Megalopolis - Velkolepá sci-fi od režiséra Kmotra a Apokalypsy

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Megalopolis je řím­ský hrdin­ský epos zasa­ze­ný do ima­gi­nár­ní budou­cí Ameriky. Město Nový Řím musí pro­jít pro­mě­na­mi, což vyvo­lá kon­flikt mezi Cesarem Catilinou (Adam Driver), geni­ál­ním archi­tek­tem, kte­rý se sna­ží o pře­chod k uto­pic­ké, ide­a­lis­tic­ké budouc­nos­ti, a jeho pro­tiv­ní­kem, sta­ros­tou Franklynem Cicerem (Giancarlo Esposito), kte­rý zůstá­vá věr­ný dosa­vad­ní­mu sta­tu quo, v němž vlád­ne cham­ti­vost, osob­ní zájmy a stra­nic­ké vál­ky. Mezi nimi se zmí­tá soci­ál­ně zalo­že­ná Julia Cicero (Nathalie Emmanuel), sta­ros­to­va dce­ra, jejíž lás­ka k Cesarovi nalo­mi­la její loa­ja­li­tu a vede ji ke zjiš­tě­ní, co si pod­le ní lid­stvo sku­teč­ně zaslou­ží....

S nápa­dem na Megalopolis při­šel Francis Ford Coppola v roce 1977, někdy mezi výro­ba­mi dru­hé­ho Kmotra a Apokalypsy.  Po nároč­né výro­bě Apokalypsy plá­no­val v 80. letech zmí­ně­né Megalopolis Coppola rea­li­zo­vat, kon­cem 80. let ovšem upřed­nost­nil jiné pro­jek­ty.  Když už se Coppola začát­kem 21. sto­le­tí k pro­jek­tu opět vrá­til, rea­li­za­ci byla zma­ře­na úto­ky spácha­ný­mi 11. září a para­le­ly scé­ná­ře s ním spo­je­né. Když už to vypa­da­lo, že reži­sér tri­lo­gie Kmotr, Apokalypsy a Zaříkávače deš­tě ode­šel do důcho­du, v roce 2019 ozná­mil plá­ny na to Megalopolis defi­ni­tiv­ně rea­li­zo­vat. A pro­jekt si zafi­nan­co­vat zce­la sám.

Odprodal tak něko­lik svých vinic, do rea­li­za­ce inves­to­val svých 120 mili­o­nů dola­rů  a od počát­ku bylo jas­né, že výro­ba fil­mu byla jed­na podob­ná divo­či­na jako obdo­bí, kte­ré trva­lo do rea­li­za­ce pro­jek­tu. Improvizace ze stran her­ců i samot­né­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty, kte­ré také sto­jí za mno­ho změn na posled­ní chví­li. Údajné pusin­ko­vá­ní kom­par­zis­tek od Coppoly, zou­fa­lost týmů zod­po­věd­ných za vizu­ál­ní efek­ty a výpra­vu, zdr­žo­vá­ní natá­če­ních dní, vyu­ží­vá­ní A. I. pro vytvá­ře­ní faleš­ných cita­cí v trai­le­ru, nako­nec také prv­ní zvěs­ti spo­je­né s pro­hlá­še­ní­mi o tom, že Coppola ztra­til soud­nost a nato­čil si mož­ná film pro sebe, ale záro­veň pro niko­ho jiné­ho. Pověst holt Megalopolis před­chá­zí a mno­hé napl­ni­la oba­va z toho, že si Coppola při návra­tu k fil­ma­ři­ně ukous­ne pořád­nou por­ci ostu­dy. O fil­mu toho padlo mno­ho a málo­kdy došlo na pozi­tiv­ní reak­ce. Jaká je ovšem Megalopolis doo­prav­dy?

Megalopolis se ode­hrá­vá ve vzdá­le­né budouc­nos­ti, kon­krét­ně ve měs­tě s názvem Nový Řím. Za Coppolovým námě­tem ostat­ně sto­jí para­le­ly mezi Starověkým Římem a budou­cí Amerikou, zákla­dy námě­tu k Megalopolis tak sto­jí za tom, že Coppola zasa­dil Katilinovu kon­spi­ra­ci do vzdá­le­né budouc­nos­ti. Ve fil­mu se pro­to ne náho­dou obje­vu­jí posta­vy jmé­nem Caesar nebo Cicero, mixu sta­ro­vě­ké­ho Říma a vzdá­le­né budouc­nos­ti odpo­ví­da­jí kos­týmy i výpra­va. Jisté od počát­ku je, že je vize Coppoly jed­na vel­ká šíle­nost. Megalopolis tak nikdy nemá ani na chvil­ku šan­ci být neza­jí­ma­vou zále­ži­tos­tí, v nejed­nom ohle­du je Coppolovo odhod­lá­ní film rea­li­zo­vat pořád ohro­mu­jí­cí, odpou­tá­ní se od stu­di­o­vé­ho sys­té­mu má ovšem za násle­dek to, že Coppola nemá hra­ni­ce. A prá­vě absen­ce hra­nic je v pod­sta­tě dost mož­ná záro­veň nej­vět­ší hrub­kou Coppolova vysně­né­ho pro­jek­tu.

