Resident Evil: Zánik - Že by odrazové prkýnko pro další trilogii?

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Některé věci – jak se zdá - nikdy nepo­cho­pím. Ať už jde o kau­zu Uwe Boll, nebo o Stevena Seagala, kte­ré­mu se zce­la zjev­ně nechce do důcho­du. A neje­nom to. Netrápí mě tak jen zava­li­tý bou­chač s neod­mys­li­tel­ným copán­kem, ale tře­bas i Agátka Hanychová živí­cí se coby „před­ní čes­ká hereč­ka“ (už to tak bude, páno­vé a dámy) a žánro­vé zařa­ze­ní někte­rých „těž­ce zábav­ných“ titu­lů (chtěl bych vidět dob­rá­ka, kte­rý se ale­spoň jed­nou zasmál u „kome­die“ Můj nový revol­ver). Můj podiv nemí­jí ani nepo­cho­pi­tel­ně hus­tý hum­buk oko­lo série Resident Evil. Kde se vzal, tu se vzal – aniž by byl v pod­sta­tě zaslou­že­ný. Jednička byla sla­bá jako podo­mác­ky uba­le­né cígo bez tabá­ku, dvoj­ka obdob­ně a tvůr­ci si ne a ne sba­lit svá nářa­díč­ka. Pravidelně malý roz­po­čet, logic­ky slab­ší tri­ky, chcí­pác­ky se plou­ží­cí zom­bies a jed­na hereč­ka, kte­rá chtě­la být hereč­kou, akč­ní iko­nou, ženou vamp a při­tom na to coby nási­lím splá­ca­ný miš­maš Terminátorky, Vyvoleného a Bladea nemě­la. Všechno tak nějak prů­měr­né, leč úspěch veli­ký, zis­ky uspo­ko­ji­vé a čtyř­ka takřka v při­po­jo­va­cím pru­hu.Jsem hnus­ný, já vím. Ještě že se mohu vymlu­vit na nemoc a na noto­ric­kou aver­zi vůči vše­mu, v čem hra­jí pro­kla­tě tvr­dý hol­ky.

Uff.

No a o čem to je? [Ať nezdr­žu­jem.]

Můžete hádat hned tři­krát. Všechno se točí oko­lo Alice, kte­rá je straš­ně cool. Alice má motor­ku, umí se udr­žet v sed­le a jez­dí od měs­ta k měs­tu. Všude je písek, všu­de jsou zom­bies. Alice nemá tyto zom­bies ráda, pře­kva­pi­vě ani lidi, kte­ří ji chtě­jí (jen tak pro zába­vu) zabít. Ještě že je hlav­ní hrdin­ka cool. Kdyby neby­la, onen luxus by si nemoh­la dovo­lit. Přežívat ve zpus­to­še­ném svě­tě sama, nespo­lé­hat se na výpo­moc dru­hých – to by pře­ce zavá­ně­lo sebe­vraž­dou. Ne tak jako v pří­pa­dě Alice. Ta je totiž cool a zom­bí­ci si na ni nepři­jdou. A když už se o to poku­sí, tak je hlav­ní hrdin­ka nále­ži­tě zpra­cu­je. Kopancem, kuchan­cem, prů­stře­lem… Ono je to vlast­ně jed­no. Vždyť Alice je cool.

A kdo je cool, tomu se nic nesta­ne.

Však se zeptej­te Bruce Willise.

Dobrá, celá sto­ry je malin­ko zamo­ta­něj­ší a sní­mek se zpr­vu roz­jíž­dí na třech odliš­ných jeviš­tích, ale uznej­te sami – zají­má vás to vůbec? Chtěl bych vidět podi­ví­na, kte­ré­ho by při­lá­kal do kina prá­vě pří­běh.

