Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Vaše postava je pro celou trilogii zásadní, jste vlastně „mladší verzí“ Jiřího Kodeta v Pelíškách. Jak byste Jindřicha popsal?
Jindřich Rohn je člověk pevných zásad, který kvůli svému vlastenectví trpěl, ať už za nacistů v lágrech, nebo za komunistů, když přišel o práci. Ale zároveň se k tomuto jeho temperamentu a přesvědčení řadí i jeho charakter. Od Petra Jarchovského vím, že jeho předobraz, Petrův dědeček, byl člověk prchlivý, vznětlivý cholerik. Hodně mi o něm vyprávěl. Tohle potom nejvíc odnáší jeho blízcí, rodina a jeho děti. Ten charakter, který hraju, je pro mě hodně zajímavý právě tím, že na jednu stranu to je člověk pevných zásad, který vždy stojí na dobré straně, ale na druhou dokáže svým diktátorstvím deptat svoji rodinu.
Pomohlo vám vědět tolik o předobrazu Jindřicha, dědečkovi Petra Jarchovského?
To ano, ale třeba předobraz Pelíšků a pana Kodeta, který tu roli hrál přede mnou, mi moc nepřidal. Nicméně určité uklidnění přišlo po prvních natáčecích dnech ze strany jak Petra Jarchovského, tak Honzy Hřebejka. Ze všeho nejvíce mě ale potěšilo, když mě maminka Petra Jarchovského uviděla ve scéně, kdy komunistovi Zikovi na chodbě nadávám do komunistů a posílám ho na Sibiř. Řekla totiž: „To je on. To je Jindřich.“ A to jsou věci, které mi dodávají sebevědomí a pocit, že to snad dělám dobře nebo se vydávám správným směrem.
Jaká byla vaše první reakce, když vám roli Jindřicha nabídli?
Když mi zatelefonovali, tak ještě ani nebylo jisté, zda se bude opravdu točit. Dokonce jsem neměl ani představu, jak ohromný projekt to je. Jsou to vlastně tři filmy. A ani jsem netušil, kterou postavu budu hrát. Tehdy jsem věděl, že se rozhodovalo mezi mnou a Ondrou Sokolem, kdo bude Jindřich a kdo Jiří. Dostal jsem scénář k prvnímu dílu. Ten jsem si přečetl a potom bylo strašně dlouho ticho. Pak jsem se na jednom natáčení potkal s Honzou Hřebejkem, který mi říká: „A počítáš teda s tím Zahradnictvím? Máš tam toho opravdu hodně. Abys měl čas.“ Teprve potom jsem se do toho plně vrhnul a zjistil jsem, jak je to monstrózní. A tak jsem se začal těšit a zároveň jsem měl stažené půlky.
Která z těch dvou postav vás víc zaujala?
Nejdříve jsem si přečetl první díl, který je hodně o Jiřím. Je to krásně prokreslená postava. Hlavně ten příběh a že je co hrát. Tak se mi líbila tahle. Když jsem si ale přečetl všechno ostatní, tak jsem zjistil, že Jindřich je taky excelentní role. Jsem člověk, který si dokáže představit strašnou spoustu věcí a eventualit. Čili nemám vysněné role. Nechávám to na jiných. Když jsem herec, tak je mým úkolem zjistit, jak mě vidí ten druhý, protože mám o sobě nějakou představu. Strašně mě baví, když mi dá režisér najevo, že ve mně tuto postavu vidí.
Jindřich toho v životě prožil hodně, dokonce strávil šest let v lágru. Bylo těžké vcítit se do takto životem zkoušené postavy?