Coppola se mohl utrh­nout ze řetězů a to také udě­lal. Jeho film tak při­po­me­ne i Pejska a Kočičku vaří­cí dort a nebo tvor­bu Neila Breena, kte­rý rázem dostal mno­ho­ná­sob­ně vět­ší roz­po­čet. Coppola tak před­ná­ší oba­vy o tom, že se his­to­rie může nevy­hnu­tel­ně opa­ko­vat a Nový Řím může pad­nout stej­ně jako ten původ­ní. Coppola film vní­má jako komen­tář k sou­čas­ným Spojeným stá­tům ame­ric­kých, pro­to­že Coppola věří, že Otcové zakla­da­te­lé čer­pa­li z Římského záko­na pro vytvo­ře­ní demo­kra­tic­ké vlá­dy bez krá­le. Coppola tak za pocho­du před­ná­ší filo­so­fic­ké a exis­ten­ci­ál­ní myš­len­ky, kte­ré čas­to pra­me­ní i z toho, že je pro­ta­go­nis­ta v podá­ní Adama Drivera díky mate­ri­á­lu Megalon scho­pen mít kon­t­ro­lu nad časem a pro­sto­rem. Tedy mož­ná. Coppolovo utr­že­ní ze řetě­zu má totiž za násle­dek i to, že je vlast­ně někdy těž­ké věřit tomu, že divák něja­kou část fil­mu neza­spal a nebo něja­ká zásad­ní část fil­mu skon­či­la na pod­la­ze střiž­ny. Chtě nechtě je totiž Megalopolis tak tro­chu nara­tiv­ní bor­del. A spous­ty moti­vů a myš­le­nek jed­no­du­še vyšumí do prázd­na.

Ego a ambi­ce pro­ta­go­nis­ty jdou vlast­ně ruku v ruce s oči­vid­ným egem i ambi­ce­mi reži­sé­ra a sce­náris­ty. Coppola oči­vid­ně pořád točí tak tro­chu sta­ro­svět­sky, roz­hod­ně před­sta­ví zají­ma­vý svět, něko­lik mini­mál­ně pozo­ru­hod­ných mon­tá­ží a jeho vysně­ný pro­jekt roz­hod­ně půso­bí jako prá­ce něko­ho s nesku­teč­ným odhod­lá­ním. Jak moc by ovšem chtěl člo­věk Coppolovi fan­dit a uznat jeho odhod­lá­ní ten­to pro­jekt dotáh­nout do kon­ce, výsle­dek přes­to tak pořád úpl­ně nedr­ží pohro­ma­dě a v pod­sta­tě by zamr­ze­lo, že by Coppola měl svou kari­é­ru zakon­čit zrov­na tím­to způ­so­bem (což prý nehro­zí... a na Megalopolis se mož­ná bude ješ­tě za pár let vzpo­mí­nat s lás­kou).

Adam Driver mini­mál­ně doká­že utvr­dit pozi­ci jed­no­ho z nej­lep­ších her­ců své gene­ra­ce a odškr­tl si spo­lu­prá­ci s dal­ším význam­ným reži­sé­rem. Nathalie Emmanuel a Giancarlo Esposito (v tak tro­chu nezvyk­lé roli) do svých rolí úpl­ně nepa­su­jí, Jon Voight je zde mož­ná nej­směš­něj­ší od Supersmradů: Malých géniů 2, Dustin Hoffman je ve fil­mu pří­liš málo, Laurence Fishburne by si i přes pozi­ci vypra­vě­če zaslou­žil výraz­něj­ší roli, nej­vý­raz­něj­ší z celé­ho obsa­ze­ní zůstá­vá duo Shia LaBeouf a Aubrey Plaza. Oba hra­jí posta­vy, kte­ré si tak snad­no říka­jí o napros­té herec­ké pře­hrá­vá­ní, ani jeden z her­ců se ho ovšem nedo­pus­tí a mini­mál­ně LaBeouf doká­že, že je ho kvů­li jeho kon­tro­verz­ním sku­teč­ně ško­da. Většina postav přes­to neztra­tí nádech kari­ka­tur­nos­ti (pře­de­vším Voight v závě­ru fil­mu). O pro­hlá­še­ní Coppoly o tom, že úmy­sl­ně obsa­dil obě­ti „“Cancel cul­tu­re“ (LaBeouf, Hoffman, Voight), aby nebyl vní­mán jako woke tvůr­ce,  si kaž­dý může mys­let, co chce.

