Proroctví z temnot - Richard Gere řeší záhadu „Motýlích lidí“ ve filmu inspirovaném skutečnými událostmi…

John Klein(Gere) je redak­to­rem Washington Postu a na svůj dosa­vad­ní život si stě­žo­vat nemů­že. Alespoň jeho man­žel­ství se zdá být idyl­kou. Když si pak se svou ženou Mary kou­pí nový dům, vypa­dá to, že lep­ší už to snad ani být nemů­že. Bohužel opak se ono­ho veče­ra sta­ne kru­tou prav­dou. Na ces­tě domů Mary za volan­tem zpa­ni­ka­ří a vybou­rá se. John vyváz­ne bez zra­ně­ní, Mary s ošk­li­vou ranou na hla­vě. Ačkoliv se ze zra­ně­ní dosta­ne, dozví­dá se, že má na moz­ku veli­ce vzác­ný nádor…

Dva roky po smr­ti své ženy se John vydá­vá do Richmondu na schůzku se sená­to­rem McCallumem. Cestou má pro­blémy s autem a tak je nucen zasta­vit a vyhle­dat pomoc v blíz­kém domě. A tady začí­na­jí všech­ny pro­blémy. Milé při­ví­tá­ní bro­kov­ni­cí maji­te­lem domu, jis­tým Gordonem(Will Patton), stří­dá zjiš­tě­ní, že na něj takhle v noci zabou­chal už tře­tí noc v řadě. Posléze se dozví­dá, že se nachá­zí v měs­teč­ku Point Pleasant, na opač­né stra­ně země než zamýš­lel, z čehož vyply­ne, že, při­bliž­ně za hodi­nu a půl, ura­zil 400 mil. Seznámí se s míst­ní poli­cist­kou Connie(Laura Linney), kte­rá mu sdě­lí, že se tu posled­ní dobou děje spous­ta div­ných věcí, že lidé vidí a sly­ší div­né věci. V poli­cej­ních spi­sech John najde obráz­ky stej­ných bytos­tí, jako malo­va­la zesnu­lá Mary.

Samozřejmě, že John se v záha­dě začne „šťou­rat,“ pro­čež se opět setká­vá s Gordonem, kte­rý mu řek­ne o tajem­ném hla­se, jež mu řekl, že deva­de­sát devět lidí zemře. A tak se také sta­ne. Žel, tou­to tragé­dií vše tepr­ve začne…

Z kuchy­ně reži­sé­ra Marka Pellingtona je vám ser­ví­ro­ván bez­má­la dvou­ho­di­no­vý thriller s tajem­nou záplet­kou. Nabízí se srov­ná­ní s Akty X. Příběh s nad­při­ro­ze­ný­mi bytost­mi, obje­vu­jí­cí­mi se tam, kde se má stát něja­ká kata­stro­fa, doce­la hus­tá atmo­sfé­ra, kte­rou zpro­střed­ku­je nepří­jem­ná hra zvu­ků a rych­lý střih, vám agen­ty Muldera a Scullyovou nejed­nou při­po­me­nou. A to, mys­lím, na ško­du není. Jelikož jsem děs­ný strašpy­tel a oči si zakrý­vám i u „Nočních můr,“ občas jsem měl pěk­ně nahná­no, mimo výše jme­no­va­né rysy, také díky fak­tu, že „tohle se fakt sta­lo.“ Pokud máte rádi Akta X, nelze než dopo­ru­čit.

---