Experimentální filmař Ondřej Vavrečka se po několikaleté pauze vrací na plátna kin s novým, tentokrát možná trochu více dokumentárním, filmem. Když ovšem napíšu, že se jedná o film o přírodě a v titulku článku mluvím dokonce o lišejnících, asi bych Vás pouze tímto do kina nenalákal. Pakliže mi ale věnujete pár minut času navíc, doufám, že Vás i přesto ke sledování tohoto filmu přesvědčím.
Ačkoliv je to ve světě klasické distribuce vlastně velice nenápadný film, ve světě festivalů je to v posledních měsících poměrně úspěšný titul. Od své premiéry na kodaňské přehlídce CPH:DOX, kde získal zvláštní cenu poroty, už totiž stihl projet festivaly Beldocs, FID, DokuFest, CMIFF, objevil se na poslední Ji.hlavě i festivalu populárně-naučných filmů AFO a za pozornost určitě stojí, že si vysloužil (pravda krátký) pochvalný článek v jednom z nejvlivnějších francouzských filmových časopisů Cahiers du Cinema. Do jisté míry tak můžeme tvrdit, že v něčem Vavrečka navazuje na své předchozí, taktéž úspěšné experimentální tituly jako Osobní život díry nebo DE POTENTIA DEI. Jinak pro neznalé připomeňme, že Ondřej Vavrečka je český experimentální filmař, hudebník a výtvarník. Kromě studia lingvistiky, programování a filozofie absolvoval studium na Katedře střihové skladby a v Centru audiovizuálních studií na FAMU, kde dodnes pedagogicky působí.
Asi bych měl na začátek upozornit, že Lišejníky nejsou klasický dokument. Není to primárně ten populárně – naučný film, který Vám jednoduše bude prezentovat fakta z učebnic, hezké záběry na zvířátka a mluvící hlavy, které vám o těch zvířátcích poví mnoho zajímavého. Spíš naopak. Myslím ale, že Lišejníky jsou vlastně mnohem blíže podstatě dokumentárního filmu než právě jakékoliv pořady výše popsaného druhu. Nyní budu hodně subjektivní, ale myslím si, že toto je ten typ filmu, který Vás od prvního záběru zatáhne do sebe a nastartuje ve Vás myšlenkový proces. A nejen že ho nastartuje, on ho celou dobu svého trvání stimuluje a udržuje v chodu. Paradoxem pak možná je, že zatímco v okolním světě můžeme pozorovat tendenci neustále zkracovat časovou stopáž mezi dvěma střihy, tady na to jdou tvůrci přesně opačně. V dlouhých statických záběrech si pečlivě chystají moment své pointy a na pozadí vlastně až nečekaně hravé střihové skladby vyprávějí příběh lišejníků. Organismů, jejíchž existence si běžný člověk pravděpodobně ani nevšimne, ale od kterých by se toho mohli lidé překvapivě mnoho učit. Hezky k tomu vybízí i anglický název filmu - Lichens Are The Way, tedy volně přeloženo: Lišejníky jsou ta cesta. Ta správná cesta, po které kráčet, chceme-li vytvářet smysluplná a dobře fungující společenství. Průvodcem po osudech lišejníků nám pak jsou dialogy dvou biologů Trevora a Curtise, které dodávají celku jak vědecký a odborný ráz, tak i filozofické zamyšlení o způsobu života nás i lišejníků. A i jejich společný život na samotě, uprostřed kanadské divočiny, v obklopení nejen jejich botanické zahrady, ale i jiné okolní přírody, pak myslím, můžeme vnímat jako jistou metaforu k celé té symbióze mezi houbami a řasami. Tedy k životu lišejníků.
Stručně řečeno: Lišejníky jsou velmi nevšední, ale myslím, že o to více zábavná a pozoruhodná podívaná. Není to snímek, u kterého byste měli a chtěli vypnout večer po práci u televize. Je to komplexní umělecké dílo, které v sobě dokonale kloubí vědecké poznání, i všemožné aspekty autorského filmu. Jestliže se Vám tedy naskytne příležitost tento snímek vidět, určitě ji nepropásněte!