Nejblíže má ke kata­stro­fě film ve své posled­ní tře­ti­ně, kdy se začí­na­jí hro­ma­dit nesmys­ly a dojde na neu­spo­ko­ji­vé vyvr­cho­le­ní. Coppola pořád srší vizu­ál­ní­mi nápa­dy, při­po­me­ne prá­ci toho zná­mé­ho uzná­va­né­ho fil­ma­ře,  v nejed­nom ohle­du se poté jeho autor­ské drzos­ti musí mini­mál­ně smek­nout klo­bouk. Celé je to za pocho­du více méně bizar­ní, vizu­ál­ní efek­ty vypa­da­jí dle sta­tu­su nezá­vis­le finan­co­va­né­ho pro­jek­tu a kon­flik­tů s tvůr­ci vizu­ál­ních efek­tů. Sám Coppola již při­po­me­nul, že ani jeho Apokalypsa či Drákula nejsou fil­my, kte­ré se při svém uve­de­ní dočka­ly nej­po­zi­tiv­něj­ší­ho při­je­tí a dnes jsou vní­ma­né za kla­si­ky. Coppola by si mož­ná psal, aby jeho Megalopolis jed­nou mělo podob­ný kul­tov­ní sta­tus jako snad­no k srov­ná­ní se nabí­ze­jí­cí Metropolis Fritze Langa. I když je ovšem z nara­tiv­ní­ho hle­dis­ka Coppolovo Megalopolis sku­teč­nou divo­či­nou, mimo to se o zásad­ním fil­mu vlast­ně zase tolik mlu­vit nedá. Na dru­hou stra­nu ovšem jis­tě bude těž­ké Coppolův film jen tak z mys­li dostat. Především i pro­to, že pře­de­vším v IMAXU se na kame­ru Mihai Mălaimarea Jr. krás­ně kou­ká. I když je to melé celé více­mé­ně miš­maš, Megalopolis nepo­strá­dá nos­né myš­len­ky a i přes fakt, že Coppola pro­jekt vymys­lel již v roce 1977, i po 48 letech zvlád­ne film být v jis­tém ohle­du aktu­ál­ní. A pře­de­vším v závě­ru mu opti­mis­mus sku­teč­ně nechy­bí. I když dost mož­ná není dva­krát na mís­tě.  

Není pro­to tak úpl­ně fér házet na Megalopolis tolik přís­nos­ti. Od reži­sé­ra Kmotra nebo Apokalypsy mož­ná člo­věk po letech chce něja­ký smys­lu­pl­něj­ší návrat, na dru­hou stra­nu se ovšem musí nechat, že si jeden z nej­zá­sad­něj­ších fil­ma­řů své doby spl­nil svůj sen. Obětoval pro něj hod­ně, navíc během obdo­bí fina­li­za­ce fil­mu při­šel o svou man­žel­ku Eleanor a skr­ze věno­vá­ní fil­mu jí je tak pro něj film rázem ješ­tě více osob­něj­ší. Coppola si spl­nil svůj sen a zdán­li­vě pro­kla­tý pro­jekt dotá­hl (byť do sebe­po­div­něj­ší­ho) výsled­ku. Velcí fil­ma­ři mají prá­vo plnit si své vize a někdy si pros­tě nato­čit film zdán­li­vě jen pro sebe (podob­ný pří­pad se ostat­ně koná u Kevina Costnera a jeho čtyř­díl­né­ho Horizonu...tedy mož­ná čtyř­díl­né­ho). Na pozi­ci fil­mu, kte­rý se po letech dočká doce­ně­ní a lidé se mu budou zpět­ně omlou­vat... tak vyso­ké ambi­ce nej­spíš nemá ani Coppolovo Megalopolis. Minimálně ovšem na něj bude těž­ké jen tak zapo­me­nout....

Verdikt: 50%

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře