Nenávist - recenze

CO se sta­ne, když ame­ric­ký horo­ro­vý mani­ak Sam Raimi pro­du­ku­je japon­ské­ho horo­ro­vé­ho mani­aka Takashi Shimizu? Co se sta­ne, když se ame­ric­ké pení­ze a her­ci spo­jí s japon­ským mini­ma­lizmem a smys­lem pro atmo­sfé­ru, jenž nemá ve svě­tě obdo­by?

Recenze naše­ho part­ne­ra:

Hned zpo­čát­ku to vypa­dá na sluš­ný nářez a prv­ní scé­na doslo­va šoku­je. Profesor (Bill Pullman) se jed­no­ho dne pro­bu­dí, pozdra­ví svou ženu, vyjde na bal­kon a.... Ne, nechám si to pro sebe, kaž­do­pád­ně je hned prv­ní scé­na vel­mi dob­rým pří­sli­bem pro násle­du­jí­cí minu­ty. Bohužel Shimizu nedo­tá­hl vše do abso­lut­ní­ho kon­ce. ale o tom poz­dě­ji.

Hlavní hrdin­kou je mla­dá ame­ric­ká stu­dent­ka (Sarah Michelle Gellar), jíž agen­tů­ra vyšle do ono­ho domu, aby nahra­di­la před­cho­zí vycho­va­tel­ku. Když však dora­zí na mís­to, po rodi­ně není v domě ani sto­pa. Po chvil­ce zkou­má­ní nalez­ne ve skří­ni uvezně­né­ho malé­ho japon­ské­ho chlap­ce a na lúž­ko upou­ta­nou sta­rou ženu. Karen se poma­lu dozví­dá his­to­rii domu i podrob­nos­ti záhad­né pro­fe­so­ro­vy sebe­vraž­dy.
Nenávist (spí­še ji asi zná­te pod cizo­ja­zyč­ným názvem The Grudge - poz. šéf.) je rema­kem japon­ské­ho horo­ru z roku 2003 (Ju-On: The Grudge), kte­rý je, podob­ně jako Ringu nebo The Eye výplo­dem nové vlny asij­ské horo­ro­vé tvor­by.

Celý film je bohu­žel už od počát­ku jen dal­ší lekač­kou ve stra­ši­del­ném domě a obsa­hu­je vel­ké množ­ství (až pří­liš na můj vkus a vzhle­dem k reno­mé reži­sé­ra Shimizi) typic­ky ame­ric­kých klišé. Záběr na zavře­né dve­ře, kte­rý­mi se dere svět­lo, dív­ka chy­ta­jí­cí vás za ruku z napuš­tě­né vany nebo bubák obje­vi­vší se přes­ně v ten oka­mžik, když dohra­je hud­ba (tedy ne, že bys­te pokaž­dé nevy­sko­či­li půl met­ru do vzdu­chu, ale pře­ci jen bychom od japon­ské­ho reži­sé­ra čeka­li něco více...ehm, uchyl­né­ho).
Světlou strán­kou jsou ony pří­zra­ky. ani ne tak tím jak vypa­da­jí, pro­to­že dív­ka s vla­sy sče­sa­ný­mi do obli­če­je a pro­hna­ná zele­no­mod­rým fil­trem tu už byla, pokud si pama­tu­ji, nejmé­ně v Kruhu a v Dark Water (Scary Movie 3 zdvo­ři­le vyne­chá­me, pro­to­že to bychom se oprav­du dosta­li na pole úchyl­nos­tí). Jde o to jaký­mi záko­ny se řídí. Nemají teri­to­ria, kde se mohou a nemo­hou obje­vo­vat (což jim dodá­vá na hrůz­nos­ti) a roz­hod­ně nezmi­zí, pokud vyře­ší­te jejich záha­du. To vše dává jaký­si pocit bez­mo­ci a virus, jenž se šíří všu­de kolem, tak má vět­ší vliv na atmo­sfé­ru a pří­běh, než tomu bylo u vido­ka­ze­ty v Kruhu.

K mému vel­ké­mu zkla­má­ní však „ducho­vé“ a pár scén zůstá­va­jí osa­mo­ce­ní v prů­měr­ném (neří­kám špat­ném) zbyt­ku. Neustále se obje­vu­jí­cí zby­teč­né posta­vy soci­ál­ních pra­cov­ní­ků a poli­cis­tů, mlčen­li­vá sta­řen­ka na poste­li, jež všech­no ví ale nic nepo­ví, to vše je, jak už jsem řekl, pří­liš pro­va­le­né... Jakoby pře­vza­té z pří­ruč­ky „Jaké posta­vy obsa­dit do horo­ru: tře­tí vyda­ní“. V kon­tras­tu s tím­to mě pře­kva­pi­la reži­sé­ro­va vol­ba domu, kde se pří­běh ode­hrá­vá. Není nikterak stra­ši­del­ný. Všechni ti bubá­ci by, nebýt par scho­dů a něko­li­ka zakou­tí, muse­li nej­spí­še bubá­ko­vat ze skří­ní a zpo­za poste­lí.
Takže? Nenávist roz­hod­ně není hod­na nálep­ky „skvě­lý rema­ke“, ale přes­to sto­jí za to ji vidět. Už jen pro­to, že z ame­ri­ky k nám asi mimo bri­lant­ní­ho Saw na poli horo­rů už letos nic jiné­ho nepři­jde.