Nenápadný půvab buržoazie

Umíte roze­znat sen od sku­teč­nos­ti? Schválně jest­li se vám to poda­ří v už, mys­lím, kla­sic­kém Buňuelově fil­mu o sku­pin­ce přá­tel z tzv. lep­ší spo­leč­nos­ti, kte­ří by spo­lu vel­mi rádi pove­če­ře­li, ale stá­le jim ten­to pro­stin­ký plán cosi hatí. Jako kdy­by se všech­ny ško­do­li­bé síly spik­ly pro­ti jejich úmys­lu: Jedna pře­káž­ka za dru­hou se jim sta­ví do ces­ty k vysně­né­mu spo­leč­né­mu jídlu, ať už je to tryz­na za prá­vě zesnu­lé­ho maji­te­le restau­ra­ce, opla­ká­va­né­ho zaměst­nan­ci ve ved­lej­ší míst­nos­ti, vojen­ské mané­v­ry v oko­lí pře­py­cho­vé­ho síd­la, jehož oby­va­te­lům už nezbý­vá pár pěťá­ků na zahradníka,nebo zákrok poli­cie. A tak přá­te­lé zabí­je­jí čas plká­ním, to když už nepo­má­há, snad aspoň vět­ši­nou neu­bli­žu­je.

Zpočátku se děj zdá být poměr­ně rea­lis­tic­ký, byť občas poně­kud absurd­ní, ale rea­li­ta je postup­ně obkli­čo­vá­na snem, zpo­čát­ku pou­ze v podo­bě vyprá­vě­ní, ale celý děj se postup­ně do snu noří stá­le hlou­bě­ji, sny jed­not­li­vých postav se dokon­ce vzá­jem­ně pro­plé­ta­jí a divák postup­ně ztrá­cí pře­hled, což - jak věřím - slou­ží dodnes k poba­ve­ní již dáv­no zesnu­lé­ho veli­ká­na fil­mo­vé režie. A při­zná­vám, že i já se při sle­do­vá­ní toho­to fil­mu dob­ře bavím, viděl jsem ho asi už popáté a zdá se mi být čím dál zají­ma­věj­ší a zábav­něj­ší. Humor je ale tře­ba hle­dat pod povr­chem, nejde samo­zřej­mě o žád­nou prvo­plá­no­vou řachan­du, u kte­ré by člo­věk padal smí­chy z křes­la.

 

Filmoví přá­te­lé, kte­ří trpí sami spous­tou neza­ne­dba­tel­ných cha­rak­te­ro­vých vad (nezdrá­ha­jí se např. při­vy­dě­lá­vat si pašo­vá­ním drog v diplo­ma­tic­kých zava­za­dlech), napros­to opo­vr­hu­jí tzv. oby­čej­ný­mi lid­mi; přijde-li k nim např. na návště­vu bis­kup v pros­tém ves­nic­kém oble­če­ní, je oka­mži­tě vyho­zen ze dve­ří. Mimochodem posta­va bis­ku­pa - zahrad­ní­ka, kte­rý postup­ně mezi sku­pi­nu přá­tel zapad­ne a při­dá­vá se k jejich mar­né­mu puto­vá­ní za spo­leč­nou veče­ří, pat­ří k těm obzvláš­tě zají­ma­vým. Režisérovi dělá rýpá­ní do církve vidi­tel­ně dob­ře a divá­ci se mohou jen doha­do­vat, stal-li se z přá­tel­ské­ho bis­ku­pa oprav­du chlad­no­krev­ný vrah ane­bo jde opět jen o dal­ší z pře­kot­ných a neo­vla­da­tel­ných snů. Kdoví, koli­ka sny Buňuelův film ve sku­teč­nos­ti žije!

Přátelé už se snad ani mezi sebou nesty­dí při­pus­tit, že jen znudě­ně krá­če­jí odni­kud nikam, o to se ale usi­lov­ně­ji sna­ží při té zby­teč­né ces­tě dob­ře vypa­dat a dob­ře zapů­so­bit na své oko­lí. Ano, nej­ra­dě­ji by jis­tě zased­li ke slav­nost­ně nazdo­be­né tabu­li, ale happy-end ani žád­né pro­zře­ní a katar­ze nepři­chá­ze­jí. Člověk ve snech uví­zl jako v pohyb­li­vém pís­ku a při sebe­men­ším pohy­bu se pro­pa­dá hlou­bě­ji do syp­ké hmo­ty. Přesto je mož­né se nad nená­pad­ně půvab­ným pino­že­ním obskur­ních lidi­ček usmí­vat a občas i doo­prav­dy zasmát.

Já bych tedy s tako­vou par­tič­kou vskut­ku na veče­ři nešel, stej­ně je to zby­teč­né a všem už musí pěk­ně na kame­ru kru­čet v bři­še. Ale usmí­vám se nad nimi a jsem v tu chví­li cel­kem rád, že ve sku­teč­nos­ti nejsem ani vel­vy­slan­cem nepří­liš demo­kra­tic­ké jiho­a­me­ric­ké repub­li­ky Miranda, ani pře­cit­li­vě­lý poru­čík, kte­rý pro­žil straš­né dět­ství, dokon­ce ani věč­ně opi­lá rádo­by­in­te­lek­tu­ál­ská dív­ka. I když je můj svět plný záto­čin, čer­fích děr a výmo­lů, za neo­do­la­tel­ně nená­pad­ný půvab bur­žo­a­zie bych ho nevy­mě­nil.

I když… Dovolíte, abych vám vyprá­věl jeden sen? :-))