo­ko­li, a tak se roz­ho­dl dát Pohovi pří­běh, v němž je Karpat. Přízvuk si vytvo­řil díky své­mu čes­ké­mu pří­te­li a pozo­ro­vá­ním v rumun­ské turis­tic­ké agen­tu­ře. MacNicol chtěl nosit čer­nou paru­ku Beatles, ale ten­to nápad byl zamít­nut, pro­to­že mno­ho her­ců mělo tma­vé vla­sy. Přízvuk posta­vy byl inspi­ro­ván pří­zvu­kem Meryl Streepové ve fil­mu Sophiina vol­ba (1982). Ve scé­ná­ři není pří­zvuk Poha popsán, ale MacNicol jím na Reitmana při kon­kur­zu zapů­so­bil.

Hlas Vigovi pro­půj­čil Max von Sydow; nahráv­ku zvlá­dl za jedi­ný den. Von Homburg se údaj­ně dozvě­děl, že jeho hlas byl dabo­ván von Sydowem, až při sle­do­vá­ní pre­mi­é­ry a krát­ce poté se vybou­řil. Později uve­dl, že jeho zastře­ný hlas, kte­rý byl způ­so­ben roz­bi­tým rtem, byl pře­káž­kou v zís­ká­ní herec­ké prá­ce. Eugene Levy byl obsa­zen do role Louisova bra­tran­ce Shermana, zaměst­nan­ce psy­chi­at­ric­ké­ho oddě­le­ní, kde jsou Krotitelé duchů uvěz­ně­ni. Tato posta­va se význam­ně podí­le­la na jejich osvo­bo­ze­ní, ale jeho scé­ny byly vystři­že­ny.

Natáčení

Reitman začal pra­co­vat na Krotitelích duchů II téměř ihned po režii kome­die Dvojčata z roku 1988. Hlavní natá­če­ní zača­lo v lis­to­pa­du 1988 v New Yorku. Rozpočet se údaj­ně pohy­bo­val mezi 30 a 40 mili­o­ny dola­rů. Natáčení v New Yorku trva­lo při­bliž­ně dva týd­ny a sestá­va­lo pře­váž­ně z exte­ri­é­ro­vých zábě­rů.

Městské úřa­dy byly pro­jek­tu naklo­ně­ny a dokon­ce udě­li­ly štá­bu povo­le­ní natá­čet na manhat­tan­ské Druhé ave­nue v době, kdy byl ome­zen pří­stup do čty­ři­ce­ti měst­ských blo­ků kvů­li návštěvě Michaila Gorbačova, vůd­ce Sovětského sva­zu. K dal­ším loka­cím pat­ří Socha svo­bo­dy a hasič­ská zbroj­ni­ce, Hook and Ladder Company 8, z nichž dru­há opět poslou­ži­la jako exte­ri­ér síd­la Krotitelů duchů. Na vněj­ší stra­ně budo­vy bylo zavě­še­no aktu­a­li­zo­va­né logo fir­my Krotitelé duchů, kte­ré bylo po natá­če­ní daro­vá­no zaměst­nan­cům hasič­ské zbroj­ni­ce, ale nako­nec z ní spadlo.

Celnice Alexandra Hamiltona v USA slou­ži­la jako exte­ri­ér Manhattanského muzea umě­ní, kde byl umís­těn obraz Viga. Před budo­vou se natá­če­la scé­na, v níž posta­vy Aykroyda, Ramise a Hudsona vystu­pu­jí z šach­ty pokry­té sli­zem. Když Ramis scé­nu psal, oče­ká­val, že pro­duk­ce pou­ži­je šach­tu, ale jedi­nou dostup­nou pod­zem­ní loka­cí bylo tele­fon­ní vede­ní. Prostor v díře byl ome­ze­ný a her­ci se do ní muse­li vmáčk­nout pokry­tí sli­zem. Mrazivé tep­lo­ty v kom­bi­na­ci s teku­tým sli­zem způ­so­bi­ly, že se her­ci cíti­li nepo­ho­dl­ně. Následující den se dozvě­dě­li, že kame­ry nahrá­va­ly špat­nou rych­los­tí a scé­nu budou muset nato­čit zno­vu. Scéna, v níž Krotitelé duchů ske­nu­jí kři­žo­vat­ku, na níž je odve­zen Oscarův posed­lý kočá­rek, se natá­če­la na First Avenue.

Natáčení se kon­cem pro­sin­ce 1988 pře­su­nu­lo do Los Angeles. Hasičská sta­ni­ce č. 23 opět poslou­ži­la jako inte­ri­ér síd­la Krotitelů duchů. Sídlo Greystone v Beverly Hills bylo pou­ži­to pro scé­nu, v níž Krotitelé duchů navští­ví sta­ros­tu v Gracie Mansion. Scéna, ve kte­ré Krotitelé duchů kopou jámu, aby našli řeku sli­zu, se natá­če­la v cen­t­ru Los Angeles. Scéna, ve kte­ré oži­je kožich a utí­ká, byla nato­če­na na uli­ci v Los Angeles; byla napsá­na pro původ­ní film, ale neby­la pou­ži­ta a zno­vu pou­ži­ta pro Krotitele duchů II. Natáčení skon­či­lo 7. břez­na 1989. Medjuck pozna­me­nal, že v Krotitelích duchů jsou posta­vy čas­to vidět kou­řit, ale spo­le­čen­ská změ­na v uply­nu­lých letech způ­so­bi­la, že to již neby­lo při­ja­tel­né; Krotitelé duchů II zob­ra­zu­jí méně scén, v nichž se kou­ří.