Bylo to těžké. Jednu z nejtěžších scén jsme točili hned zkraje natáčení, kdy dlouhým monologem popisuju své ženě Vilmě, kterou hraje Aňa Geislerová, co jsem prožil během jednoho náletu v lágru. Jak to bylo hrozné. Samozřejmě, nikdy nemůžu dospět do stadia, kdy si dokážu představit, jaké to tehdy bylo. Nicméně, nějakou představu určité otupělosti a vyhoření po prožití takové hrůzy jsem měl. Když to pak hraju, není to o velkých emocích. Právě naopak. A tak nějak jsem to vnímal, když přišel Jindřich z války. Ty první hodiny a dny. Pak zase dostává s postupujícím časem elán do života, když si uvědomí, že přežil a bydlí se svojí rodinou. A potom dostane ťafku od komunistů. Má to opravdu nahoru a dolů.
Jindřich projde nejen psychickou, ale i fyzickou proměnou. Když se vrátí z koncentračního tábora, je vyhublý, scénář vám dokonce předepisoval vlézt v tomto zuboženém stavu nahý do vany. Měl jste z této scény obavy?
Mám to už ve své herecké kariéře za sebou několikrát. A i před kamerou. Hrál jsem Edvarda Beneše v Českém století. Tam jsem byl dokonce odhalený úplně čelně na kameru. Tady to bylo bráno zboku a zezadu. Mám vždycky nějaký stud, ale pokud to má nějaký význam a smysl, jakože tady mělo, tak jsem neváhal ani chvíli a šel jsem do toho.
Během trilogie Zahradnictví zestárnete o 25 let. Jaký je to pocit, pozorovat, jak vás maskéři postupně mění?
Skvělý. Mám tyto proměny na herectví rád. To je to herectví totální proměny. To, že si člověk do sebe vstřebá všechny ty vjemy, rozumově, pocitově i emocionálně. A potom se do postavy promění a zároveň tam v sobě má punc své osobnosti. Když se to ještě podpoří maskou, tak to úplně zbožňuju, protože ta strašně moc pomůže. Podívám se na sebe do zrcadla a to mi hodně napoví, jak to mám hrát. Maskér Zdeněk Klika je naprosto excelentní.
Vaši filmovou manželku Vilmu si zahrála Aňa Geislerová. Byla pro vás tato spolupráce příjemná?
Pro mě je krásné, že jsem si mohl zahrát s divou českého filmu! Myslím, že to bylo hezké setkání a partneření. Před rokem bych se nenadál, že si zahraju s Aňou, že bude moje manželka. To je úplně úžasné.
Když si vzpomenete na natáčení Zahradnictví, co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Těch věcí je víc. Strašně jsem se třeba bál toho, že Jindřich je velmi zdatný klavírista. Já sice na klavír nehraju, ale zkušenost, že se dokážu naučit, už mám, tak jsem do toho šel. Pracoval jsem na tom a dřel, ale strašně jsem se toho natáčecího dne bál, protože jsem věděl, že se spustí kamery a Honza Hřebejk řekne, že to chce jinak, rychleji, pomaleji… A v tom jsem si nevěřil. Naštěstí se to pak vyřešilo tak, že jsem hrát nemusel. To byla úleva! Další krizový moment nastal, když jsem si při natáčení hnul kolenem. Byla to taková lehce akční scéna, kdy jsme se s Karlem Dobrým, který hraje mého bratra, rvali. To jsem se vyděsil, jak to půjde dál. Trochu se muselo přizpůsobit natáčení, někde se čekalo, někde se o mně jen mluvilo a když se třeba ve filmu objevím poprvé po návratu z lágru, což se točilo asi 14 dnů po té nehodě, kdy jsem chodil o berlích, tak to Honza vyřešil tak, že mi dal do ruky hůl. Jindřich šel pochod smrti, který přežil, tak se to k tomu hodilo.
Jak byste divákům Zahradnictví popsal?
Je to příběh obyčejných lidí a rodiny, kteří na pozadí velkých historických událostí, jako jsou válka, diktatura komunistického režimu, dokážou držet pohromadě a navzájem si pomáhat. Prožívají svoje vnitřní velká i malá životní dramata, což je myslím přesně to, co by se mohlo divákům líbit. Protože nejlíp se ztotožňují s konkrétním osudem nějakého člověka. Navíc na takto obsáhlé ploše, od roku 1939 do roku 1959.
(4,91 z 5)