Už jsem se tak vyke­cá­val snad tisíc­krát, ale bohu­žel - musím zno­vu. Resident Evil je přes­ně tím fil­mem, kte­rý byl nato­čen před­ně pro pení­ze a až pak pro divá­ky. V rám­ci série se mož­ná dočká­vá­me dinou­sa­ří­ho kro­ku vpřed, avšak v rám­ci žán­ru niko­liv. Což o to, že se nám Anderson nastří­lel těmi správ­ný­mi práš­ky (po oprav­du dlou­hé době) a zplo­dil cosi, co nevy­ža­du­je v žíle nad­měr­nou dáv­ku alko­ho­lu - jen blá­ho­vý opti­mis­ta by oče­ká­val revo­lu­ci a dech berou­cí ohňostroj neotře­lých nápa­dů. Zánik na to nemá. Ve fil­mu se stří­lí, sem tam něco bouch­ne a hlav­ní hrdin­ka je - pokud jste doteď pro­čí­ta­li recen­zi se zavře­ný­ma oči­ma - zatra­ce­ně cool. Toť výčet celé­ho bohat­ství. Neutuchající akce sice mýtí jaký­ko­li náznak roz­vlek­lé nudy, ale v pod­sta­tě je nato­lik šedi­vá a pří­ruč­ko­vá, že si dru­hé­ho dne vyba­ví­te tak maxi­mál­ně dva­náct pro­stře­le­ných lebek, pís­kem zavá­té Las Vegas a hlav­ní hrdin­ku, kte­rá je… no však vy víte. Kreativita tvůr­ců byla poškádle­na mini­a­tur­ním pír­kem čer­s­tvě vylíh­nu­té­ho kuře­te. Snímek tedy nena­bí­zí pří­liš objev­ných taš­ka­řic. Ba co víc – spo­čí­ta­li bys­te je na běž­ném kulič­ko­vém počí­ta­dle, s nímž bylo tři­krát mrš­tě­no o beto­no­vou pod­la­hu. Přesto nek­lej­me a buď­me rádi za jaký­ko­liv závan čeho­si svě­ží­ho. Nálet hla­do­vých vran je cel­kem do poho­dy (Hitchcock by mě radost), stej­ně tak bel­mon­dov­ská scé­na „Ne, pro­to­že jsem ješ­tě nedo­kou­řil svou posled­ní ciga­re­tu“ a finál­ní zúčto­vá­ní, včet­ně tolik pod­stat­né poin­ty (pod­stat­né z hle­dis­ka pokra­čo­vá­ní, kte­ré nás jis­tě nemi­ne). Dál už ale nic. Zombies zůsta­li někde na roz­hra­ní tisí­ci­le­tí – jsou mož­ná stá­le hnus­ní, ale tro­cha těch vylep­šo­vá­ků by jim bez­po­chy­by neuško­di­la.

Nejsem hloupý a moc dob­ře vím, jak se věci mají. Venku je zima, naše vlá­da sto­jí za hov­no (ne, ten­to­krát jsem si to nemohl odpus­tit) a Resident Evil cílí na koho­ko­li, jen ne na kri­ti­ky, fil­mo­vé šťou­ra­ly a nároč­né divá­ky. Paradoxně jej neo­ce­ní ani ti, kte­ří se dosta­li do váž­něj­ší­ho sty­ku s úspěš­nou počí­ta­čo­vou před­lo­hou (fil­mo­vá série metá sal­ta na hod­ně vzdá­le­ném hřiš­ti). Co se obsa­hu týče, Zánik vyob­ra­zu­je jen pou­hou lží­ci vody z celé­ho oce­á­nu a neza­pře se coby úzká (nepa­tr­ně se vikla­jí­cí) láv­ka mezi tím, co bylo, a mezi tím, co bude jisto­jis­tě násle­do­vat (mega-cool čtyř­ka buší na dve­ře). Celé se to tvá­ří vel­ko­le­pě, nicmé­ně pozor – nažlout­lá, vizu­ál­ně kon­zum­ní obál­ka doko­na­le kla­me. Trojka před­sta­vu­je pří­klad­ný „malý-velký film“, kte­rý je v rám­ci „rádo­by áčko­vé tvor­by“ až pří­liš čas­to degra­do­ván níz­kým roz­poč­tem (viz finál­ní mon­strum) a nepří­liš roz­leh­lým plác­kem na hra­ní (tři-čtyři sce­né­rie a tím to has­ne). Veterán Mulcahy se sice sna­ží, na sta­rá kole­na čaru­je a při­su­zu­je sním­ku mla­dist­vé otáč­ky, ale ani on nevde­chu­je dění potřeb­nou dáv­ku živo­ta. Kýžená oáza emo­cí (ale­spoň těch základ­ních) zůsta­la i pro­ten­to­krát zane­se­na píseč­nou dunou. Drobně to zamr­zí. Přestože nám tvůr­ci nabí­ze­jí lát­ku s poža­do­va­ným slo­že­ním (zástu­py zom­bies, vymí­ra­jí­cí hrdi­no­vé, obě­tu­jí­cí se hrdi­no­vé, pla­čí­cí hrdi­no­vé… - to vše v sexy bale­ní), jen málo­co v nás vyvo­lá potřeb­ný sou­cit.

Nicméně – jak se říká – kdo je při­pra­ven, není pře­kva­pen. A já nebyl. Třetí díl Resident Evil napl­nil má mini­mál­ní oče­ká­vá­ní až po hor­ní rysku, a i když nemůžu říci, že bych se na tu toli­krát avi­zo­va­nou čtyř­ku těšil, nevní­mej­te výsled­ných pade­sát pro­cent nijak zle. Víc dát nemůžu (poní­žil bych již tak poní­že­nou Já, legen­du), míň také ne. Jestliže máte na stě­ně pla­kát Milly Jovovich a noc co noc se mod­lí­te, ať vás náho­da sve­de dohro­ma­dy, při­počtě­te si k oné pajdě dvac­ku navrch.

Že jsem to já…