Postprodukce

Po zku­šeb­ních pro­jek­cích si hlav­ní štáb uvě­do­mil, že ve fil­mu je řada pro­blé­mů. Reitman uve­dl, že po zhléd­nu­tí tes­to­va­cí ver­ze si uvě­do­mil, že závě­reč­ných 25 minut fil­mu „prá­vě zemře­lo straš­li­vou smr­tí“, a tak strá­vil čty­ři dny natá­če­ním nové­ho 25minutového závě­ru, kte­rý jej nahra­dil. Při zku­šeb­ních pro­jek­cích bylo zjiš­tě­no, že se film divá­kům líbil, ale měli pocit, že Vigo nepřed­sta­vu­je pro Krotitele duchů sku­teč­nou výzvu a že jejich vítěz­ství bylo pří­liš snad­né. Testovací divá­ci si také mys­le­li, že Vigo, sliz a při­dru­že­ní ducho­vé nejsou dosta­teč­ně pro­po­je­ni. Podle Grosse si divá­ci neby­li vědo­mi, že sliz ve fil­mu může být nabi­tý nega­tiv­ní­mi nebo pozi­tiv­ní­mi emo­ce­mi, pro­to byly při­dá­ny scé­ny, kte­ré to lépe vysvět­lo­va­ly.

V prů­bě­hu břez­na a dub­na 1989, tedy pou­hé dva měsí­ce před uve­de­ním fil­mu do kin, pro­bí­ha­lo roz­sáh­lé dotá­če­ní; to zahr­no­va­lo i natá­če­ní v New Yorku. Krotitelé duchů II měli být uve­de­ni do kin o svá­teč­ním víken­du 4. čer­ven­ce na Den nezá­vis­los­ti, ale Reitman usou­dil, že 23. čer­ven bude vhod­něj­ší. Když se dozvě­dě­li, že v ten den má být do kin uve­den také super­hr­din­ský film Batman, požá­da­li o pře­su­nu­tí na 16. září. Podle Grosse „jsme s Joem Medjuckem bled­li... nevy­pa­da­lo to mož­né...“. Byl to oprav­do­vý zabi­ják.“

Bylo při­dá­no něko­lik nových scén, aby se zvý­šil pocit nalé­ha­vos­ti a ohro­že­ní Krotitelů duchů, včet­ně sek­ven­ce s pod­zem­ním vla­kem duchů a s ní spo­je­né­ho stra­še­ní sever­ský­mi hla­va­mi. Přidána byla také scé­na, v níž vyvo­la­né foto­gra­fie Krotitelů duchů s Vigem vzpla­nou a hro­zí, že je zpo­pel­ní. Reitman chtěl tyto scé­ny při­dat, pro­to­že se domní­val, že jeho před­cho­zí sestřih fil­mu se pří­liš sou­stře­dil na vztah mezi posta­va­mi Murrayho a Weaverové. Scéna s vla­kem duchů se natá­če­la v noč­ním klu­bu Tunnel v New Yorku. Byla při­dá­na, aby vytvo­ři­la pocit nevi­di­tel­né síly, kte­rá se sna­ží Krotitele duchů udr­žet stra­nou. Medjuck pozna­me­nal, že při­da­né scé­ny nevy­ža­do­va­ly roz­sáh­lé spe­ci­ál­ní efek­ty. V tom­to obdo­bí bylo také při­dá­no cameo Cheeche Marina jako dozor­ce v docích.

Dodatečný obsah nahra­dil někte­ré scé­ny a díl­čí záplet­ky, kte­ré byly dale­ko před dokon­če­ním a obsa­ho­va­ly hoto­vé spe­ci­ál­ní efek­ty. Další natá­če­ní pro­bí­ha­lo v par­ku na Washington Square, kte­rý byl vyu­žit pro mon­strum pohy­bu­jí­cí se pod oblou­kem na Washington Square. Popularita fil­mu byla v té době zřej­má, když sem dora­zi­ly tisí­ce lidí poté, co se dozvě­dě­ly, že se zde natá­čí Krotitelé duchů II. Účastnili se natá­če­ní, kři­če­li na povel a utí­ka­li před pří­še­rou. Závěrečná bitva fil­mu s Vigem byla nato­če­na zno­vu a způ­sob, jakým Vigo opus­til obraz, aby se posta­vil Krotitelům duchů, se zce­la změ­nil.

