Nová kniha spisovatele Ivana Krause (Soukromý Hollywood) patří opět mezi ty, které potěší duši a příliš nezatíží mysl.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

To však nezna­me­ná, že by se jed­na­lo o jed­no­du­chý humor. Spíš nao­pak. S cit­li­vos­tí a nad­hle­dem vyu­ží­vá autor vzpo­mín­ky na situ­a­ce dáv­no i nedáv­no minu­lé. Připomíná osob­nos­ti z umě­lec­ké­ho svě­ta i sou­se­dy, kte­ré při svých poby­tech v zahra­ni­čí potkal. Jako člo­věk milu­jí­cí psa­ný text stej­ně jako pozo­ro­vá­ní sebe a své­ho oko­lí, má dob­rý pozo­ro­va­cí talent a schop­nost postřeh­nout zají­ma­vé momen­ty nebo para­do­xy i tam, kde by je nikdo nehle­dal.

Připadá mi, že se autor ten­to­krát v duchu názvu kni­hy sna­ží jako stři­hač ve střiž­ně pro­po­jit v celek růz­no­ro­dou smě­si­ci drob­ných tex­tů, kte­ré jako by sty­lo­vě pat­ři­ly do něko­li­ka sku­pin. Jednak jsou to vzpo­mín­ky na život a osob­nos­ti umě­lec­ké­ho svě­ta v soci­a­lis­tic­kém Československu (Viola, Skokan, Saturnin, Guru, Vtip, atd.). Osobně se mi líbí „Pár teček“ o reži­sé­ru Evaldu Šormovi. Další sku­pi­nu tvo­ří drob­né pří­běhy, kte­ré zachy­cu­jí jed­ná­ní lidí růz­ných pro­fe­sí v Evropě i ve vzdá­le­něj­ších desti­na­cích (Folies Bergére, Razítko, Maďaři, atd.). I v této sku­pi­ně jsou dvě krát­ké povíd­ky, zachy­cu­jí­cí výstiž­ně a vtip­ně cha­rak­te­ris­tic­ké lid­ské vlast­nos­ti. Jednou je „Šálek čaje“, kde paní Watsonová zosob­ňu­je vstříc­nost k emi­gran­tům. Také mě zau­jal pří­běh s názvem „Malý princ“, kde je popsá­no setká­ní diva­del­ní­ků se sku­teč­ným násled­ní­kem trů­nu v Monaku.  Uvedené pří­kla­dy nejsou tex­to­vě obsáh­lé, ale vysti­hu­jí atmo­sfé­ru urči­té situ­a­ce i jed­ná­ní urči­té oso­by. Autor je dopl­ňu­je o  osob­ní názor a zhod­no­ce­ní. Je to pří­jem­né a opti­mis­tic­ké čte­ní, kte­ré lehce pošimrá mozko­vé závi­ty a nala­dí do poho­dy. Kniha však obsa­hu­je dal­ší dvě sku­pi­ny tex­tů, kte­ré mají tro­chu jiný cha­rak­ter a poho­do­vou nála­du lehce naru­šu­jí. Jednak jsou tu poznám­ky ze zápis­ní­ku, kte­ré jsou vše­ho­chu­tí od komen­tá­ře až po krát­ký scé­nář cen­zor­ské­ho pří­stu­pu „Cenzor“. Poslední část tvo­ří úryv­ky z kore­spon­den­ce auto­ra s přá­te­li. Tady při výbě­ru zvo­lil autor ty tex­ty, kte­ré obsa­hu­jí nad­hled a vtip­né komen­tá­ře k udá­los­tem cel­kem všed­ní rea­li­ty, a to jak v soci­a­lis­tic­kém Československu, tak v zemích na jeho západ­ní hra­ni­ci (Dva dopi­sy, atd).

Autor v jed­né z poví­dek říká: “Občas si pro­mí­tám film. Nehrají v něm her­ci, kte­ří si vybra­li svou roli. Kdykoliv zahléd­nu něja­ký záběr, napa­dá mne, co je jim spo­leč­né – je to jejich pozná­ní, že život je pří­liš krát­ký na to, aby si ho necha­li seškr­tat.“ Ano, s odstu­pem času ztrá­ce­jí smut­né zážit­ky něco ze své­ho smut­ku a vzpo­mín­ky se zaba­lu­jí do milo­srd­né­ho oba­lu las­ka­vé nos­tal­gie, kte­rá spo­lu s při­bý­va­jí­cí­mi zku­še­nost­mi obo­ha­cu­je život.

Kniha není tema­tic­ky pro­po­je­ná jako před­cho­zí díla s názvy „Má žena a jiné živly“ nebo „Má rodi­na a jiná zemětře­se­ní“. Jednotlivé pří­běhy jsou poměr­ně krát­ké, což je vel­mi pří­jem­né pro ty, kdo upřed­nost­ňu­jí struč­né a výstiž­né vyjá­d­ře­ní na pár strán­kách před obsáh­lým a květ­na­tým popi­sem. Obálka s ilu­stra­cí Jiřího Slívy je vtip­ná, ale kdo oče­ká­vá dal­ší vtip­né obráz­ky toho­to auto­ra, bude zkla­mán.

Hodnotím: 50 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře