Prince of Persia – klasika klasik

Je asi jen málo sta­rých DOSových her, kte­ré by se tak zapsa­ly do pově­do­mí hrá­čů dří­ve naro­ze­ných, jako je Prince of Persia. Obecně vza­to se sice vel­kým pís­mem do pamě­tí hrá­čů zapsa­ly všech­ny dosov­ské hry, pro­to­že to byla zla­tá éra her a hra­tel­nos­ti obec­ně. Ale snad se nena­jde hráč, kte­rý by se při vyslo­ve­ní názvu Prince of Persia zeptal, co to je. Prince zná kaž­dý.

Takže vítej­te v časech sul­tá­nů, prin­ců, vezí­rů a duchů….

Kdysi dáv­no v exo­tic­kém ori­en­tu

Když to spus­tí­te, ozve se důstoj­ná hud­ba hlu­bo­kých tonů a na vaší obra­zov­ce se obje­ví sty­lo­vý obraz – jako když skr­ze ven­kov­ní okno jed­no­ho palá­ce hle­dí­te na jiný palác v dál­ce. Pokud klep­ne­te do něja­ké­ho tla­čít­ka, oka­mži­tě se oci­tá­te ve věze­ní a může­te se pus­tit do hry samot­né.

Pokud ale na úvod­ní obra­zov­ce chvil­ku vydr­ží­te, jste odmě­ně­ní něko­li­ka infor­ma­ce­mi o tom, o co tu sak­ra jde a jak do toho zapa­dá­te vy.

Stručně: v době, kdy sul­tán opus­til svou zemi, se vel­ký vezír Jaffar cho­pil moci a dal prin­cezně ulti­má­tum. Buď si jej vez­me, nebo je po ní a na toto roz­hod­nu­tí má hodi­nu. Ta je her­ním časem a je sym­bo­li­zo­vá­na vel­ký­mi pře­sý­pa­cí­mi hodi­na­mi u prin­cezni­na lože. Jak hrá­či ubí­há čas, mezi jed­not­li­vý­mi úrov­ně­mi postu­pu se sem tam obje­vu­jí krát­ké zábě­ry prá­vě z této míst­nos­ti.

Zatímco prin­cez­na čeká a sna­ží se zahnat nudu, vy máte prá­ce až nad hla­vu.

Dvanáctkrát a stá­le popr­vé

Hru tvo­ří dva­náct úrov­ní (nepo­čí­tám posled­ní level, kte­rý je pou­ze během k prin­cezně bez jakých­ko­li dal­ších pře­ká­žek) ve dvou mož­nos­tech desig­nu. Buď jde o mod­ře ladě­né kob­ky, nebo kober­ci pokry­té míst­nos­ti palá­ce samot­né­ho.

Vaší prv­ní sta­ros­tí je meč. Nemáte ho od začát­ku a musí­te se pro něj trmá­cet přes bod­la, pro­pad­liš­tě, zaví­ra­cí brá­ny a dal­ší maleb­ná mís­teč­ka. Když už nic, člo­věk se aspoň nau­čí s prin­cem tro­chu hýbat a dávat si bacha na někte­ré lasko­mi­ny, kte­ré mu pohyb může při­pra­vit.

Jako bonus se po zís­ká­ní meče musí­te tou samou ces­tou vrá­tit (ne jako dneska, kdy jsou ve všech hrách zkrat­ky, pro­to­že na opa­ko­vá­ní nemá­me čas) a abychom ho otes­to­va­li, sejmout jed­no­ho ano­nym­ní­ho tur­ka. Pak už jen hurá dále.

Žádné uklá­dá­ní, žád­né uleh­čo­vá­ní, žád­né zkrat­ky

Časem si zvyk­ne­te na to, že tu nee­xis­tu­jí žád­né chec­kpoin­ty, savy nebo záchyt­ná sta­no­viš­tě. Když zemře­te, tak jede­te celý level zno­va. Tečka. To je to, čemu se říká hra­tel­nost a nároč­nost a prvek, kte­rý už dneska v mno­ha hrách tak zou­fa­le chy­bí. A také důvod, proč bych jich něko­lik sil­ně dopo­ru­čil dneš­ním hrá­čům, kte­ří sice dohrá­li sto­krát Diablo troj­ku (na nor­mal), ale tady by si neškrt­li. Ono to, že musí­te opa­ko­vat čty­ři míst­nos­ti, pro­to­že se vám pořád neda­ří jeden pito­mý skok z cih­ly na cihlu, chce jak šikov­nost, tak obrov­skou dis­ci­plí­nu, abys­te hned­ka nerozko­pa­li svo­je dra­ho­cen­né her­ní zaří­ze­ní.