Jedna z vystři­že­ných scén obsa­ho­va­la pod­zá­plet­ku, v níž je posta­va Raymonda Stantze po pro­hlíd­ce Vigova obra­zu posed­lá Vigem. Raymond nevy­zpy­ta­tel­ně řídí Ectomobil, dokud ho Winston nezba­ví Vigovy kon­t­ro­ly. To vysvět­lu­je Raymondovu posed­lost ve finá­le. Některé z těch­to zábě­rů byly zno­vu pou­ži­ty do mon­tá­že. Objevily se také scé­ny, ve kte­rých se Louis Tully pokou­ší chy­tit Slimera, což tes­to­va­cí pub­li­kum pova­žo­va­lo za ruši­vé, a Slimer se obje­vil jen dva­krát. Gross uve­dl, že zacho­va­li někte­ré scé­ny se Slimerem pro děti, ale že divá­ci na posta­vu obec­ně nere­a­go­va­li, což neče­ka­li. Protože byla odstra­ně­na sek­ven­ce, v níž Tullyho bra­tra­nec osvo­bo­dí Krotitele duchů z psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny, byla při­dá­na scé­na uka­zu­jí­cí para­nor­mál­ní zatmě­ní ze sta­ros­to­vy kan­ce­lá­ře, kte­rá vysvět­lu­je, proč sta­ros­ta zajis­til jejich pro­puš­tě­ní. Další odstra­ně­né scé­ny uka­zo­va­ly Raymonda a Egona expe­ri­men­tu­jí­cí se sli­zem, což vysvět­lo­va­lo, jak se s ním nau­či­li mani­pu­lo­vat, aby moh­li ovlá­dat Sochu svo­bo­dy. Duch byl také odstra­něn ze sek­ven­ce, v níž sliz způ­so­bu­je, že se po New Yorku zve­da­jí ducho­vé, pro­to­že Reitman měl pocit, že to není dosta­teč­ně stra­ši­del­né.

Hudba

Ray Parker, Jr. pomá­hal vyvi­nout aktu­a­li­zo­va­nou ver­zi své­ho hitu „Ghostbusters“, kte­rou spo­leč­ně napsa­la a nazpí­va­la hipho­po­vá sku­pi­na Run-DMC. S cílem zopa­ko­vat úspěch původ­ní­ho soun­d­trac­ku chtěl pro­du­cent Peter Afterman najmout Bobbyho Browna, kte­rý měl v posled­ní době za sebou řadu hitů. Aby si zajis­til Brownovu účast, nabí­dl Afterman jeho hudeb­ní­mu vyda­va­tel­ství MCA Records prá­va na soun­d­track k fil­mu Krotitelé duchů II. Brown sou­hla­sil výmě­nou za roli ve fil­mu. Natáčení v té době již téměř skon­či­lo, ale Reitman napsal Brownovi epi­zod­ní roli sta­ros­to­va vrát­né­ho. Výslednou píseň „On Our Own“ napsa­li L. A. Reid, Babyface a Daryl Simmons. Ve video­kli­pu se obje­vi­li Iman, Jane Curtin, Doug E. Fresh, Christopher Reeve, Malcolm Forbes, Rick Moranis, Donald Trump a Marky a Joey Ramoneovi.

Brown také sám napsal a pro­du­ko­val „We’re Back“. Na soun­d­trac­ku jsou také pís­ně „Flip City“ od Glenna Freye, „Spirit“ od Douga E. Freshe a The Get Fresh Crew a „Love is a Cannibal“ od Eltona Johna. Píseň „Flesh „n Blood“ od skla­da­te­le Dannyho Elfmana a sku­pi­ny Oingo Boingo byla napsá­na pro film, ale Elfman řekl, že byl zkla­mán, že z ní byly pou­ži­ty pou­ze čty­ři noto­vé tak­ty. Myslel si, že malé pou­ži­tí bylo zámin­kou, aby ji mohl vydat na soun­d­trac­ku, a řekl, že kdy­by to věděl, píseň by stá­hl.

Původní hud­bu k fil­mu vytvo­řil Randy Edelman. Byla to jed­na z Edelmanových prv­ních zku­še­nos­tí s pra­cí s vel­kým orchestrem. Přestože Krotitele duchů znal, roz­ho­dl se, že se na něj nebu­de zno­vu dívat kvů­li inspi­ra­ci, aby pokra­čo­vá­ní mělo jedi­neč­ný zvuk. Edelman věřil, že výraz­né osob­nos­ti stá­va­jí­cích postav zna­me­na­jí, že jen zříd­ka potře­bu­jí hudeb­ní dopro­vod, a mís­to toho se sou­stře­dil na hudeb­ní dopro­vod nad­při­ro­ze­ných a akč­ních scén, kte­ré mají před­sta­vo­vat hroz­bu a „tem­nou pova­hu zlé­ho Karpatského“.

