Přání k mání - ROZHOVOR S REŽISÉREM VÍTEM KARASEM

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Co je Přání k mání za žánr? Pohádka? Komedie?

Přání k mání je vykro­če­ní smě­rem k fil­mům naše­ho dět­ství. Je to vánoč­ní rodin­ná kome­die s magic­ký­mi prv­ky. Také je to dob­ro­druž­ný pří­běh plný kou­zel. Také je to film o lás­ce. Té prv­ní dět­ské lás­ce, lás­ce dospě­lých, lás­ce mezi rodi­či a dět­mi. A pro mě je to spl­ně­né přá­ní.

 Popište mi pro­sím struč­ně, o čem film je.

Přání k mání má něko­lik aspek­tů. Jeden z nich je pří­běh o klu­ko­vi, kte­rý zjis­tí, že je scho­pen neu­vě­ři­tel­ných věcí. Když se oprav­du sna­ží a je odváž­ný, mno­ho dosáh­ne. Další aspekt – lás­ka buď je ane­bo není a kouz­lo s tím nic nezmů­že. Láska tu ale není jen v jed­né podo­bě, ve fil­mu nejde jen o lás­ku roman­tic­kou mezi Albertem a Johanou, ale i kri­zi man­žel­ské lás­ky a o lás­ku rodi­čov­skou. A hlav­ně je film o tom, čeho jsme schop­ni dosáh­nout, když uvě­ří­me sami sobě.

 Co bylo na fil­mu Přání k mání nej­těž­ší?

Všechno. A záro­veň to byla čis­tá radost. Každé ráno jsme se na sebe s kame­ra­ma­nem smá­li, na kaž­dý natá­če­cí den jsem se straš­ně těšil. Zároveň jsem si byl pořád vědom toho, že točí­me vel­mi nároč­ný film a mys­lím, že když máte zod­po­věd­nost za tak vel­ký roz­po­čet, pře­mýš­lí­te, jest­li by ty pení­ze neby­ly uži­teč­né někde jin­de, jest­li s nimi neplýtvá­te.

A k čemu jste při tako­vých úva­hách došel?

Věřím svým instink­tům. Věřím, že jsme nato­či­li skvě­lý film, kte­rý budou mít lidi rádi, na kte­rý se rádi podí­va­jí zno­vu a zno­vu. Věřím, že se to vypla­ti­lo. A záro­veň mi tro­chu pomá­há, že si vel­ká čís­la nedo­ká­žu moc před­sta­vit, jsem dyskal­ku­lik J.

Jaké potí­že jste během natá­če­ní fil­mu muse­li řešit?

Byli jsme na natá­če­ní dob­ře při­pra­ve­ní a byli jsme ochot­ni sná­šet mno­hé, tak­že, i když nás potka­lo snad všech­no, co nás potkat moh­lo mimo vylo­že­ných tragé­dií, zvlád­li jsme to; i když za cenu šíle­ných roz­hod­nu­tí, změn v pro­gra­mu a pro­dlou­že­ní celé­ho natá­če­ní.

Co je tedy to všech­no, co Vás potka­lo?

Zima, hor­ko, sníh (když sně­žit nemě­lo), blá­to, vítr, déšť, mra­zy, nemoc­né děti, slun­ce, jaro (když měla být zima) a spous­ta dal­ších obtí­ží. Těžké to měla pro­duk­ce, vel­mi obdi­vu­ji vedou­cí pro­duk­ce Ivana Jaroshy, kte­rá doká­za­la vítě­zit v sou­bo­ji s nepříz­ní poča­sí a něko­li­krát měnit slo­ži­tý natá­če­cí pro­gram, abychom moh­li pokra­čo­vat dál. Těžké to bylo i pro her­ce. Například při natá­če­ní u Baronů doma, kdy jsme 3 noci toči­li v obrov­ské hale, kte­rá se neda­la vyto­pit, zača­lo mrz­nout. Byly to nej­stu­de­něj­ší dny a noci za něko­lik posled­ních let a, i když jsme pouš­tě­li do pro­sto­ru tep­lý vzduch z obrov­ské rou­ry, vyto­pit se to neda­lo. Hercům stou­pa­la pára od pusy, což nako­nec ve fil­mu vypa­dá výbor­ně, pře­žít to ale bylo obtíž­né.

Všichni vzpo­mí­na­jí na natá­če­ní v hote­lu Imperial. Musel to být oprav­du záži­tek. Jaké ješ­tě jiné zají­ma­vé loka­ce jste měli?

Hotel Imperiál byl beze­spo­ru neza­po­me­nu­tel­ný. Díky skvě­lé prá­ci naší pro­duk­ce se poda­ři­lo zajis­tit natá­če­ní v době pro­voz­ní pře­stáv­ky a my tam tedy moh­li nejen točit, ale i byd­let. Hotel je obrov­ský a nejen hotel, ale i při­leh­lý park má magic­kou atmo­sfé­ru. Výzdoba par­ku byla ovšem vel­mi nároč­ná, bylo nut­né při­vézt a upev­nit vánoč­ní strom, oplést strom­ky lam­pič­ka­mi, celé to trva­lo asi čty­ři dny. Výsledek ovšem sto­jí za to.