Postupem po dal­ších leve­lech vás čeka­jí dal­ší zají­ma­vos­ti. Za prvé prů­běž­ně nachá­zí­te vel­ké lah­vič­ky, kte­ré vám dopl­ní živo­ty a zved­nout je o jeden navíc. Setkáte se také se zají­ma­vý­mi osob­nost­mi – tlus­tým tur­kem, tur­kem, kte­rý se ani nehne, dokud neza­ú­to­čí­te vy, kost­liv­cem, kte­ré­ho nelze plně zabít, ale musí­te ho dostr­kat do pro­pas­ti, myš­kou, kte­rou vám pošle prin­cez­na na pomoc a vlast­ním duchem. Ten se od vás někde ve tře­ti­ně hry oddě­lí, občas se s ním let­mo setká­te a před kon­cem hry s ním dokon­ce bojujete…ale nesmí­te ho zabít.

A pak už jen vezír sám…

Princ z Persie se dá hrát pořád. Ta hra je mecha­nismy tak jed­no­du­chá, že ji sice zná­te nazpa­měť, ale vždyc­ky si ji dáte rád zno­va jako dobrou par­tič­ku poke­ru. Kromě toho nikdy není od věci zjis­ti, jest­li náho­dou nepa­t­ří­te do star­ší­ho žele­za a jest­li vám koor­di­na­ce prs­tů na klá­ves­ni­ci (žád­ná myš) jde tak, jako kdy­si.

Existuji samo­zřej­mě che­a­ty. Stojí za vyzkou­še­ní a někte­ré jsou doce­la zají­ma­vé. Například dohrát hru bez pou­ži­tí dopl­ně­ní živo­tů a zabí­je­ní na dál­ku, ale s obra­zem vzhů­ru noha­ma, jo to už chce tro­chu cvi­ku.

Kdo nehrál a nedo­hrál Prince, jako by tak tro­chu nehrál a nedo­hrál vlast­ně vůbec nic….

Mimochodem jed­not­li­vé leve­ly obsa­hu­jí někte­ré skry­té záko­ni­tos­ti i pro­sto­ry. V kom­bi­na­ci s pro­hlí­že­ním míst­nos­tí na dál­ku se lze na poměr­ně dost mís­tech pře­sou­vat z mís­ta na mís­to vkro­če­ním do zdi. Pokud se tak­to obje­ví­te v míst­nos­ti, ve kte­ré je pro­tiv­ník, zmi­zí.

Na dru­hou stra­nu je skr­ze tyto expe­ri­men­ty vel­mi jed­no­du­ché zemřít, pro­pad­nout se pryč z leve­lu nebo se dostat do pro­sto­ru, kde není nic a vy jen padá­te, padá­te a padá­te.

Podruhé, barev­ně­ji, stej­ně kva­lit­ně

Nakonec se nelze nezmí­nit o pokra­čo­vá­ní s podti­tu­lem Shadow and Flame. Mimochodem, všim­ně­te si, jak se někte­ré názvy nebo kom­bi­na­ce názvů obje­vu­jí sko­ro všu­de – ve hrách, seri­á­lech i fil­mech. Takový stín a pla­men obje­vi­li dle Sarumanových slov i trpas­lí­ci v Morii, pro­to­že kopa­li moc hlu­bo­ko. Stejně tak kouř a zrca­dla, lin­ky v pís­ku, zrád­ce mezi námi nebo uvnitř a dal­ší. Jo a samo­zřej­mě ješ­tě obrov­ské množ­ství názvů se začát­kem, kon­cem, začát­kem kon­ce nebo kon­cem začát­ku, pří­pad­ně pozi­cí někde mezi nimi.

Ale zpět do Persie. Dvojka při­nes­la bar­vi­těj­ší úvod, oble­če­něj­ší­ho prin­ce a mno­ho nové­ho. Projdete jes­ky­ně­mi, ztra­ce­ný­mi měs­ty a palá­ci a hlav­ně se koneč­ně bude­te cel­kem čas­to pohy­bo­vat na rela­tiv­ně čer­stvém vzdu­chu, což je jen dob­ře.

Takže ost­rým mečům a spous­tě ano­nym­ních ozbro­jen­ců ješ­tě jed­nou zdar.

Základní šab­lo­na: arká­da s prin­cem vydá­va­jí­cím se zachrá­nit prin­cez­nu před zlým vezí­rem Jaffarem

Navíc:

• abso­lut­ní kla­si­ka žán­ru ská­ka­ček
• chytla­vost
• správ­ná nároč­nost
• nej­růz­něj­ší taje, zákou­tí a skry­té funk­ce
• kdo nehrál tohle, nehrál nic

---