Speciální efekty a design

Stejně jako při prá­ci na Krotitelích duchů se Reitman málo zají­mal o tech­nic­kou strán­ku své­ho fil­mu. Pro pokra­čo­vá­ní si najal stu­dio spe­ci­ál­ních efek­tů Industrial Light and Magic (ILM) a dal jim hrubý nástin děje a vol­nost, aby si děla­li, co chtě­jí. Columbia před­tím pomoh­la Richardu Edlundovi zalo­žit spo­leč­nost Boss Film Studios, kte­rá se zabý­va­la spe­ci­ál­ní­mi efek­ty pro Krotitele duchů, ale Reitman prý nebyl s jejich pra­cí spo­ko­jen. Edlundův býva­lý spo­lu­pra­cov­ník z ILM Dennis Muren půso­bil jako vedou­cí vizu­ál­ních efek­tů. Navzdory záměr­ně uspě­cha­né­mu har­mo­no­gra­mu fil­mu chtěl Muren na fil­mu pra­co­vat, pro­to­že mu to umož­ni­lo navrh­nout nové tvo­ry. Muren při­znal, že jeho návrhy nebu­dou tak ori­gi­nál­ní jako u Krotitelů duchů, a mís­to toho je chtěl udě­lat pruž­něj­ší a „duchař­š­těj­ší“. Tým byl původ­ně najat na 110 efek­to­vých zábě­rů, ale jejich počet se roz­ros­tl na 180.

ILM pra­co­va­la na spe­ci­ál­ních efek­tech i pro dal­ší fil­my z roku 1989: Návrat do budouc­nos­ti - část II, Indiana Jones a posled­ní kří­žo­vá výpra­va a Propast, ale nej­vět­ší potí­že měla s Krotiteli duchů II, pro­to­že návrhy a kon­cep­ty se neu­stá­le měni­ly a při­dá­va­ly se nové scé­ny. ILM nako­nec odmít­lo při­jmout dal­ší změ­ny. Jak se časo­vý plán napí­nal, muse­lo ILM po dobu čtyř týd­nů kaž­dý den pra­co­vat devět týmů, aby dokon­či­lo roz­ší­ře­ných 180 zábě­rů, a část prá­ce navíc muse­lo zadat Visual Concept Engineering, Available Light, Character Shop a nea­kre­di­to­va­né­mu Tippett Studiu. O mno­ho efek­tů pro dotáč­ky se posta­ra­la spo­leč­nost Apogee Productions.

Sliz

K vytvo­ře­ní sli­zu byl pou­žit metho­cel, gel na rost­lin­né bázi. Přidávalo se potra­vi­nář­ské bar­vi­vo; bar­vy zahr­no­va­ly zele­nou (aby odpo­ví­da­la Slimerovi) a mod­rou. Supervizor fyzi­kál­ních efek­tů Chuck Gaspar make­to­val růz­ně barev­né dáv­ky a Reitman se roz­ho­dl pro růžo­vou. Film si vyžá­dal při­bliž­ně 100 000 ame­ric­kých galo­nů (380 000 lit­rů) sli­zu. Na mís­tě byly čty­ři míchač­ky cemen­tu, kte­ré den­ně mícha­ly čer­stvé dáv­ky, pro­to­že se rych­le kazil. Do řeky sli­zu se při­dá­val slí­do­vý prach a mine­rál­ní olej; prach dodá­val řece hloub­ku, zatím­co olej vytvá­řel na jejím povrchu růz­né tva­ry.

Řeka sli­zu ve sta­ni­ci Van Horne Pneumatic Transit byla mini­a­tur­ní model s kory­tem z ple­xiskla širo­kým 1 sto­pu (0,30 m) a dlou­hým 10 stop (3,0 m). Fungovala na prin­ci­pu gra­vi­tač­ní­ho čer­pa­dla a byla napá­je­na z vel­ké nádr­že umís­tě­né 15 stop (4,6 m) nad ní. Po dosa­že­ní kon­ce řeky spa­dl kal do dal­ší nádr­že, z níž byl při­vá­děn zpět do hor­ní nádr­že. Vzduchové injek­to­ry a lout­ko­vé pře­páž­ky slou­ži­ly k vytvá­ře­ní bub­li­nek a mani­pu­la­ci se sli­zem, aby tekl, jako by se pod hla­di­nou něco pohy­bo­va­lo. Malá cha­padla sli­zu byla vytvo­ře­na pomo­cí tyčí pota­že­ných viny­lem, kte­ré se ovlá­da­ly zespo­du. Velké cha­padlo bylo plas­to­vé a bylo natá­če­no na mod­ré plát­no, jak odpa­dá­vá od boty kom­par­zis­ty. Záběry se pak pře­hrá­va­ly obrá­ce­ně, aby se zdá­lo, že cha­padlo chňa­pá po Aykroydovi. Scéna s Van Hornem kom­bi­no­va­la mini­a­tu­ru řeky, mat­né mal­by nádra­ží a prak­tic­kou kuli­su scho­dů vedou­cích do tune­lu. Scéna, v níž Aykroyd, Ramis a Hudson pada­jí do řeky, byla pova­žo­vá­na za jeden z nej­ob­tíž­ně­ji dosa­ži­tel­ných efek­tů; her­ci byli natá­če­ni při pádu z kulis Van Horne, kte­ré byly zakom­po­no­vá­ny do mini­a­tu­ry řeky. Hudsonova posta­va, kte­rou str­há­vá proud sli­zu, byla natá­če­na pro­ti mod­ré­mu plát­nu, aby se obje­vi­la v řece; jeho pohyb v řece musel být ani­mo­ván ruč­ně pro­ti při­ro­ze­ným pohy­bům řeky.

