- Máte rád staré věci kvůli příběhům, nebo protože je to vhodná investice?
Jak stárnu, můj vztah ke starým věcem je vřelejší. Asi z kolegiality k ročníku narození, tedy vlastně vzniku, nebo sentimentality, to přesně nevím. Ale rozhodně se staré věci u mne nikdy nestaly předmětem investování, natož kalkulací.
- Našel byste u Vás doma nějakou starožitnost? Pokud ano, jakou a jaký k ní máte vztah?
Asi vás zklamu, ale nic moc… Ačkoliv – máme doma takový útlý stolek, který podle rodinné pověsti děda – zámecký zahradník – dostal darem za své věrné služby bavorské královské rodině Wittelsbachů. Stolek byl ale několikrát dost necitelně přelakován, takže dnes asi nemá valnou finanční hodnotu. Ovšem vzpomínky nám zůstanou… A pak snad ještě dvě židle, které vypadají jako historické, ale možná opravdu jen vypadají. Ale mám k nim opravdu vztah, protože jsme je s ženou zachránili před zničením ze sklepa našeho tehdejšího bydliště v Praze Bubenči.
- Daroval jste či koupil někdy starožitnost?
Nemám, co bych daroval, a ani jsem žádnou starožitnost nekoupil. Takový nadšenec, neřkuli znalec, opravdu nejsem.
- Co je podle Vás na starožitnostech nejkouzelnější?
Asi to, že jsou opravdu staré, tedy – pokud staré jsou a ne že to jen předstírají. Člověk z nich cítí tu nashromážděnou historii, tuší osudy lidí, kteří je brali do rukou a používali je.
- Jak jste vnímal starožitnosti jako malý kluk? Změnilo se to nějak?
Pravděpodobně jako každý jiný normální kluk jsem je bral jako starou veteš! Třeba když jsem na půdě u babičky na Hané našel dvoje lyže jasanky staré jistě přes 50 let, s úžasným bačkorovým vázáním, nechal jsem dědu, aby je spálil! Kdyby tehdy děda – starý spořílek – věděl, jakou budou mít cenu, asi by ten oheň uhasil vlastním tělem…
- Vážíte si spíše starých nebo nových věcí?
To je hodně relativní. Řekl bych shodně se Zdeňkem Svěrákem „Neopouštěj staré věci pro nové!“
