Joker

Onen emo­ci­o­nál­ní dopad fil­mu je o to vět­ší, když člo­věk vidí jak málo sta­čí k tomu poslat člo­vě­ka za hra­nu. Je to až s podi­vem jak moc film se díky tomu  stá­vá věr­ný původ­ní posta­vě z komik­su, i když z ní pra­má­lo co vlast­ně adap­tu­je. Tohle je jiný ori­gin a napros­to jiný Joker, ale ona pod­sta­ta jeho exis­ten­ce je zpra­co­vá­na na jed­nič­ku. Svoji roli na tom má samo­zřej­mě před­sta­vi­tel hlav­ní role. Phoenix totiž i když má ve své fil­mo­gra­fii hro­ma­du památ­ných a per­fekt­ně ztvár­ně­ných rolí, vydá­vá v roli zkra­cho­va­lé­ho komi­ka a klau­na maxi­mum a jeho pří­běh je stej­nou měrou dojem­ný, děsi­vý a šoku­jí­cí. Joker sto­jí a padá na titul­ní posta­vě, kte­rá je ovšem ve své psy­chic­ké pohnu­tos­ti ztvár­ně­na na výbor­nou a postup­ný roz­klad osob­nos­ti a krys­ta­li­za­ce samot­né­ho psy­cho­pa­ta zba­vo­vá­ním se lid­skosti je svým způ­so­bem radost sle­do­vat, pro­to­že onen pře­rod z nejis­té­ho, psy­chic­ky labil­ní­ho a upo­za­dě­né­ho jedin­ce v modlu roz­bou­ře­ných davů a uvě­do­mě­lé­ho psy­cho­pa­ta vyob­ra­zen napros­to bez­chyb­ně a celý závěr, kdy Arthur akcep­tu­je svo­ji roli je jed­no hod­ně vel­ké zados­tiu­či­ně­ní po celém prů­bě­hu. Film z Arthura nedě­lá hrdi­nu ani mu nedá­vá za prav­du, jen věro­hod­ně před­sta­vu­je Jokera jako oběť okol­nos­tí.         

PS: Myslím že je doce­la k zamyš­le­ní, že dva z nej­ví­ce ado­ro­va­ných komik­so­vých fil­mů vdě­čí z vel­ké čás­ti za úspěch per­fekt­ně zahra­né­mu Jokerovi.