Efekty příšer

Vracející se duch Slimer byl pře­pra­co­ván tak, aby byl pří­vě­ti­věj­ší k dětem jako jeho popu­lár­ní inkar­na­ce ve fil­mu Krotitelé duchů. Jeho obli­čej, kte­rý byl v Krotitelích duchů ovlá­dán pomo­cí drá­tů a kabe­lů, byl nyní ovlá­dán ser­vo­mo­to­ry a měl pne­u­ma­tic­kou čelist. Bobby Porter byl najat, aby nosil kos­tým Slimera, dokud neby­la posta­va z fil­mu zce­la odstra­ně­na. O něko­lik týd­nů poz­dě­ji byl Slimer zno­vu nasa­zen, ale to už Porter nebyl k dis­po­zi­ci a nahra­dil ho Robin Shelby.

Duchové bra­trů Scoleriových, Tony a Nunzio, byli inspi­ro­vá­ni dvo­ji­cí bra­trů, kte­ří vykrad­li obchod Ramisova otce. Výtvarník kre­a­tur Tim Lawrence byl ovliv­něn hudeb­ní kome­dií Bratři Bluesové (1980), kde hrál Aykroyd a kde vystu­po­va­li dva brat­ři, z nichž jeden byl vyso­ký a hube­ný (Tony) a dru­hý malý a tlus­tý (Nunzio). Bratři dosta­li kres­le­ný design, kte­rý měl půso­bit jako pro­ti­vá­ha stra­ši­del­ným momen­tům fil­mu. Lawrence se sna­žil ztvár­nit spí­še zlo postav než jejich před­smrt­ný vzhled. Camilla Hennemanová vytvo­ři­la vět­ši­nu Nunzia pomo­cí span­de­xo­vých sáč­ků napl­ně­ných žela­ti­no­vý­mi mate­ri­á­ly, aby vypa­dal nemož­ně tlus­tý. Kostým nosil Lawrence. Neskutečně hube­ný Tony byl navr­žen jako lout­ka v život­ní veli­kos­ti, ale Muren se domní­val, že ten­to pří­stup ovliv­ní har­mo­no­gram natá­če­ní. Tony byl pře­pra­co­ván na kos­tým, kte­rý nosil herec Jim Fye; dostal pro­dlou­že­né pří­dav­ky, aby vypa­dal nepři­ro­ze­ně hube­ný.

Tváře duchů byly arti­ku­lo­vá­ny pomo­cí moto­rů a pne­u­ma­ti­ky, kte­ré vytvo­řil mecha­nic­ký ani­má­tor Al Coulter a jeho tým. Lawrence také vyvi­nul ani­mač­ní sys­tém, kte­rý mas­kám umož­ňo­val syn­chro­ni­zo­vat dia­lo­gy se rty. Vedle raných kon­cep­tů chůze duchů a vytvá­ře­ní explo­ziv­ních trh­lin při kaž­dém kro­ku byla vět­ši­na těch­to prv­ků v koneč­ném fil­mu opuš­tě­na. Lawrence poz­dě­ji řekl, že bez těch­to prv­ků by bylo mož­né stej­ný efekt vytvo­řit s lout­kou v měřít­ku jed­né tře­ti­ny. Elektrická křes­la bra­trů byla mini­a­tu­ra­mi zakom­po­no­va­ný­mi do zábě­rů sedí­cích her­ců v kos­tý­mech. Efekty zkres­le­ní, jako napří­klad mač­ká­ní duchů, byly vytvo­ře­ny pomo­cí hoto­vých efek­to­vých zábě­rů, kte­ré byly pře­fo­to­gra­fo­vá­ny přes myla­ro­vý mate­ri­ál, kte­rý bylo mož­né defor­mo­vat a ovliv­nit tak základ­ní obraz. Pro scé­nu, v níž Nunzio vyná­ší žalob­ce ze soud­ní síně hla­vou dolů, byla kaska­dér­ka zavě­še­na hla­vou dolů na zábrad­lí. Reitman chtěl, aby pro­šla dveř­mi a záro­veň vidě­la nad ně. Gasparův tým vytvo­řil nad dveř­mi prů­chod z pěny, kte­rý při­po­mí­nal želez­nou mříž. Pěna byla odpru­že­ná, tak­že když jí pro­šel drát, kuli­sa rych­le vysko­či­la zpět na mís­to; efekt byl skryt za kom­po­zi­cí Nunzia. Při natá­če­ní byly pou­ži­ty výře­zy duchů v plné veli­kos­ti, kte­ré pomá­ha­ly her­cům. Storyboardista Krotitelů duchů Thom Enriquez scé­nu sto­ry­bo­ar­do­val; pro­ces byl pro něj obtíž­ný, pro­to­že kvů­li ome­ze­né­mu časo­vé­mu plá­nu se soud­ní síň sta­vě­la během jeho prá­ce. Byl také ome­zen roz­poč­tem: „Mohl pou­žít pou­ze čtr­náct židlí. Mohl jsem také vyho­dit do vzdu­chu čty­ři slou­py a jed­nu skle­ně­nou stě­nu.“

