Nepřítel před branami - 17. července roku 1942 začala jedna z největších bitev II. světové války.

Nepritel

 Bojovalo se o prů­mys­lo­vé měs­to na Volze, teh­dej­ší Stalingrad a vele­ní obou armád - sovět­ské i němec­ké - si byla vědo­ma, že prá­vě zde se roz­hod­ne o koneč­ném vítěz­ství. Příběh, inspi­ro­va­ný stej­no­jmen­nou kni­hou ame­ric­ké­ho his­to­ri­ka Williama Craiga, líčí sou­boj rus­ké­ho ostře­lo­va­če Vasilije Zajceva s němec­kým roz­věd­čí­kem majo­rem Königem.

Exploze, dým, zvu­ky střel­by, dal­ší explo­ze... Záběr na řeku Volhu, kte­rou pře­kra­ču­jí člu­ny a malé říč­ní lodě plné vojá­ků. Vyděšené pohle­dy lidí na palu­bách, pove­ly veli­te­lů, jejichž hla­sy zani­ka­jí v bitev­ní vřa­vě ode­hrá­va­jí­cí se na opač­ném bře­hu. Znovu explo­ze a šplou­chá­ní kulek dopa­da­jí­cích na vod­ní hla­di­nu. Již brzy člu­ny při­ra­zí k bře­hu a vypus­tí svůj lid­ský „náklad“, jehož znač­ná část najde v roz­va­li­nách těž­ce zkou­še­né­ho měs­ta smrt.

V jed­nom z (v úvo­du popi­so­va­ných) člu­nů se do oblé­ha­né­ho Stalingradu dostá­vá mla­dý muž s typic­ky rus­kým jmé­nem Vasilij Zajcev. Po krát­kém účin­ko­vá­ní v ofen­ziv­ní ope­ra­ci „Živý štít“, kte­rý u němec­kých obrán­ců vyvo­lá­vá leda tak leh­ký úškle­bek, zjiš­ťu­je, že jako jedi­ný zůstal naži­vu. Ze stu­de­ných rukou mrt­vé­ho spo­lu­bo­jov­ní­ka si vypůj­ču­je puš­ku a mís­to před­stí­rá­ní mrt­vé­ho se roz­hod­ne dopřát Matičce Rusi dou­šek čer­stvé oku­pant­ské krve. Co výstřel, to minus jeden voják v šedé uni­for­mě.

Shodou okol­nos­tí sle­du­je jeho exhi­bič­ní vystou­pe­ní rudý komi­sař Danilov, na kte­ré­ho vel­mi zapů­so­bí. Pomáhá pro­to nastar­to­vat vojá­ko­vu kari­é­ru a brzy se Vasilij Zajcev v pra­vi­del­ných inter­va­lech zubí na fot­kách z letá­ků a novin, jež spo­lu s aktu­a­li­zo­va­ný­mi počty zabi­tých Němců zdo­bí nejed­nu sta­lin­grad­skou zeď. Z vývo­je má radost Vasilij, jeho nový kama­rád Danilov, také Nikita Sergejevič Chruščov a vůbec celé vrch­ní vele­ní. Takhle by to moh­lo pokra­čo­vat, jenomže se obje­vu­jí 2 JENOMŽE.

1. Jenomže Němce pře­stá­vá bavit umí­rat po krát­ké chví­li poby­tu v zamě­řo­va­či puš­ky sou­dru­ha Zajceva, a tak z Reichu povo­lá­va­jí elit­ní­ho odstře­lo­va­če, aby tomu uči­nil pří­trž.

2. Jenomže se kama­rá­di zami­lu­jí do stej­né ženy.

Zbytek fil­mu je dílem o odstře­lo­va­čích, dílem o lás­ce Vasilije k Táně, dílem o trá­pe­ní mla­dé­ho komi­sa­ře, kte­rý je sží­rán žár­li­vos­tí, neboť Vasilij není úspěš­ný pou­ze na bitev­ním poli, ale i v lás­ce a také o všu­dypří­tom­ném Němci, jenž se úko­lu spro­vo­dit z povrchu zem­ské­ho hvězdu Sovětů zhošťu­je se vší zod­po­věd­nos­tí a pro­fe­si­o­na­li­tou zku­še­né­ho vojá­ka.

Po zachra­ňo­vá­ní vojí­na Ryana a poslou­chá­ní záko­po­vých úvah „bra­trů neo­hro­že­ných“ je pohled z opač­né stra­ny fron­ty víta­ným zpes­t­ře­ním. Avšak jak už to tak cho­dí, neu­brá­ni­li se pro­du­cen­ti oné nabubře­lé pompéz­nos­ti a frá­zím tak typic­kým pro západ­ní fil­my o východ­ních zále­ži­tos­tech. Kdyby scé­nář očis­ti­li od výra­zů sou­druh, vlast a úvah Danilova o rov­no­práv­né spo­leč­nos­ti, kte­rou měl v úmys­lu spo­lu­bu­do­vat, bylo by to jed­no­znač­né plus. Každopádně toto a kom­bi­na­ce květ­na­tých pro­slo­vů smí­cha­ných s rudý­mi hvězda­mi dob­ře zapa­dá do cel­ko­vé­ho obra­zu, kte­rý se nám tvůr­ci fil­mu roz­hod­li uká­zat. Nu což, oko­ře­ní­me ješ­tě polo­ší­le­ným „Hurá!“ a výsle­dek podá­vá­me vychla­ze­ný (nej­lé­pe s pří­rod­ním sně­hem)!

Jude Law se pokou­ší o tvr­dý „rus­ký“ pohled (pozn. obdob­ný pohled Harrisona Forda v K-19 Stroj na smrt půso­bil tak nějak - při­ro­ze­ně­ji), s přes­nos­tí Vinnetoua likvi­du­je němec­ké

 vetřel­ce a od polo­vi­ny fil­mu usi­lov­ně hle­dá němec­ké­ho riva­la.

Německý major König (v podá­ní Eda Harrise) rov­něž zkou­ší najít a odstra­nit Vasilije. König se mi líbil asi nej­víc, ako­rát k malé­mu dvo­ji­té­mu špi­ó­no­vi Sašovi se zacho­val vel­mi kru­tě - tohle se neod­pouš­tí (jenom si nejsem jis­tý, v jakém jazy­ce spo­lu mlu­vi­li - je Saša zdat­ný něm­či­nář, nebo němec­ký důstoj­ník umí tak dob­ře rus­ky?)!

Joseph Fiennes hra­je naiv­ní­ho důstoj­ní­ka, kte­rý věří tomu, co dělá, a tepr­ve na kon­ci tro­chu ube­re ze své­ho budo­va­tel­ské­ho nad­še­ní.

Rachel Weisz v roli dob­ro­vol­ni­ce v armá­dě nepů­so­bí pře­svěd­či­vě. Na dru­hou stra­nu při­pouš­tím, že jde pou­ze o můj dojem, k hereč­ce nemám žád­né kon­krét­ní při­po­mín­ky.

Překvapením byl objev Rona Perlman v roli odstře­lo­va­če, jenž se ale nesta­čí ska­ma­rá­dit s Vasilijem a vše­ho všu­dy mu stih­ne povyprá­vět o svém nezá­vi­dě­ní­hod­ném osu­du, načež, bohu­žel, usne věč­ným spán­kem.

Jak vidí­te, herec­ký tým byl vybrán dob­ře a stej­ně dob­ře se osvěd­ču­je.

Photo © 2001 Paramount Pictures