V Karlových Varech jsme natá­če­li ješ­tě v Národním domě, v uli­cích a v Praze pak na Vltavě, kde byla ukot­ve­na loď a u ní obrov­ské rus­ké kolo.

S lodí to neby­lo jed­no­du­ché. Hledali jsme loď, kte­rá by vyho­vo­va­la naše­mu zámě­ru a kte­rá by byla oprav­du krás­ná, a když jsme ji koneč­ně našli, zjis­ti­li jsme, že maji­tel lodi je v Indii a mod­li­li se, aby neza­mrz­la Vltava, než se vrá­tí a loď bude moci vyplout.

A rus­ké kolo? Na natá­če­ní na rus­kém kole s nad­še­ním vzpo­mí­na­jí všech­ny děti, kte­ré ve fil­mu hrá­ly.

Ve scé­ná­ři byla jed­na scé­na, kte­ré jsem se oprav­du bál. A to scé­na na rus­kém kole. Ve fil­mu trvá 2 – 3 minu­ty, natá­če­li jsme ji tři dny a já si ve slab­ších chvil­kách vyčí­tal, že jsme ji ze scé­ná­ře nevy­n­da­li. Je to tech­nic­ky i tech­no­lo­gic­ky nároč­ná scé­na. Na rus­kém kole mají schůzku Albert s Johanou, rus­ké kolo se zasek­ne a uvol­ní se šrou­by jejich kabin­ky. Děti jis­til jeřáb, byly oprav­du šikov­né a odváž­né, scé­nu jsme peč­li­vě nacvi­čo­va­li, posu­nu­lo nás to celé dál a ve fil­mu je tato scé­na důle­ži­tá, přes­to jsem si vel­mi odde­chl, když jsme tuto část doto­či­li.

Děti také vzpo­mí­na­ly na scé­nu, kdy se opí­jí na večír­ku u Bosáků. Nebude tahle scé­na ve fil­mu pro­ble­ma­tic­ká?

Vím, že jde o kon­tro­verz­ní téma. Chvíli jsme pře­mýš­le­li, jest­li je korekt­ní ji tam dávat a pak jsme si řek­li, že ano. Přílišná korekt­nost je ces­ta do pek­la. Děti nejsou jen vzor­né, zlo­bí, děla­jí hlouposti. Když jsme tuto část na zkouš­ku pouš­tě­li, děti se bavi­ly a dospě­lí byli pohor­še­ni. A to je dob­ře.

Film není pro­střed­kem ke vzdě­lá­vá­ní, film má bavit. Co se má dělat a co nedě­lat, řek­nou rodi­če. Bez zlo­bi­vých dětí by to neby­lo ono. To má Mach pře­stat jez­dit po zábrad­lí? To se pře­ce taky nedě­lá. Ve fil­mu Přání k mání neří­ká­me, že děti mají pít alko­hol, říká­me, že zlo­bí, a když se pokou­še­jí napo­do­bit dospě­lé, tak to může vypa­dat i takhle.

Film Přání k mání je o kouz­lech a kouz­le­ní. Jak se ve fil­mu čaru­je? A co pro Vás bylo kou­zel­né?

Kouzelných věcí je fil­mu mno­ho a kouz­la tam jsou oprav­du všu­de. Na jed­nu stra­nu kou­zel­né měs­to Karlovy Vary, kou­zel­nic­ké tri­ky Albertových rodi­čů a kouz­lo spl­ně­né­ho přá­ní.

Ke Karlovým Varům mě pojí i mé osob­ní okouz­le­ní, jsem z Chebu a ve Varech jsem stu­do­val na Střední peda­go­gic­ké ško­le. Vzdal jsem ale­spoň tro­chu hold své ško­le, kdy jsem do fil­mu zapo­jil Karlovarský dív­čí sbor prá­vě z této ško­ly.

Čarování Albertových rodi­čů bylo nároč­né pře­de­vším v tom, že se Jitka Čvančarová i Martin Myšička uči­li kouz­lit. Chtěli jsme, aby to vypa­da­lo při­ro­ze­ně. Vím, že to pro ně neby­lo leh­ké a pro­to­že jsem chtěl, aby to oprav­du bylo kouz­lo, muse­lo se to poda­řit napo­pr­vé. Byl to vel­ký adre­na­li­no­vý záži­tek pro všech­ny.

A co pro mě bylo kou­zel­né? Celé natá­če­ní. Zapojení všech lidí. To, jak všech­no skvě­le fun­go­va­lo. Měl jsem popr­vé v živo­tě pocit, že se všich­ni sna­ží napl­nit moje pros­by a náro­ky. To bylo oprav­do­vé kouz­lo.