Animovanou Sochu svo­bo­dy vymys­lel Aykroyd, kte­ré­mu se líbi­la myš­len­ka vzít sta­tic­ký obraz a roz­po­hy­bo­vat ho, při­rov­ná­val ji k tomu, že vidí pohy­bu­jí­cí se Eiffelovu věž nebo Viktoriiny vodo­pá­dy tekou­cí pozpát­ku. Role sochy byla původ­ně napsá­na jako zbraň pro Viga, ale tato myš­len­ka nepo­kro­či­la ve vyprá­vě­ní. Efekt byl kom­bi­na­cí kos­tý­mu, kte­rý nosil Fye, mini­a­tur a prv­ků v nadži­vot­ní veli­kos­ti, jako je koru­na sochy - kte­rá byla ve sku­teč­nos­ti pří­liš malá na to, aby z ní Krotitelé duchů moh­li vyku­ko­vat. Koruna byla upev­ně­na na kar­da­nu, kte­rý umož­ňo­val její otá­če­ní, jako by její nosi­tel cho­dil. Reitman naří­dil, aby byla koru­na naklo­ně­na více, než her­ci oče­ká­va­li, aby v nich vyvo­la­la sku­teč­nou reak­ci pře­kva­pe­ní. Horní část těla byla vymo­de­lo­vá­na a nato­če­na v noci v pro­vi­zor­ním bazé­nu, aby bylo vidět, jak se vyno­řu­je z oce­á­nu. Fye také ztvár­nil ducha běž­ce v Central Parku.

Pro ztvár­ně­ní posed­lé­ho Janosze, kte­rý osvět­lu­je chod­bu oči­ma, byl MacNicol nato­čen, jak jde chod­bou, kte­rá byla opět nato­če­na bez vypnu­tých svě­tel Michaela Chapmana, kte­rý držel svět­lo ve výš­ce MacNicolovy hla­vy a při­tom s ním pano­rá­mo­val ze stra­ny na stra­nu. Pro zakry­tí MacNicolova pohle­du bylo pro­ve­de­no něko­lik zábě­rů. Animátoři při­da­li paprsky vychá­ze­jí­cí z Janoše, včet­ně čás­tic pro zvý­še­ní rea­lis­tič­nos­ti. Verze „ducha chůvy“ Janosze, kte­rý vytrh­ne Oscara z Venkmanova bytu, pro­šla mno­ha vari­an­ta­mi. Během vývo­je byla kon­ci­po­vá­na jako dvou­hla­vý drak - ten­to nápad byl zavr­žen jako neo­ri­gi­nál­ní -, bill­bo­ar­do­vé posta­vy, ani­mo­va­ní chr­li­či, pří­zrač­ný taxík a Santa Claus. Uvažovalo se také o posed­lé věci v bytě; ten­to nápad inspi­ro­val posed­lou vanu. MacNicolová měla na sobě při detail­ních zábě­rech dra­pé­rii jako chů­va a při širo­kých zábě­rech byla pou­ži­ta lout­ka. Vysouvací ruka ducha byla vyro­be­na z nata­ho­va­cích plas­to­vých tru­bek pota­že­ných lát­kou.

Welch posta­vil vněj­ší stě­ny a řím­su Venkmanova bytu v měřít­ku; byla umís­tě­na 10 stop (3,0 m) ve vzdu­chu. Římsa byla pře­kry­ta mat­nou mal­bou celé budo­vy. Nemluvný herec byl před úno­sem upev­něn v plo­ši­ně, kte­rá mu pomá­ha­la vstát. Posedlá vana začí­na­la jako bub­lin­ko­vá kou­pe­lo­vá pří­še­ra, kte­rá by vypa­da­la, že má tisí­ce očí v kaž­dé bub­li­ně; je zni­če­na, když Dana upus­tí do vany fén. Reitman dal před­nost tomu, aby mon­strum tvod­řil sliz. Byla pou­ži­ta sili­ko­no­vá vana, kte­rá se dala snad­no ohý­bat; zespo­du Tom Floutz zakuklil cha­padlo vyro­be­né z die­lek­tric­ké­ho gelu a vyztu­že­né span­de­xem a por­ce­lá­no­vým hed­vá­bím, kte­ré bylo pokry­té sli­zem. Před vaku­o­vou tru­bi­ci, kte­rá po akti­va­ci nasá­la mate­ri­ál doza­du a odha­li­la ústa, byla vlo­že­na tla­ma ze skel­ných vlá­ken. Později byl při­dán ani­mo­va­ný jazyk.

RMS Titanic byl jed­ním z prv­ních zábě­rů, kte­ré ILM dokon­či­la; chtě­li pro tuto scé­nu vytvo­řit sil­ný obraz a zva­žo­va­li pou­ži­tí vzdu­cho­lo­di Hindenburg s hoří­cí­mi ces­tu­jí­cí­mi a zava­za­dly, vla­ku met­ra s hni­jí­cí­mi ces­tu­jí­cí­mi a hřbi­to­va s vybuchu­jí­cí­mi náhrob­ní­mi kame­ny (Drahé kame­ny). Miniaturní model Titaniku s mír­ně upra­ve­ný­mi aspek­ty; pozi­ce jmé­na lodi byla změ­ně­na, aby bylo jas­ně iden­ti­fi­ko­va­tel­né. Komparzisté byli natá­če­ni v dobo­vých kos­tý­mech, s moř­ský­mi řasa­mi a kapa­jí­cí vodou, ale mno­ho drob­ných detai­lů se ztra­ti­lo v širo­kém zábě­ru. Byl vytvo­řen zmen­še­ný model muzea, pro­to­že Reitman chtěl mít mož­nost uká­zat sliz vyté­ka­jí­cí z prasklin a švů. Kvůli hek­tic­ké­mu har­mo­no­gra­mu bylo na posled­ní chví­li při­dá­no něko­lik efek­to­vých zábě­rů. Vlak duchů měl být vagon met­ra, ale nebyl čas najít vhod­ný model, a tak byl pou­žit sta­ro­žit­ný vlak. Useknuté hla­vy byly zís­ká­ny z více míst; méně kva­lit­ní hla­vy byly umís­tě­ny dále od kame­ry. Stavba diva­del­ní­ho ducha trva­la tři týd­ny a vyža­do­va­la čty­ři lout­ká­ře. Příšeru z Washington Square ani­mo­val ve stop moti­on Phil Tippett, kte­rý prá­ci při­jal pod pod­mín­kou, že efekt nebu­de del­ší než 160 sním­ků, bude posta­ven na exis­tu­jí­cí před­lo­ze a bude mož­né ho udě­lat na jeden záběr. Tippett se během vývo­je váž­ně zra­nil při auto­ne­ho­dě, ale pokra­čo­val v prá­ci a efekt dokon­čil včas. Kožichu posed­lé­ho sli­zem bylo dosa­že­no pomo­cí čtyř nátě­rů s část­mi ovlá­da­ný­mi ser­vo­mo­to­ry. ILM zva­žo­va­la, že pro ten­to seg­ment pou­ži­je živá zví­řa­ta, ale od této myš­len­ky upus­ti­la.

Karpatský Vigo

Koncept fyzic­ké podo­by ústřed­ní­ho padou­cha Viga pro­šel mno­ha změ­na­mi, včet­ně plá­nu pro­mě­nit ho ve vel­ké mon­strum. Bylo obtíž­né určit, jak by Vigo půso­bil mimo svůj obraz. Vigo měl mít těž­ší make-up pří­še­ry, ale poté, co byl obsa­zen Von Homburg, jeho oso­bi­tý vzhled zna­me­nal, že doda­teč­ný make-up byl z vel­ké čás­ti zby­teč­ný.

Na začát­ku roku 1989 spo­leč­nost ILM kon­tak­to­va­la Glena Eytchisona, aby vyvi­nul obraz, kte­rý by mohl ožít. Eytchison se spe­ci­a­li­zo­val na tableaux vivants - pou­ži­tí sta­tic­kých kulis a nehyb­ných her­ců k vytvo­ře­ní ilu­ze plo­ché­ho obra­zu. Muren sice uve­dl, že jeho tým by doká­zal vymys­let způ­sob, jak dosáh­nout poža­do­va­né­ho efek­tu, ale nemě­li dosta­tek času a muse­li si při­zvat odbor­ní­ka. Cílem bylo ztvár­nit něco, co by vypa­da­lo jako obraz Viga, kte­rý by ožil a šoko­val divá­ky. ILM strá­vi­la měsí­ce vytvá­ře­ním kon­cep­tů vzhle­du obra­zu, ale Reitman je odmí­tl, pro­to­že se pří­liš podo­ba­ly fil­mu „Conan [bar­bar]“. Eytchison a jeho tým zkou­ma­li vzhled voje­vůd­ce ze 16. sto­le­tí a odka­zo­va­li na dobo­vé malí­ře, aby odpo­ví­dal dobo­vým umě­lec­kým sty­lům.

Eytchisonův tým nama­lo­val na ace­tát poza­dí a jed­not­li­vé před­mě­ty včet­ně oblo­hy, lebek a stro­mů. To Reitmanovi umož­ni­lo rych­le si pro­hléd­nout kom­bi­na­ce; svůj oblí­be­ný návrh si vybral během 15 minut. Místní malíř Lou Police vytvo­řil pod­le toho­to kon­cep­tu obraz; Reitman ho schvá­lil, ale Eytchison si uvě­do­mil, že obraz by nebyl dosta­teč­ně rea­lis­tic­ký, aby mezi ním a her­cem moh­li pře­pí­nat. Eytchisonův tým se roz­ho­dl vytvo­řit malou kuli­su při­po­mí­na­jí­cí obraz; měla kon­strukč­ní prv­ky včet­ně poly­sty­ré­no­vých lebek, v nichž mohl Von Homburg stát. Von Homburgův kos­tým a kuli­sy malo­val stej­ný tým, aby se zajis­ti­lo, že budou mít stej­nou struk­tu­ru a budou spo­lu ladit.

Když kuli­sy dora­zi­ly do ILM, Von Homburg do nich byl umís­těn v kom­plet­ním kos­tý­mu, s make-upem a pro­te­ti­kou. Osvětlení bylo pou­ži­to k eli­mi­na­ci stí­nů a vytvo­ře­ní plo­ché­ho obra­zu. Poté byla poří­ze­na foto­gra­fie, kte­rá byla zvět­še­na a pou­ži­ta jako obraz. Welchovo oddě­le­ní upra­vi­lo foto­gra­fii tak, aby se co nej­ví­ce podo­ba­la ole­j­o­mal­bě. Byly nato­če­ny scé­ny, v nichž von Homburg na pla­ce pro­ná­ší své dia­lo­gy a odchá­zí ze scé­ny, jako by opouš­těl obraz; pod­le Eytchisona se herec s tou­to akcí potý­kal a Reitmanovi se efekt nelí­bil. Závěr fil­mu byl zce­la změ­něn a kon­cept živé­ho obra­zu byl zru­šen. Když Vigo v hoto­vém fil­mu inter­a­gu­je z obra­zu, obraz je nahra­zen Von Homburgovou bez­tva­rou hla­vou plu­jí­cí nad mini­a­tur­ní kuli­sou řeky sli­zu, kte­rou z pěny posta­vi­la spo­leč­nost ILM. Při odcho­du z obra­zu Vigo zmi­zí a zhmot­ní se ve scé­ně. Podle jiné­ho kon­cep­tu se měl „odle­pit“ od plát­na a pod­le dal­ší­ho měl sliz oži­vit dal­ší obra­zy, aby mu pomohl. Pro ztvár­ně­ní jeho vnitř­ní­ho zla byla vytvo­ře­na tva­ro­va­ná mas­ka, kte­rou nosil Harold Weed jako posed­lá ver­ze Aykroydovy posta­vy.

Technologie

Konzultant Krotitelů duchů pro hard­ware Stephen Dane byl zod­po­věd­ný za vět­ši­nu vyba­ve­ní Krotitelů duchů a jejich vozi­dlo Ectomobile; pro Krotitele duchů II navr­hl nové vyba­ve­ní v nepři­zna­né roli. Dane pře­pra­co­val návrhy pro­to­no­vých zbra­ní, pas­ti na duchy a Ectomobilu, z něhož se stal Ectomobil 1A. Dane navr­hl nové vyba­ve­ní včet­ně giga-metru, nabí­ra­če sli­zu a fou­ka­če sli­zu - vel­ké nádr­že při­po­je­né k trys­ce na vypouš­tě­ní sli­zu. Znovu pou­žil zbyt­ky výstraž­ných štít­ků a sym­bo­lů rekvi­zit z prá­ce na fil­mu Blade Runner (1982), aby vyba­ve­ní vypa­da­lo auten­tič­tě­ji.

Zbraně fou­ka­če sli­zu byly tři­krát těž­ší než pro­to­no­vé balíč­ky; nádr­že neob­sa­ho­va­ly sliz, kte­rý byl pum­po­ván přes zbra­ně mimo kame­ru. Objemné pro­to­no­vé balíč­ky, kte­ré byly během natá­če­ní Krotitelů duchů pova­žo­vá­ny za těž­ké a nepo­ho­dl­né, byly pře­pra­co­vá­ny na hmot­nost 28 liber (13 kg) opro­ti ver­zím 30 liber (14 kg) a 50 liber (23 kg) pou­ži­tým v před­cho­zím fil­mu. Nový design nabí­zel vět­ší pohod­lí a záro­veň odstra­nil někte­ré pohá­ně­né efek­ty. Murenův tým pře­pra­co­val paprsky neu­tri­no­vé hůl­ky pro­to­no­vé­ho balíč­ku tak, aby byly mul­ti­funkč­ní a moh­ly být pou­ži­ty jako laso nebo vla­sec k zachy­ce­ní duchů, namís­to přímých paprs­ků. K vytvo­ře­ní posed­lé­ho kočár­ku v úvo­du fil­mu bylo pou­ži­to pět dál­ko­vě ovlá­da­ných dět­ských kočár­ků; moto­ry a hna­cí hří­de­le byly ukry­ty spo­lu s chro­mo­va­nou karo­se­rií kočár­ku a byly pou­ži­ty brz­dy, kte­ré jej moh­ly oka­mži­tě zasta­vit nebo postup­ně zpo­ma­lit. Gaspar zaměst­nal dvoj­ná­sob­né­ho národ­ní­ho mis­tra v jízdě mini­a­tur­ní­mi auty Jaye Halseyho, aby kočá­rek řídil; musel s ním klič­ko­vat mezi doprav­ní­mi pro­střed­ky ze vzdá­le­nos­ti až 23 m (75 stop).


  • Zdroj: Anglická Wikipedie
  • Photo © Columbia Pictures Corporation

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,34342 s | počet dotazů: 242 | paměť: 64887 KB. | 18.11.2024 - 09:17:10